Uložit kázání jako mp3.

Bohoslužby, 3. 4. 2015 (Velký pátek), V. Hrouda
Kázání: L 23, 44-49

Čtení: Ř 6, 12-14

Milé sestry, milí bratři:

Když Jan (Křtitel) spatřil Ježíše, jak jde k němu, řekl (J 1,29): „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Dnes je Velký pátek. Ježíš byl ukřižován a umřel. Podle Lukášova podání proběhla Ježíšova smrt takto (L 23, 44-49):

Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla vpůli. A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli, bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.

Já nic, já muzikant!

Začnu z úplně jiného konce… Já nic, já muzikant. Načrtnu zde tři slovní portréty, tři drobné skicy nás (pseudo)nevinných. Úmyslně mluvím o ´nás´, nikoliv o ´těch druhých´:

První kresba. Poctivý člověk. Umí vzít za práci. O něco mu jde a má vlastní názor. S každým se domluví. Dílo mu kvete pod rukama a nevede se mu zle. Má být na co hrdý a je hrdý. Věci má dobře promyšlené – hlavně má promyšlené všechny způsoby, jak nedávat peníze státu. Tu bandu zkorumpovaných neschopů, lenochů a lajdáků může poctivej člověk jen těžko podporovat.

Druhá kresba. Pan Spořádaný. Prakticky nic se mu nedá vytknout. Občan těšící se dobré pověsti – ať jde po korzu, nebo jede na kole. Je totiž sportovec. Tudíž nekouří. Rád by kandidoval na starostu, ale raději to nechá těm druhým. Vždyť nedrat se do předu je pěkná ctnost… do jeho sbírky ctností. Daně platí a má domek s předzahrádkou. Přál by si, aby celé město bylo čisté. Podívejte, kolik je tu špindírů, povalečů, budižkničemů, ochmelků, Romů (nikdy by neřekl Cikánů) a narkomanů (nikdy by neřekl feťáků).

Třetí kresba. Paní Čistá. Paní Čistá je křesťanka. Řekne o sobě: Pánbůh mi dal dlouhý život. Myslím si, že jsem Boha nezklamala. Umím být věrná. Opravdu, možná to bude znít jako troufalost, ale já mám čisté svědomí. Nemám se za co stydět, stydět by se měli jiní. Třeba sousedka, Břízová, nebo Hamáček, starosta, nebo mladej Pokornej…

Poctivý člověk, pan Spořádaný, paní Čistá. Co mají společného? Pokládají se – tak nějak samozřejmě – za nevinné.

Já nic, já muzikant. Předpokládáme svou nevinnost, místo abychom předpokládali svou vinnost. Mám-li dnes mluvit o Kristově smrti, musím nejprve mluvit o této naší vinnosti, tedy o hříchu.    

Vinnost

Hřích je mrtvé slovo, kterému už moc nerozumíme. Občas sice řekneme To je velký hřích!, nebo To je hříšná osoba!, ale myslíme tím zpravidla nějaký nemravný skutek.

Vinnost ztratila jméno. Nemáme na ni jak zavolat. Proto běhá divoce mezi ploty a zdokonaluje se, v úskocích a lsti.

Dobrá, k čemu že se to tedy mám přihlásit a přiznat? Co že to mám v sobě objevit, rozlišit a nejspíš i vyznat? Co to vlastně je ten hřích?

Pokusím se o vyjádření současným jazykem, našimi pojmy a obrazy, zkušeností naší doby:

Hřích znamená, že… nejsem schopen, ani ochoten vzdát se svého pohodlí a skutečně jít za těmi, kdo se trápí nebo trpí, kdo potřebují podepřít, ocenit či pochopit. Ve složitém světě neumím nést naději. Naopak, podléhám beznaději, upadám do zatrpklosti a negativizmu. Jsem daleko od Boha, i když si nakrásně myslím, jak mám pevnou víru či jak jsem zbožný. Mám ´temnou stránku´ a jsem schopen zlého – v podobě myšlenky, slova nebo činu.

Tak chápu svůj hřích.

Proč si dávám tolik práce s resuscitací mrtvého slova? Protože ukřižován byl beránek, který snímá hřích světa.

Mají-li se mě Ježíšovo utrpení a Ježíšova smrt dotknout osobně – jako záchrana a vysvobození, a mám-li pod křížem opravdu zatrnout – vděčností a láskou, musím se přihlásit ke své vinnosti, ke svému hříchu.

Opačně řečeno, pokud se ke své vinnosti nepřihlásím, bude pro mě ukřižování jenom absurdní a krutá demonstrace lidské pýchy a moci. Budu se pohoršovat nad justiční vraždou, která se odehrála v temné minulosti. Kříž se mě vnitřně vůbec nedotkne. Jeho smysl a moc mě nejspíš minou. 

Zabití Boží inkarnace

Ukřižovali ho (Mk 15,24). Zemřel, to je pravda, ale je to nepřesné. Přesnější je ´byl popraven´. Zabili ho. Zpřesňujme dál… koho zabili?

Zabili Ježíše z Nazareta, tedy člověka. To si mysleli jeho vrazi. Jenomže Ježíš je také Boží Syn, tedy jedna osoba Boží Trojice. Tak v něho věříme. Tedy zabili Boha? Ne, Boha zabít nelze. Přesnější je, že zabili Boží inkarnaci, vtělení.

Mám dojem, že to stále není výstižné, vždyť na kříži skonalo Ježíšovo tělo, nikoliv Ježíšův duch. Ten nezemřel, ale vrátil se k Otci: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“, stojí v evangeliu (L 23,46). Takže, snad takto: člověk zabil tělesnou schránku Boží inkarnace, nebo zkráceně: člověk zabil Boží tělo. Uf, dá to práci takové upřesňování…

Hřích zabil Ježíšovo tělo

Ještě zbývá upřesnit, KDO zabil Boží tělo. Velekněz a nejvyšší kněží? Ano, ti rozhodli, že je hoden smrti, protože se rouhá proti Bohu (Mk 14,64). Nebo Pilát? Ano, ten se vysmekl ze své rozhodovací pravomoci a vydal Ježíše k ukřižování (Mk 15,15), aby vyhověl lidu. Nebo zmanipulovaný dav (Mk 15,11)? Ano, ten křičel „Ukřižuj ho!“

Kněží, Pilát i dav poslali Ježíše na smrt, každý z jiných motivů. Kněží, Pilát i dav dohromady představují síly zmaru, v různých podobách. Jsou jejich ztělesněním. Tyto síly se slévají k Velkému pátku a gradují ke smrti. Lze v nich tušit jistou strukturu, a taky posloupnost, pořadí: můj prospěch, moje moc, zášť proti tomu, kdo můj prospěch a mou moc ohrožuje, zrada, spiknutí zrádců, násilí, potěšení z násilí a jím způsobeného utrpení, vražda jako nástroj, násilná smrt jako řešení.

Události Velkého pátku jsou agresí hříchu, takovým nájezdem, útokem. Hřích zabil Ježíše. Naše vinnost – jako neláska, jako beznaděj, jako vzdálenost od Boha, jako temná stránka – toto vše, co máme každý v sobě, toto (v koncentrované podobě) zabilo Ježíše.

Takže takto? Hřích, rukou člověka, zabil Boží tělo.

Smysl kříže

Jaký je smysl tohoto zabití? Jaký je smysl smrti Božího těla na zemi? Jaký je smysl kříže?

Pokusím se to vyjádřit jednoduše. Berte to prosím jen jako můj osobní výklad:

Kříž je Boží vítězství, i když na první pohled vypadá jako Boží porážka. Hřích zabil Boží tělo, rukou člověka. Hřích ale zabil POUZE Boží tělo. Boží Duch zabit nebyl, to je důležité. Hřích, zosobněný v Pašijích kněžími, Pilátem a davem, se přepočítal. Kalkuloval s tím, že Boha zničí, když ubije jeho tělo. V ubíjení je mistr, v tom si věřil. V tom se zároveň projevila jeho tupost – kdo ubíjí, je nutně tupý.

Dokonce bych to snad interpretoval tak, že v té zaslepené agresi, v tom fanatickém běsnění hřích nalehl na svůj vlastní meč. Zabil sám sebe. Sám sebe pověsil na kříž. Boží tělo na kříži je zároveň sebe-ukřižování hříchu. Beránek na kříži je cena zaplacená za to, aby se hřích sám svou nenávistí zalknul. Ano, je to nejvyšší cena. Muselo to tak být, protože šlo o všechno.

Hřích prohrál, Duch vyhrál. Na to, jak je život složitý, to zní zjednodušeně, černobíle a triumfalisticky. Dragouni v bílých kabátech proti dragounům v červených kabátech. Obraz bitvy.

Obraz bitvy je vlastně matoucí. Přesnější je obraz jednoho vojska. Dragouni v červených kabátech ve zteči, v trysku. Nenarazí však na hradbu nepřátel, ale na jediného muže, který se jim postaví bezbranně do cesty. Projedou jeho tělem a zřítí se do propasti. Tělo muže je roztrháno na kusy a lidé jsou zachráněni. Nad propastí se vznáší duch Boží.

Hřích z propasti znovu povstal. Znovu naskákal do lidí, rychle se jim nalepil na paty nebo na patro. A bylo to zase jako dřív. Avšak něco nebylo jako dřív, něco je jinak. Už to bude stále jinak. Víte co?

Jsme svobodní! Od chvíle Beránkova ukřižování, od prvního Velkého pátku jsme svobodní. Přesněji – kdo chce, může být svobodný. Svoboda je volba. Volte ji klidně dnes, 3. dubna roku 2015. Kdo chce, může hříchu pevně odpovědět – nejsem tvým otrokem. Mám jiného Pána. 

Jak kříž zakládá naši spásu?

Tak nějak, nebo podobně (možná úplně jinak)… sňal Boží beránek ze světa jeho hřích. Za nás a pro nás. Jeho tělo trpělo rány a bylo ubito. Beránkův Duch, který je neoddělitelný od Ducha Otcova, žije a zvítězil!

Hřích tu je i po Ježíšově ukřižování. Sami to víte nejlíp, stejně jako já. Čím nás tedy vysvobodil? Zkusím to vyjádřit ještě jinak, slibuju, že už je to poslední pokus. Při loučení po bohoslužbách si pak pokorně přiznáme, že je to stejně tajemství a nemá smysl se marně pokoušet o jeho formulace.

Čím nás tedy vysvobodil? Přijetím. Prostě přijetím. Tak rozumím evangeliu. Ukřižovaný z nás snímá hřích tak, že nás přijímá. Zachraňuje nás od hříchu svým přijetím. Jako Jonáše ta velká ryba před utonutím.

To znamená několik věcí. On ví o naší hříšnosti. Když ji vyznáme, neřekneme mu nic nového. Přijímá nás takové, jací ve skutečnosti jsme, tedy jako ne-čisté. Neodsuzuje nás za to, co jsme provedli, ale ujišťuje nás, že nemusíme otročit. Přitom nezastírá, že cesta ke svobodě je namáhavá, že nám nespadne z nebe – jak bychom od Božího Syna snad naivně čekali.

On hřích vlastně paralyzuje – tím, že otevře před člověkem cestu do prostoru, ve kterém hřích nemá žádnou moc. Jako když nahý člověk vyběhne z řeky Orinoko, ve které ho do minuty na kost okoušou dravé pyraně. Běda, kdyby zůstal jen po kotníky ve vodě. Jakmile je na břehu, pyraně nic nezmůžou.

Ten prostor, ve kterém hřích nemá žádnou moc, je Duch Kristův. Království Kristovo, tady na zemi i tady v nebi. Dragouni znovu sekají šavlemi do prázdna, až se nakonec – hnáni svou tupostí – znovu zřítí do propasti. Tak Duch znovu a znovu poráží hřích. Tak život znovu a znovu poráží smrt. Tak Ukřižovaný znovu a znovu léčí naši vinnost, chladí naší dlouhou bolest a raduje se, že dokážeme žít!

Pane náš, Kriste, tobě patří naše chvála a naše poděkování.

Amen   

ložit kázání jako mp3.