čtení: Jan 1,1-5 + 9-14
text: Lukáš 2,8-14
Sestry a bratři, přátelé,
sešli jsme se tu dnes, abychom společně oslavili vánoce, abychom jako ti pastýři znovu slyšeli ten vzkaz o radosti pro každého, a tohle poselství aby v nás opravdu zarezonovalo ? rozezvučelo naše životy spontánní chválou a svobodnou vděčností.
?Nebojte se!?, tak zní to první vánoční Boží slovo.
K vánoční radosti totiž patří světlo. Najdete je ve všech evangeliích: u Matouše vede hvězda mudrce, u Lukáše ozáří pastýře sláva Páně a Jan o něm píše přímo. Světla jsou plné i naše oslavy. Města se rozsvítila tisíci žárovkami, vánoční stromky jsou plné svíček, prskavky na nich září, na adventním věnci jsme už rozžehli všechny čtyři svíce. Radost pohledět.
Ale Bůh ví, že když do života skutečně padle světlo, tak to vůbec samozřejmě neznamená radost, spíš naopak ? světlo odhaluje i to, co skrýváme, co se snažíme zamést pod koberec, čemu se třeba i sami bojíme pohlédnout do tváře. Řekne-li někdo: ?Počkej, já si na tebe posvítím?, je přece každému jasné, že je to hrozba. Na světle vyjdou najevo všechny nedostatky, které se ve tmě ztratí. Je najednou zřetelné nejen to, co o sobě člověk chce dát vědět, ale i to, co schovává ? před druhými, před Bohem, před sebou samotným. A to v člověku pěkně zatrne.
Strach ze světla, to je strach z pravdy, strach z Boha, strach ze života, který nemáme plně ve své režii a tak se na plátně neobjeví jenom záběry, kterými bychom se rádi prezentovali nebo které zapadají do našeho úspěšného scénáře. Objeví se i to, co se nám do našeho obrazu nehodí, co bychom nejraději vystřihli; objeví se i to, co prozrazuje, jak se nám ten vlastní kus nikdy dokonale urežírovat nevede, jak na to nemáme. Ve světle se prostě na schovávanou hrát nedá. A proto nás světlo leká. Vždyť i naše vánoční radost a pohoda bývá na té hře založená. Nebo bychom si ji snad uměli uchovat, i kdyby se nám připomněly všechny věci, které nezvládáme, kdyby se projevily naše nedostatky, kdyby se nic z našeho života nedalo vynechat?
Proto Bůh pastýřům i nám jako to vůbec první vzkazuje: ?Nebojte se! Nebuďte z obnažené pravdy vystrašení. Díky mým vánocům, díky Božím vánocům už není čeho se bát. I kdyby při vás to světlo odhalilo cokoli, už vás to neohrozí.
Neboť moje vánoce, říká Bůh, to je veliká radost pro všechen lid, pro každého. Nejenom pro ty, kterým by se život podařilo úspěšně ukočírovat ( ostatně, ukažte mi někoho takového ), nejenom pro ty, kdo by pro ni domněle splnili všechny předpoklady, nejenom pro lidi, kteří se mohou prokázat čistým trestním rejstříkem nebo dobrou či pevnou vůlí, nejen pro lidi slušné, schopné, milé, zásadové, zbožné, nejen pro křesťany ? ale pro všechen lid, pro každého. I pro toho, kdo si to vždycky sám vlastní vinou pokazí a zkomplikuje. I pro toho, komu se nedaří držet vždycky nad vodou, kdo je každou chvilku na dně. I pro toho, kdo si na kostel vzpomene leda tak o vánocích, i pro toho, kdo si na něj nevzpomene vůbec. Pro každého, vzkazuje Bůh.
Protože ona ta radost nestojí na nás. Ta radost má svůj základ a zdroj v někom jiném. Nevychází z toho, co je v nás, vychází z toho, že je tu ještě někdo jiný než my, že je tu někdo ?pro nás?. ?Dnes se vám narodil Spasitel, Mesiáš, Pán?? Díky jeho kvalitě, díky tomu co je v něm, díky tomu jaký je, se ta radost otevírá opravdu pro každého.
Objevil se tu někdo, kdo není pro sebe ? tak jako v posledu my všichni ? objevil se tu někdo, kdo je ?pro nás?. Poselství o tomhle zájmu o nás, to je ta radost veliká ? o zájmu, který neplatí jenom těm kvalitním a bezúhonným, o zájmu, který si nevybírá, který není za odměnu a který se především nevyhýbá tomu, kam jej věrnost k nám může stáhnout, co všechno pro něho taky může znamenat a obnášet.
Toho znamením je to ?dítě v plénkách položené do jeslí?. Znamení je něco, co má vést člověka někam dál, něco, co nemá svůj smysl samo v sobě, ale právě v tom, že odkazuje, ukazuje k něčemu dalšímu, k tomu skutečně podstatnému, důležitému, vlastnímu. Ani my nemáme při pohledu na to betlémské dítě ulpět pohledem jenom na něm.
To bychom se taky mohli začít opájet dětskou roztomilostí ? což se nám také asi někdy stává. Ne že by děti nebyly roztomilé, ne že by to nebyla radost ( Je a jaká! ), ale dovedou být i pěkně kruté, bezcitné ? no jako my dospělí. A že by nás zrovna rozradostnil pohled třeba na nemluvňata v uprchlických táborech, na děti utečenců, které se rodí v provizoriu, kde není pořádně, kde hlavu složit, to se, myslím také nestává. To se spíš člověku v srdci usadí hrůza a smutek nebo vztek. A co jiného je dítě v chlívě, ve žlabu? Snad ještě soucit by v nás probudilo. Ale i tak bychom v tomhle případě byli vedle.
U obrázku toho dítěte nemáme zůstat, ten nás má vést dál, ten je znamením toho bytí pro nás, toho Božího zájmu, který neuhýbá ani před bezbranností a vystrčeností, do nichž ho solidarita s námi zavede. A to dítě, pro které se nenašlo místo pod střechou to je jen začátek, to je jen náznak, jen symbol, právě jen znamení. Plný rozměr, skutečnou hloubku a šíři boží lásky z něho můžeme jen tušit. Unese ve věrnosti k nám mnohem víc, jak se dočtete hned dál v evangeliích ? unese nařčení z poživačnosti a opilství, ostudu ze společnosti s vykřičenými hříšníky, potupu ze započtení mezi lotry, výtky z bezbožnosti a rouhačství i smrt mezi prokletými. Není nic, co by ji od toho, aby byla pro nás a s námi, odradilo nebo odstrašilo, co by ji donutilo přehodit vyhybku a oddělit se od nás.
Proto je ta radost opravdu pro všechny. Nad tímhle rozpoznáním velikosti, síly a skutečnosti božího zájmu o nás a lásky k nám propuká nebe v jásot: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.
Bůh má v nás lidech zalíbení, to je důvod dnešní oslavy, radosti a veselosti. To je zdroj pokoje mezi námi lidmi, skutečného, božího pokoje ? který není jen chvilkovým příměřím, kdy si nenávist nedovolí projevit se, protože ví, že by jí to momentálně nemuselo vyjít, kdy se nepřátelé drží v šachu svými zbraněmi nebo vědomím svých slabin.
Boží pokoj je právě v té důvěře, že ať se stane cokoliv, není třeba se toho děsit, protože v tom už nikdy nebude člověk sám. Může se spolehnout na boží zalíbení, na boží lásku, která do toho jde s ním. Proto není třeba se zuby nehty zajišťovat, bránit ? zakopat se, zabarikádovat, preventivně se sešikovat nebo udeřit.
To je to tajemství a kouzlo vánoc: můžeme odhlédnout od naší důležitosti. Naše úspěchy ani neúspěchy nejsou všechno. O všem nerozhoduje, co sami svedeme nebo nesvedeme. Můžeme zahlédnout, co svede Bůh, který je pro nás, pro lidi. A to úplně stačí. Nic víc není třeba.
Všimli jste si toho, že kromě božího oslovení ?Nebojte se!? se tu žádná výzva ani příkaz neozvaly? Pak si jen pastýři řeknou: ?Pojďme až do Betléma a podívejme se.? Zahlédnout boží dobrotu
to stačí ? to si člověka už samo promění, osvobodí a nasměruje. Kdo boží lásku spatřil, v tom také žije a šíří se dál. Amen.