1. čtení Mk 2.1-12 + text kázání Jak 5.13-16
Milí v Kristu sourozenci v Novém Městě na Moravě, zdravím vás srdečně zde ve vaší modlitebně a raduji se z toho, že jsem po několika letech se svou rodinou zase u vás. Náš betzingenský sbor vás srdečně zdraví. Někteří z vás byli loni v říjnu při bohoslužbách s biskupem Huberem v Betzingen. Z toho jsme měli velkou radost. Od té doby se mnoho událo u vás i u nás. Zpráva o smrti několika členů vašeho sboru nás velmi zasáhla. V myšlenkách a modlitbách jsme byli s vámi.
Chtěl bych dnes začít několika otázkami. Čím se vyznačuje křesťanské společenství v této i jiných situacích? Je to shromáždění lidí, kteří mají stejnou víru a patří stejnému vyznání? Nebo je to shromáždění stejně smýšlejících lidí, kteří náleží určité kultuře anebo k jednomu národu?
Je křesťanský sbor společenství lidí, kteří následují Krista a naslouchají Božímu slovu? Co to znamená pro život sboru?
Milý sbore, autor Jakubova dopisu o kterém chci dnes kázat, dává na tyto otázky odpovědi. Poslouchejme, co k tomu píše v 5. kapitole. Přečtu verše 13-16.
Křesťané, píše autor tohoto listu, žijí ze svých vztahů ? ze vztahu k Bohu a ze svého vztahu k ostatním bližním...Nežijí odtažitě, ale stojí ve vztahu ke stvoření tohoto světa. Víra není abstraktní pojem, je to prožívaný vztah.
V modlitbě, říká Jakubův dopis, se tahle vztaženost vyjadřuje. Ten, kdo se modlí, spatřuje sám sebe před Bohem. Ať má v trápení nebo nebo radost, ať je vyčerpaný nebo plný životního optimismu, ať je k smrti zarmoucený nebo až jásá, v každé životní situaci se má křesťanský život projevit v modlitbě. Modlitba je projevem života křesťanského sboru.
Tahle výpověď mě provokuje, abych se zeptal: Jak to vypadá v praxi s naší modlitbou? Podle ankety z roku 2003 se lidé v Německu modlí asi ve 23% pravidelně například před jídlem nebo před usnutím. Starší se modlí více, mladší méně. Jak je to s vámi v Česku? Domnívám se, že se tendence nebude moc lišit.
Když se ptám ve škole nebo při konfirmačním cvičení, kdo se pravidelně modlí, potvrzuje se trend. Trend pravidelné modlitby se pomalu vytrácí. Zato se modlí lidé v konkrétních situacích. Ve chvílích radosti nebo utrpení proběhne lidem modlitba přes rty.
To mě inspiruje k otázce: Kdy se modlíme my? Jak jsme se naučili modlit? Od našich rodičů, od přátel, ve sboru? Hlas lidu u nás v Německu říká: Nouze učí se modlit. Je na tom jistě něco pravdy. Ale může taková nouze být učitelkou živoucí modlitby?
Židovský náboženský myslitel Abraham Heschel se zabýval tímto lidovým míněním a napsal: Nouze a nebezpečí mohou sice půdu pro modlitbu připravit tím, že plevel naší sebejistoty vytrhnou a uvolní naše srdce od tvrdosti a ztuhlosti, ale nedokážou vyvolat modlitbu k životu.
Nouze a nebezpečí mohou být pouze iniciátory modlitby, ale neumí modlitbu probudit k životu. Heschel pokračuje krásným příměrem: Sedlák neobdržel své zemědělské schopnosti z hladu. Jeho potřeba se uživit mu nedala znalosti obdělávat půdu. Poskytla mu pouze pobídku a podnítila ho k práci. Pouze jeho znalosti a schopnosti mu umožňují obdělávat půdu, a to, že půdu obdělá, mu pak poskytuje obživu.
Tak je to také s modlením. Modlení potřebuje celoživotní cvičení, které má své kořeny ve víře. Celoživotně opečovávaná víra, jak říká Abraham Heschel, je půda, ze které modlitba může vyrůstat. Nouze, hlad po obživě, naše touha po životě může být podnětem k modlení, ale k tomu, aby modlitby byly živoucí, je zapotřebí plného života ve víře.
Při sportovních přenosech vidíme stále znovu sportovce, kteří před závody zdvedají obličej k nebi nebo se křižují. Po překvapivém vítězství nebo gólu mluví potom o zázraku, o vyslyšení modlitby. Má to jisté kouzlo dávat do souvislosti úspěch a modlitbu. Kdo se modlí, má úspěch. Ale co s těmi, kteří přes modlitbu nemají žádný úspěch? Modlí se nesprávně, nebo věří špatně? Jde v modlitbě o splnění našich přání?
Jako potřebuje sedlák znalosti o půdě , klimatických poměrech, pěstování rostlin, tak potřebují modlící znalosti o modlení. Nemusíme naše modlitby sami vymýšlet. Máme obrovský poklad, ze kterého můžeme čerpat. Biblické žalmy a zpěvník. Vždyť mnohé písně jsou původně texty modliteb. Do nich vložili lidé své nářky, prosby, svůj dík a svou radost před Bohem. A tím, že je opakujeme a postupně si je přivlastňujeme, účastníme se pohybu takové modlitby a zažíváme sílu důvěry, která z ní prýští.
Klasickým příkladem takové modlitby je modlitba Páně-Otče náš. Tím, že ji stále znovu vyslovujeme v nejrůznějších situacích, zažíváme nejhlubší důvěru, kterou měl Ježíš Kristus k Bohu.
Kdo se modlí, ten staví svůj život do širokého Božího horizontu, ten důvěřuje Božímu Ty. Vždyť Bůh nás povolává k životu. A proto není tak důležité, zda umíme tradiční modlitby opakovat a vyplnit. Modlitby staví náš život, naši radost a naše starosti do vztahu s Bohem.
Uvědomujeme si a ujišťujeme se, že náš život není zbytečný. Jsme tu z Boží vůle, i když máme starosti a otázky, i přes pochybnosti a nouzi. Modlitby staví naše životy do širokého prostoru Boží lásky. Náš život díky modlitbě nalezne domov, a to nezávisle na tom, jak se modlíme, zda se obracíme k Bohu jistě nebo váhavě, radostně nebo plní starosti.
Víra není samoúčelná. Vztah k Bohu nás vede do vztahu k lidem. Kdo se modlí, kdo dokáže svůj život vést ve vztahu k Bohu, ten nezůstane sám. Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne.
Jak píše Jakub, starší sboru jsou zodpovědni. Ale jinak než to známe ze staršovstev u nás v Německu a u vás v Česku. V Jakubově dopisu se věnují starší sboru-presbyteři především duchovním a kněžským úkolům. Starší sboru pociťují nouzi ostatních a věnují pozornost nemocným v modlitbě a také prakticky. Jakub upomíná na to, že křesťanský sbor má zvláštní klima, které se projevuje v modlitbě jednoho za druhého a ve vzájemně otevřeném jednání.
Křesťanský sbor se vyznačuje tím, že se jeho členové obracejí k potřebným. Víra se chce projevit. Potřebujeme prostor pro modlitbu a klima, ve kterém nemocní a slabí zakusí účast a pozornost druhých, která přináší útěchu.
Ve sborech v Německu se řeší mnohé problémy profesionální pomoc. Např. v Betzingen se starají odborníci s pracovníky diakonie o nemocné a potřebné. To je nutné. Ale odborná pomoc nenahradí péči o členy sboru mezi sebou navzájem.
Návštěvy, dovoz k bohoslužbě, prožívané společenství, které jsem u vás v NM zažil, zesilují pozorný přístup jednoho k druhému. Tam, kde lidé vědí, že jsou přijímáni, také v jejich jinakosti a kde zažívají, že druzí se za mě zasadí, tam je Ježíšův Duch živý.
Text kázání mě dává odvahu k tomu, abych dbal na toto duchovní a navzájem pozorné klima ve sboru. Z našich modliteb se mají stát činy. Naše modlitby nás vedou do širokého Božího prostoru, do kterého jsme postaveni skrze Ježíše Krista postaveni nezávisle na tom, zda žijeme zde nebo v Německu.
Do života vedoucí Boží Ty nás uschopňuje podívat se na nás samotné z nadhledu a zasadit se za ostatní. Milí sourozenci, ať jsou naše modlitby při všem co se děje, motorem našeho partnerství. Skrze Ježíše Krista jsme a zůstaneme navzájem bratři a sestry. Amen