PRO DĚTI:
- DĚCKA, KDO UŽ CHODÍTE DO ŠKOLY? ZVEDNĚTE RUKU.
- A KDO CHODÍ DO ŠKOLKY? ZVEDNĚTE TAKY RUKU.
- TĚŠÍTE SE UŽ NA PRÁZDNINY?
- NA CO SE NEJVÍC TĚŠÍTE? POJEDETE TAKÉ NA NĚJAKÝ TÁBOR? MÁTE RÁDI TÁBORY?
- CO JE NA NICH NEJLEPŠÍ?
( hry, zpívání, táboráky, spousta zážitků, dobrodružství, kamarádi? )
- CHTĚLI BYSTE, ABY BYLY PRÁZDNINY POŘÁD, ABY NIKDY NESKONČILY?
- A CO MYSLÍTE, JE TO MOŽNÉ?
( Asi ne: i pro ty hry a kamarádství je třeba, abyste se něco naučili; třeba abyste si mohli s kamarády napsat?aj. )
- A JE MOŽNÉ, ABYSTE NĚCO Z TOHO PĚKNÉHO ? DOBRODRUŽSTVÍ, KAMARÁDSTVÍ, AJ. ? ZAŽILI TŘEBA I VE ŠKOLE?
Já věřím, že určitě. Pokud to sami předem nevzdáte. A my si dneska budeme vyprávět právě o takovém konci, který vlastně koncem nebyl, kterým to krásné a silné neskončilo.
Vy si v NŠ tenhle rok vyprávíte příběh JK podle Lukášova evangelia.
- KAM JSTE SE V NĚM AŽ DOSTALI? CO JSTE SI VYPRÁVĚLI NAPOSLED?
Povídali jste si o tom, jak Ježíše ukřižovali a pohřbili ( Josef z Arimatie nese Ježíše + otevřený hrob ).
- VZPOMNĚLI BYSTE SI, KDO JEŽÍŠE POHŘBIL?
- PROČ TO NEBYLI JEHO UČEDNÍCI?
Ano ? ti se rozprchli. Měli strach. Josef byl také Ježíšův učedník, ale tajný. Celý život se k Ježíšovi bál přiznat. Řekli bychom: strašpytel. A vidíte, on jediný měl odvahu Ježíše pohřbít, když se všichni rozutekli. Ono je to někdy jinak, než si myslíme.
- BYL U TOHO POHŘBU JEŠTĚ NĚKDO?
Ano ? ženy, které Ježíše dřív doprovázely. Teď ho ale nemohly do hrobu ani pořádně upravit. Spěchaly. Byl už večer a druhý den sobota ? to je pro židy svátek, kdy se nepracuje.
A tak v neděli, hned jak začalo svítat, se vydaly k hrobu. Byly smutné. Měly Ježíše rády. Tolik krásného a silného s ním prožily. A teď je konec, říkaly si. Nesly si masti. Chtěly Ježíše potřít, aby vypadal déle jako živý. Chtěly si zavzpomínat, alespoň na chvilku si ještě podržet to, co pro ně tolik znamenalo a co už není.
Jenomže když tam došly, hrob byl prázdný. Ježíše v něm nenašly. Co teď?! To je teda úplný konec! Ani zavzpomínat si nemohou ? jako to dneska dělávají lidé u hrobů na hřbitově. Kam teď mají jít, když Ježíš v hrobě není?!
Ale jak tam tak bezradné stály, stanuli vedle nich dva muži a s nimi tam najednou bylo tolik světla, až se ženy lekly a sklonily tváře k zemi ? nemohly se na ně ani podívat. A ono také nebylo důležité je vidět, důležité bylo, co říkali. Ptali se jich:
?Proč hledáte živého mezi mrtvými?? ? Vy máte za to, že nezbývá než jen smutně vzpomínat; že se nedá nic jiného dělat, než pečovat o hezkou světlou památku. Ale to je omyl! Tady v hrobě Ježíš není! Byl vzkříšen, žije. Vždyť vám to říkal, vzpomeňte si: ?Ano ten kdo miluje, kdo je věrný, kdo je s Bohem zajedno, bude jistě trpět a umře. Ale to není konec. On bude žít.?
A tu to těm ženám došlo ? ta Ježíšova slova jim ukázala jejich omyl i dobrý směr. Hledají-li Ježíše, pak musí změnit směr: od hrobu do života, od vzpomínek k tomu, co mají před sebou. A tak se otočily a běžely k učedníkům, aby jim to řekly.
- A CO UČEDNÍCI, UVĚŘILI JIM? CO MYSLÍTE?
Kdepak, vůbec jim nevěřili. Mysleli si, že jsou to jen takové poblázněné ženské. Petr se sice běžel podívat k prázdnému hrobu. Jenomže prázdný hrob nikoho nepřesvědčí. Jde přece o to, co má naději v životě. A učedníci bez Ježíšových slov viděli jen to, jak lidé s tou Ježíšovou věrností a dobrotou krutě zatočí.

Evangelista Jan proto také napsal, že se před tím zlým světem pořádně zamkli ( zavřené dveře ). Asi na Ježíše vzpomínali, ale krčili se přitom ustrašeně za zamčenými dveřmi, protože pro jeho lásku ve světě žádnou naději neměli.
Ten den večer za nimi za ty zamčené dveře ale Ježíš přišel. Postavil se mezi ně a řekl:
?Pokoj vám. Nebojte se!? A aby věřili, že to neříká proto, že by o té krutosti světa nevěděl, ukázal jim svoje probodené ruce. Ano, tohle boží láska ve světě zažije, ale ani to ji neubije, není to její konec. Žije dál. ?Nebojte se, otevřete dveře a žijte ve světě jako já. Je to možné. Důvěřujte tomu. Já v tom budu s vámi.?
Totéž říká refrén té písničky, co máte na lavicích. Pojďte si ho třeba třikrát dokola zazpívat, ať si to zapamatujeme.
Dál přece nejdeme sami?

Tak, teď to vypadá, že už je to celé. Učedníci i my teď už víme, že Ježíšův příběh v hrobě nekončí, že k němu patří i vzkříšení. Mohli bychom skončit. Jan tímhle také původně to svoje vyprávění o Ježíšovi skončil. Ale potom přišel na to, že to nestačí. I se vzkříšením si totiž my lidé můžeme říct a také asi často říkáme: Tak, a to je všechno. To je celé, a konec.
Jako když skončí ty prázdniny, nebo dočtete hezkou knížku ? zavřete ji, řeknete si: ?Bylo to pěkné?. No a co dál? Nic. Jsme trochu natvrdlí, jako ti učedníci. Těm se právě tohle stalo. Jan o tom píše:

To byli spolu Petr, Tomáš, Natanael, Jakub a Jan.
- VÍTE, CO PRÁVĚ TIHLE UČEDNÍCI DĚLALI, NEŽ JE JEŽÍŠ ZAVOLAL?
Byli to rybáři. Pak chodili s Ježíšem. A teď? Za Ježíšem už chodit nemohou. Co teď? Koukali jeden na druhého. Až to Petr rozsekl: ?Jdu lovit ryby.? ? to znám; a z něčeho a pro něco se žít musí. A ostatní se k němu rádi přidali. Vrátí se k tomu, co bylo dřív. Připravili sítě a večer vypluli na jezero. Lovili celou noc. Nic ale nechytili. Všechna ta dřina byla na nic.
Když už svítalo, stál někdo na břehu a volal: ?Přátelé, nemáte něco k jídlu?? Oni po pravdě přiznali: ?Nemáme.? A ten na břehu na ně zavolal: ?Hoďte síť na druhou stranu lodi, tam ryby najdete!? Oni ho poslechli a síť byla najednou tak plná ryb, že ji ani utáhnout nemohli. Tehdy to jednomu z nich došlo ? on zažil, jak ho má Ježíš rád, a mu nad tím darovaným úlovkem svitlo: To je přece Ježíš! Jak to Petr uslyšel, na nic nečekal skočil do vody a brodil se ke břehu. Ostatní tam také dopluli.
Když vystoupili, uviděli, že je tam už všechno připravené: na ohníčku se pekla ryba, vedle ležel chléb. Tahle hostina nebyla dílem jejich dřiny. Ta tu byla díky Ježíšově dobrotě ? a to i pro ty natvrdlé učedníky, kteří už nic nečekali. Ježíš vzal chléb, lámal a dával jim. A oni teď už věděli ? to není příběh, který se uzavřel, my do něho patříme, v důvěře, která na jeho slovo dá, můžeme čekat věci nečekané. On je náš Pán, který nás volá a vede.
A o tom si teď ještě zazpíváme:
35 BTS ? Ježíši Kriste, pastýři náš?

PRO DOSPĚLÉ:
Bratři a sestry,
když jsem si tohle vyprávění pro děti připravoval, vyloupla se mi přitom jedna důležitá věc. Při kázání obvykle tak dlouhé oddíly z bible nečteme. Ale tohle je zřejmé až při té souvislosti.
Ono je toho v těch příbězích vzkříšení opravdu hodně. Třeba, že kdo hledá jejich význam jen v záhrobí a v životě po životě, ten je vedle. Ty příběhy nás vrací do života. Jde v nich o naději pro lásku a věrnost ve světě, kde proti ní stojí zloba a lhostejnost. A tu nejde pěstovat za zavřenými dveřmi.
Nebo v nich najdete, že práce, jako lék na prázdnotu života nepomáhá. I kdyby se jeden strhal a celou noc oka nezamhouřil, život mu proklouzne mezi prsty jako voda okem sítě. A čest tomu, kdo to jako učedníci dovede poctivě přiznat. To je první krok k tomu, aby se jeho život naplnil.
Ale to, co mi vyšlo najevo až z jejich souvislosti je jiné. Pokud si přečtete 20. a 21. kapitolu z Janova evangelia v kuse, jistě si toho také všimnete. Točí se to v nich stále dokola jako kolovrátek. Ježíš přijde, učedníci se zaradují, rozzáří, vypadá to, že jim svitlo, ale jak jim sejde z očí, už je vše při starém ? už jsou dveře zase na petlici, už jsou zase na rybách, už je zase tma. I když slyšeli o vzkříšení, i když je vyznali, začíná to pak zase od začátku. Jednou, podruhé, potřetí.
Takový je biblický obrázek víry. Žádný generální obrat jednou pro vždycky. Mluvíme o vzkříšení, ale co se nás lidí týče, je to spíš takové neustálé kříšení. Vždycky znovu od začátku. Ve známé písničce Jaroslava Hutky ?Náměšť? odpovídáme na otázku ?Co je nejpevnější? slovy ?ta člověčí víra?. Kdo se ale věřit skutečně pokouší a je k sobě poctivý, ten se musí pousmát, ten dá spíš zapravdu evangeliu nebo starému spirituálu, ve kterém se zpívá: ?Jsem nahoře a zase níž, Pane můj, a někdy zcela na dně již, Pane můj.?
Zní to možná beznadějně, ale pravý opak je pravdou. Teprve když si to připustíme, mohou se nám oči otevřít pro vzkříšeného Krista. Uvidíme ho za každým činem víry. Kde by se ten čin jinak vzal? Jen se do toho zrcadla evangelia na ty učedníky podívejte. Jestli nám alespoň někdy svitne, pak to nemáme za sebe. Bez něho bychom tu vůbec nebyli, nebo bychom si leda tak hřáli dušičku někde v závětří, bezpečně zarýgrlovaní před zlým světem. Jestli to, o čem je tu řeč, aspoň někdy přesáhne tenhle kostel, pak si buďme jistí, že Kristus žije. Bez něho to nejde. Bez něho bychom byli na rybách.
A proto také nestačí být tu jednou za rok. My to jeho kříšení potřebujeme dennodenně, nebo aspoň každou neděli. Amen