Bohoslužby, 24. 4. 2011, V. Hrouda
Čtení: Sk 2, 22-28
Kázání: Mk 16, 1-8

Sestry a bratři,
Kristovo vzkříšení chceme dnes oslavit i slovem. Základem kázání bude vyprávění o prázdném hrobu, jak je zachytil evangelista Marek (Mk 16, 1-8).
Tři ženy jdou pomazat Ježíšovo mrtvé tělo. Jdou za mrtvým, ale nenajdou ani mrtvého, ani živého. Najdou prázdné místo. Raději bych řekl svaté místo, požehnané místo. Místo, které je ve skutečnosti plnější, než jakékoliv jiné. Místo, kde měla být smrt, kde ale žádná smrt není!
Ty ženy se bojí a žasnou. To píše Marek? ale ani on nevěděl, co opravdu prožívaly. Nebyl tam. Ani mně se popravdě moc nechce kázat o strachu, který byl jejich strachem, o úžasu, který byl jejich úžasem! Nemohu mluvit za ně. Chce se mi ale být s nimi v myšlence, žasnout vedle nich, vzít je kolem ramen a chlácholit je.
Ony mlčely. Je to na ně příliš silné. Je to intimní chvíle, soukromá a důvěrná? jenom pár postav, taková tichá scéna ze hřbitova. Ten příběh je vlastně úplně prostý. Není tam jediné teologické slovo (jako spása, milost, hřích). Přitom je to základ víry.
Pojďme rozjímat o tom, co se to stalo. Co to znamená. Stejně víme, že to bude jen rozpačitý pokus vyjádřit nevyjádřitelné a zachytit nezachytitelné. Mějme z toho všeho radost! Tichou radost, radost bez výkřiků a bez fanfár, které se k tomu místu nějak nehodí. Co když právě radost vede k porozumění?
Tři ženy jdou pomazat Ježíšovo mrtvé tělo. Cesta je nejspíš kamenitá a ony se dívají pod nohy. Ty kameny a kamínky mají na očích, ale nevidí je. Myslí na něco jiného. My v tomhle nejsme jiní. To, co máme denně před očima, to, po čem celý život jdeme, o co se opíráme, z čeho žijeme? to jako bychom už nevnímali. Teď mluvím i o vzkříšení! Tu pevnou půdu pod nohama, po které jdeme, tyhle kameny na cestě bych chtěl dneska spolu s vámi zase rozpoznat, zase na chvíli porozumět jejich řeči?
Tři ženy jdou Ježíšovi naposledy posloužit. Navonět tělo, potřít ho mastí a olejem. Tady je evangelium cítit. Jdou tam plakat. Brečet lásku, brečet soucit a zármutek. Mají v těle srdce z masa, ne z kamene, jak říká prorok Ezechiel. Tomuhle přece lidé rozumějí vždycky: mít srdce na pravém místě. Srdce, které se otevřelo. Třeba bylo dlouho zavřené, třeba zkamenělo... bolestí, zklamáním, co já vím čím. Ale otevřelo se! Ten kámen, který srdce zatarasil, byl velmi veliký. Pak jej někdo odvalil! Oživení zkamenělé lásky, i to je vzkříšení! ?
Tři ženy přijdou ke hrobu a konečně zvednou oči. A hned je evangelium vidět! Kameny všude kolem, nezůstal tu kámen na kameni. Stranou, nahnutý, zkoprnělý tu leží i nejprofláknutější balvan lidských dějin: ten odvalený kámen ? dveře Božího hrobu!
Když otevřeme dveře od domu, tak pustíme dovnitř vzduch a zpěv ptáků. Otevřenými dveřmi můžeme na někoho zavolat a on nám odpoví. Otevřenými dveřmi můžeme vyjít před dům, do zahrady, a zase se můžeme vrátit. Jsme volní!
Ten odvalený kámen, to je ale víc než otevřít dveře od domu. Tohle jsou dveře od hrobu! Od hrobu, do kterého položili tělo mrtvého Boha! Za těmito dveřmi je temnota všech temnot. Není divu, že na ženy padl děs! Dochází nám vůbec, co se to tu otevřelo? Co se to tu skončilo! Nebo začalo? Jaký je to vesmírný přelom? Velký třesk je proti tomu vánoční prskavka!
Ženám taky nedochází, o co tu jde. Ale mohou se přesvědčit. Vejděte, je otevřeno! Chvějí se hrůzou, ale vstoupí na místo Boží smrti. A nic se jim nestane! Je tu mládenec, který je uklidňuje a je laskavý: Nebojte se!
Pak mohou vyjít ven! Vlastně za Kristem! Po cestě, na které je On předešel! Po cestě, kterou před nimi On otevřel! Po cestě, kterou jim On daroval! Kristus, Bůh sám jim ukázal cestu z hrobu! Za chvíli vyjdou a jsou volné!
Není důležité právě toto?!: ? že jsme dali na první dojem a pokládali jsme ten odvalený kámen za otevřený vstup, za vchod. On je to ale především otevřený východ! Dveře ven! Cesta zpátky. Způsob, jak se svobodně vrátit! K Otci, od kterého jsme se vzdálili, možná proto, že jsme se v životě probíjeli stále dopředu, že jsme chtěli stále dál a výš? Takže i tohle je vzkříšení ? cesta ven, zpátky!
Tři ženy vstoupí do hrobu. Bůh k nim promluví a jeho evangelium je dobře slyšet: Neděste se!
Tohle evangelium je evangelium každodennosti. Milost, která se děje! Pořád, dnes a denně. Kolik těžkých věcí dusí a drtí lidská srdce! Nikdo to nespočítá, nezměří, ani neví...
Ty ženy se už nemusejí bát! Strach asi nepřejde hned, nedá si poručit, bude to nejspíš trvat? ale teď jim spadl kámen ze srdce!
I tohle je vzkříšení ? každodennost! Ty o zem bouchající kameny, padající z lidských srdcí (chtěl bych to bouchání umět zachytit na nějaký Boží mikrofon). Utišení strachu ze života a utišení strachu ze smrti, probuzení naděje v tisícihlavém utrpení světa. Nemusíme se bát!
Tři ženy stojí nad dlouhým, otesaným kamenem. Ještě před hodinou, před minutou na něm leželo tělo. Mohou se dotknout toho kamene, nikoliv těla. To zde už není! Tak je evangelium i v dotyku! V kontaktu naší kůže s místem, kde ležel lidmi zabitý Bůh. Co ucítíme? Vzkříšený Ježíš řekl Tomášovi: Vlož svou ruku do rány v mém boku, nepochybuj a věř! Dotknout se bolesti a uvěřit? Je tolik ran v tomhle světě.
Tu ženy uslyší: Byl vzkříšen! ? Kristus vstal z mrtvých! Naše snaha pochopit to naráží na skalní stěnu! Na tu skálu všude kolem. Někdy si říkám: nebuď jako beran, který jde hlavou proti skále, proti zdi? rozbíháš se pořád znovu a myslíš si, že tu zeď prorazíš! Houby prorazíš! Buď spíš jako beránek! Vyjdi ven z té skály (je tam otvor, východ), lehni si na sluníčko, někam na kameny před hrobem, zavři oči a klidně sni. Sen může být někdy lepší než rozum:
A tak sním: Otec miluje syna... Otec pošle Syna do světa? Syn žije mezi lidmi a má je rád? Syn pozná jejich vnitřní samotu? Syn je chce přivést k Otci? Cesta je úzká a kamenitá? Syn pozná i jejich vnitřní zajetí? Syn jim chce dát svobodu? Svoboda je ale drahá? Syn musí dát svůj život? Syn to udělá, statečně a úplně ? dokonáno jest! ? Syn teď leží v zemi, vlastně ve skále? Otec vidí, že to není dobré! ? Otec je na syna hrdý a je pohnut lítostí? Otec chce, aby Syn byl zase s lidmi, které má rád? Aby se mohli společně radovat a poskakovat!
Takhle si sním a on to není sen! Víte, že slovo Pascha (Pašije, Velikonoce) je skutečně odvozené od poskakování, hopsání, tančení a juchání?
Takže vzkříšení je taky radostné Boží milosrdenství. Milosrdenství, které má nakonec vždycky poslední slovo! Navzdory všemu! Ať je kámen sebevětší, ať je tma sebetemnější, ať je utrpení sebeúmornější? když mě zachvátí vody, když mi chaluhy ovinou hlavu, když se za mnou zavřou závory země (Jon 2,6-7) ? tak připluje veliká ryba, vezme mě do ochrany a pak vyplivne zpátky do života. Jako Jonáše na mořský břeh? To je jedno kdy to bude, kde to bude a jak to bude vypadat? jisté je, že to jednou bude a že to bude dobrý život! Vzkříšení je milost za hranicí všeho představitelného!
Mládenec v bílém rouchu řekl to podstatné. My nemůžeme mnoho dodat! Teď posílá Maří Magdalénu, Marii, matku Jakubovu i Salome za učedníky: Jděte a řekněte jim, že se s Kristem potkají v Galileji. Ženy v hrůze vyběhnou ze skalní hrobky a utíkají pryč. Pod nohama se jim kutálejí kamínky, ty strhávají větší, ty ještě větší?
Nevím, jestli obraz kamenné laviny dobře vystihuje šíření evangelia po Kristově vzkříšení. Spíše nevystihuje, protože kamenná lavina duní, válcuje a láme, kdežto Kristus nekřičí a nalomenou třtinu nedolomí (Iz 42,2). Podstatné je, že mnozí evangelium o jeho vzkříšení ucítili, nebo uviděli, nebo uslyšeli, nebo se ho třeba i dotkli. Podstatné je, že mnozí ve vzkříšeného Krista uvěřili (J 2,23).
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a my se jen divíme! (Mk 12, 10)
Amen