Milý člověče, milí lidé,
to je ale divné oslovení, nejspíš si řeknete. A je divné - měla bych vás spíš oslovit lide Boží nebo sestry v Kristu. Jsme ale na počátku, a proto si to oslovení dovolím. V čase plném dění a dynamiky, začneme o myšlence s časem velmi málo související, chcete-li nadčasové. Slyšeli jsme kus příběhu našich prapředků. Umístěn je na začátek všeho, jakoby mimo čas, ale budete se trochu divit, jak se stane i vaším příběhem. Umístěn je do doby, kdy nehrálo roli vyznání ani příslušnost k církvi, národnost ani barva pleti. Umístěn je do doby, kdy církev ještě ani nebyla, ani národy spolu neválčily. Popisuje prostě člověka. Proto to divné oslovení.
Dnes jsme četli tzv. druhou zprávu o stvoření. Začíná se tu člověkem! Předtím byla pustina. Nebylo ještě žádné polní křovisko, ani nevzcházela žádná polní bylina, a nebylo člověka. A z té pustoty vyvstane Hospodinovou rukou člověk ? z prachu stvořený. Tak předně: Člověk je z prachu. To ukazuje naši jakost, i to, kam člověk patří. Jakou jakost má prach? Je ho všude dost, nikdo o něj moc nestojí, když zavane vítr, poletuje vzduchem, k čemu je potřeba? Nestojí za moc, sebemenší závan ho rozfouká, z něj splácané snadno rozbijete. Takovou křehkost máme ? i ti nejsilnější, kteří se nám jeví jako z oceli, mají své křehké místo. Takovou nalomenost si nosíme v sobě.
Prach nám ukazuje i to, kam člověk patří. K zemi, na zem, k tomu, co se tu děje. Jsme, ať chceme nebo ne, zapleteni do věcí přízemních, nejen naoko, nejen omylem, ale bytostně a podstatou. Se svou zemitostí máme bohaté zkušenosti na sobě, na druhém?. Můžeme zkoušet sami ze sebe směřovat výš, ale z vlastní síly se vysoko nedostaneme. Prachu se člověk nezbaví, to vám poví kdekterá paní uklízečka a toho, že je z prachu se člověk taky nezbaví, to čteme v bibli. Stačí tak málo a?
Milý člověče, milá sestro, bylo by to smutné zvěstování, kdyby tu hebrejská bible skončila. Ona pokračuje: na druhou stranu je totiž člověk něco výjimečného, protože dostal ?dech života? - vdechl mu ho sám Stvořitel. V tom je to skutečné napětí, které v sobě vnímáte taky. Na jednu stranu křehkost, nicota, na druhou stranu - něco navíc, hodně navíc. Sice z prachu, ale s životem od Boha. To skutečně cenné, to zvláštní, ta výsada, to je vlastně dar. Bůh nám dává něco navíc, něco máme Boha při-daného. Není to moje, a moje to nikdy nebude. Tenhle dar zůstává navždy darem a odkazuje k Bohu. Z prachobyčejnosti se člověk stává duší živou, duchaplnou.
Člověk dostal do úvodu pomoc, jakýsi vklad. Bylo o něj postaráno. První muž nepobýval v úplné pustině a nezůstal na starost sám sobě. A vlastně ani nezačínal tak těžký boj. Byla pro něj připravena zahrada, tzn. místo ohrazené, chráněné. Tímhle se začíná. Člověk od začátku smí vědět, že Někdo má o něj starost. Snad si takovou péči dovedeme představit na obrazu matky a dítěte. Začátek, první nadechnutí, první krok je vždycky šokem. Dítě vstupuje do světa bezbranné, a kdyby nikoho nemělo, nepřežije. Základní otřes dítěte překoná péče matky. I s prvním člověkem je to tak. Bez Boha by nebyl. Ale navíc: lidský jedinec, postavený do úplné pustiny by nepřežil, kdyby o něj Bůh nepečoval. Pokud si připadáte ohrožováni pustinou, vystrašeni budoucností, pak vězte: Bůh nám dává vklad.
V zahradě byly dva stromy, života a poznání dobra a zla. A tady je nám prozrazeno dnes to nejdůležitější. Člověk dostal dvojí hranici, omezení, jedna byla na okraji zahrady, druhá v stromech uprostřed. Pamatujme na to: máme dvojí hranici.
Jedna je na okraji, tu asi znáte dobře. Člověk má svoje meze sil, hranice možností. Lidská bytost je konečná a někdy si taky vymezuje čas. A každý jsme omezen svými schopností. Těmhle hranicím se vyhýbáme, co to jde. A když na ni narazíme, myslíme, že v ní je ten problém, a že kdyby nebyla, jak by se nám žilo. Kdybychom žili déle, kdybychom se narodili s většími schopnostmi, s větším talentem, ó to by byl život. Než uděláme takový závěr, poslechněme si něco o té druhé hranici
Ta je uprostřed, dva stromy uprostřed zahrady ji reprezentují, jsou znamením: je tu místo, hned vedle Tebe, místo, které není pro Tebe, protože patří někomu jinému. Ve středu zahrady stojí stromy života a poznání, a jejich větve ševelí: Toto místo ve středu není pro tebe. Zůstáváš odkázán, patříš k Bohu, to už k Tobě patří. Tahle hranice vprostřed je dobrá, protože připomíná - začátek, východisko a smysl toho, že tu jsme. Není jen omezením, ale i šancí.
Moderní člověk odsunul Boha za tu první hranici. Až když nebudu stačit na práci, na život... podívám se po něm. Ale On patří ne na okraj nebo za okraj našeho života, ale přímo doprostřed. A postmoderní člověk řekne: No to s tím stromem, možná je to pravda, ale pro mě není důležitá. Já si chci užívat. A nepochopí, že si užívá bez užitku, že konzumuje bezcílně, že mu ty zážitky nedávají smysl.
My, křesťané máme slyšet hlas tichý a jemný, který volá: zůstáváš odkázán, jsem s Tebou, jsem vprostřed Tvého života. Na tom místě, kolem kterého se chodí, na které je ze všech stran vidět, na té křižovatce všech lidských cest, stojí dva stromy a upozorňují: Člověče, smrtelníku, křehká bytosti, pohleď odkud je život, ke komu proto nutně a stále patříš. Onen hlas říká sice nutně, ale ne (vy)nuceně. Bůh tuhle osu ani v našem neklidu, pohybu a hemžení nenutí. Bůh o ní nechává svědčit. Větev stromu života a větev stromu poznání se kříží na místě zvaném Lebka a připomínají každému, jak moc nás má Bůh rád.
Pane, voláme k Tobě z prachu země, ze své křehkosti. Dýchni na nás, aby do nás vstoupilo to svaté ? to Tvé. A dej nám uvidět na křižovatkách našich životů Tvou hranici ? Tvůj kříž. Amen