Uložit kázání jako mp3.

Čtení:    Skutky 2,1-8+11b+41-42

Text: Matouš 13,1-9 + 18-23  

„A přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.“ To je teda slušný, ne?, bratři a sestry. A shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď, aby ho neušlapali. To je skoro jako na hokeji nebo na koncertě nějaké „star“. Prostě síla. Tak to bylo podle bible při seslání Ducha svatého a při Ježíšově kázání.

A jak je to teď u nás, bratři a sestry?

                No, jsou svátky, je konfirmace, tak je nás tu víc než jindy, ale do kostela se pořád bohatě vejdeme, do tří tisíc ještě hodně zbývá a že bych se musel bát, aby mě někdo neušlapal, to tedy rozhodně ne. A přidává se k nám dnes sedm konfirmandů.

                To je docela kontrast. Co vás nad ním napadá? Jak na vás působí?

Že by ty svatodušní svátky byly jenom prázdná vzpomínka na zašlou slávu? Že by tu ten duch chyběl? S Ježíšem se rozhodně srovnávat nechci, ale jak se zdá, ani jeho slovo dneska moc netáhne. Má takové troškaření vůbec cenu? Není to svědectví o tom, že se křesťanství přežilo? Nepřežila se konfirmace?

                Víte co, než si odpovíme, pojďme ten biblický příběh sledovat dál. Ony v něm nejsou jen ty davy. Ježíš naopak jakoby chtěl vzápětí svým podobenstvím tu fascinaci velikým zástupem uzemnit. Připomíná ztráty. Množství zaujatých posluchačů ještě nemusí nic znamenat. Mnozí nic nepochopí, mnozí po prvotním nadšení odpadnou, u mnohých nakonec zvítězí úplně jiné zájmy a starosti. A nejen dnes, už tehdy to tak bylo. Orientovat se na množství, ale stejně tak i na ztrátách, je omyl. Setba není smysluplná proto, že by byla vždycky úspěšná. Ježíš neargumentuje ani poměrem zašlých a vzešlých zrn, ale prostě úrodou, kterou ponesou ta, co padla do dobré půdy.

                Zda jich je míň nebo víc, než těch, která žádný užitek nepřinesou, to podobenství neřeší, ačkoli se to přímo nabízí. Normálně se přece seje na poli a setba jenom okrajově dopadá na cestu, nebo mezi kameny a bodláčí. Ale Ježíš evidentně klade důraz na plody víry, nikoli na množství křesťanů. Úroda, tedy užitek, který víra jednoho každého přinese, dává celému podniku smysl.

                On také ten příběh – a přiznám se, že mi to dlouhou dobu unikalo – není jednoduše o těch, kdo Ježíšovo poselství přijímají a kdo je oslyší nebo odmítnou, o křesťanech a o neoslovitelných ignorantech. Kdepak.  Ve všech příkladech zrn, jak říká Ježíš ve svém výkladu, jde přece o ty, kdo jeho slovo slyší a bylo zaseto do jejich srdce. Je to celé o nás věřících. Jde spíš o to, jak věříme, jak jeho slovo přijímáme a zda díky tomu nese nebo nenese úrodu.  A to nezáleží ani tak na naší činorodosti, ale na pochopení.

                Můžeme být aktivní a skálopevně přesvědčení, že jednáme v jeho jménu, a přitom být úplně vedle. Právě v té sebejisté a samozřejmé zbožnosti můžeme být naprosto neoslovitelní.  Hotová víra nemá potřebu nic přijímat, a tak oslovení zůstane na povrchu, zbožná aktivita se míjí s jeho poselstvím a skutečnou úrodu nevydá. Jako když zrno zůstane na cestě.

                A podobně je to i s tím, u koho padlo zrno na skalnatou půdu. Ani on není neznaboh. Ježíšovo poselství naopak nadšeně a radostně přijímá. Ale doslova „nemá v sobě kořen a je příliš rychle vyrostlý“. Nejde do hloubky, nedá víře čas, a tak mu v ní něco podstatného schází. Když bude představovat tíseň a bezmoc, tak se pohorší.  Jako třeba Petr hned po svém vyznání, když Ježíš mluvil o tom, že bude muset trpět, že bude vydán do rukou lidí, vysmíván a zabit. Hned ho pohoršeně napomínal: „To se ti nemůže stát!“ Že by tohle patřilo k víře, to si prostě nedovedl představit. Musel toho prožít ještě mnoho, včetně své slabosti a zapření, aby pochopil.

                Rychlokvašený křesťan bude v prohře a bezmoci vidět jen nedostatek víry a proto se jim vyhne a bude dál chválit Boha a jeho moc. A zůstane také bez úrody. Protože láska to všechno obnáší.

                A ani ten případ zrna, které padlo mezi trní, není o nikom jiném, než o nás věřících. Zrno Ježíšova slova vzešlo a rostlo, jen ho posléze udolaly ostatní starosti a přání. To může samozřejmě znamenat, co pod tím asi obvykle rozumíme – že pro nás začne být náš dům, zahrada, auto, práce a postavení přednější než kostel a víra a ze sboru se postupně vytratíme. Ale ono to stejně tak může znamenat, že tam dál budeme chodit a k víře se hlásit, jenom se z toho zkrátka vytratí vše, co by tu prvořadost vlastního zajištění komplikovalo. Z víry se prostě stane zbožný folklór, který s Kristovskou solidaritou s potřebnými a odsuzovanými nebo se štědrostí a nezištností nebude mít nic společného, a proto bude také bez užitku.

                Ona ta úroda, o kterou jde, totiž nezáleží jenom na tom, jestli boží slovo slyšíme a s radostí ho přijímáme. Záleží na tom, jak Ježíš říká, jestli ho opravdu chápeme, jestli si s tím pochopením dáme práci a dáme mu čas. Skutečná úroda přece taky není hned. Zrno v dobré půdě klíčí, raší, vyráží, roste, sílí a, aby opravdu dozrálo, pořád něco přijímá. Chce to čas. A o to asi jde – jestli jsme s božím slovem rychle hotoví a sami si jako křesťané připadáme hotoví, nebo jestli nám dochází, že naše víra stále ještě hotová není a ještě jí leccos schází. Pokud si to uvědomujeme, pak můžeme přijímat a zrát a úroda se dostaví.

                Davy křesťanů ještě nemusejí nic znamenat. Mohou naopak vytvářet nebezpečnou iluzi, která dobré úrodě pouze brání, protože vyvolává dojem, jako by šlo jen o slyšení a přijetí bez skutečného pochopení – bez pokory, bez porozumění pro význam prohry, ostudy a zavržení, bez skutečné důvěry, že nám při hledání božího království a jeho spravedlnosti bude všechno ostatní přidáno.

                A o tomhle podstatném zrání a prohlubování víry jsou, myslím, bratři a sestry, i svatodušní svátky a konfirmace. Ty tři tisíce, to nebyli z ničeho nic obrácení pohané. V Jeruzalémě byli přece shromážděni zbožní židé ze všech národů. A učedníci před sesláním Ducha také nepředstavovali nepopsanou tabuli.  Chodili s Ježíšem tři roky a byli svědky jeho utrpení i vzkříšení.  A přece to nebylo celé. Kdyby už nic nečekali, kdyby si se svou dosavadní vírou vystačili, tak by žádné Skutky apoštolů asi nebyly. Ty jsou právě dílem toho, že jejich víra není jednou provždy hotová, že se díky Bohu vyvíjí, přichází k sobě, objevuje, zraje a nese plody.

        A při konfirmaci jde o totéž. To není konečná. Nemá víře jednou provždy vyučit. Je právě o tom, že i když člověk křesťanem je, tak to není všechno, že je třeba o víře stále přemýšlet a snažit se jí opravdu porozumět. A to je běh na dlouhou trať. Konfirmace je spíš jeho začátek než konec. Je to spíš ta setba než žeň. Na úrodu je ještě čas. Teď jde právě o to, abychom s tou boží setbou nebyli příliš rychle hotoví – ať už bychom z ní byli nadšení nebo ji nechali ležet ladem. Nezapomeňte, i když se nám zdá třeba vyduchlá, ona může ještě pěkně překvapit. Amen.