Čtení:Genesis 24,10 ? 49
Dneska máme vyslechnout poselství celé 24. kapitoly Genese. Já ji teď dočtu:
Genesis 24,50 ? 67

Sestry a bratři,
tohle je příběh trochu jak z laciného filmu nebo z červené knihovny. Láska dvou lidí, kteří se před tím nikdy neviděli a všechno přitom jde jako na drátkách. Sotva služebník dokončí svou modlitbu, už to funguje, už je tu nevěsta krásná jako obrázek a navíc správně naprogramovaná ? dělá přesně to, co služebník chtěl. A dokonce ? ejhle ? ona je to dívka z Abrahamovy rodiny. No to je náhodička! A příbuzní tomu sňatku s mužem, o kterém dohromady nic nevědí, hned pěkně požehnají.
Nezní vám to jako pohádka? Život je přece mnohem složitější a láska a vznik manželství teprve. Takhle snadné to přece nebývá. Proti takovému zjednodušení se v nás všechno bouří. To je přece naivita.
Ale pozor, nedejme se mýlit prvním dojmem. Co když to naopak vidíme příliš jednoduše my? Bible nám v červené knihovně dlouho nevydrží. Pokud se začneme ptát po svědectví víry, pokud budeme hledat, čím a jak ten příběh promlouvá do naší životní situace, čím chce poznamenat naši křesťanskou existenci, pak zjistíme, že tu vůbec nejde o dojemný slaďák. Právě naopak.
Kdo má uši k slyšení, může tu slyšet pokorné, hluboké a úctyplné vyznání úžasu, ve kterém člověk nepodléhá iluzi, že je hybatelem, který všechno řídí. Našel-li někdo skutečně svého partnera, spojí-li se dva cizí lidé pro celý život, pak to právě není něco samozřejmého a běžného, pak to ani zdaleka není věc lidské šikovnosti a režie ? je to podivuhodný zázrak, je to úžasný Boží dar.
Kdo nalezl manželku, nalezl věc dobrou a navážil lásky od Hospodina, to je svědectví víry tohoto příběhu. Láska a partnerství není záležitost naší promyšlené a uvážené akce, zkušené taktiky, našeho manažerského umění. Je to opravdu něco, čeho se nám dostává darem, co není v naší moci, zač můžeme prosit, s úžasem sledovat, jak nás to potkává, vděčně to přijímat a s pokorou se k tomu přiznávat. Vůbec se nebojím říct, že je to pohádkové. Jistě, v tom nejlepším a nejhlubším smyslu slova. Ani zdaleka to nemáme ve své režii, jak se často domníváme. A pokud ano, tak většinou ke své škodě. Tak tedy, ženatí a vdané, slyšme to znovu, ať víme, co máme: navážili jsme lásky od Hospodina, Hospodin od nás své milosrdenství a svou věrnost neodňal.
A kdo si to uvědomí a dá tomu za pravdu, ten má velkou šanci, že jeho manželství vydrží. Neboť ten, kdo má za to, že si svého partnera prostě jen sám vybral, ten si dříve nebo později logicky položí otázku, zda si vybral správně. A to bývá často první krok k rozvodu, k rozbití rodiny. Co když jsem si vybral špatně? Neměl bych se s jinou, neměla bych se s jiným lépe?
Věřící člověk to vidí jinak: já jsem svého partnera dostal, on mi byl dán, my jsme si navzájem darováni. Ta moje Rebeka, ten můj Izák, to je dar od Hospodina. To není jenom můj výmysl, že jsme spolu. To není jen moje dílo, aby bylo závislé jenom na tom, jak se mi právě jeví. To je něco svěřeného, tedy poslání, které mám naplnit a jeho požehnání objevovat a hledat.
Toto vyšlo od Hospodina a my nemůžeme tobě říci ani zlé ani dobré. Hle tady je Rebeka. Vezmi ji a jdi, ať se stane ženou syna tvého pána, jak mluvil Hospodin.
?Toto vyšlo od Hospodina??, to je síla proti zlým pochybnostem, to je síla proti vrtkavosti naší vůle, proti našemu konzumenství. Toto vyšlo od Hospodina, a tak v tom naše libost nebo nelibost nehraje prim.
To ovšem neznamená, že na našem rozhodnutí nezáleží, že není nutné, abychom k tomu řekli svoje dobrovolné ?ano?. Rodiče Rebeky odvětili: ?Zavoláme dívku a zeptáme se přímo jí:? Ve společnosti, kde o sňatku rozhodovali rodiče, věc nevídaná. Zavolali Rebeku a otázali se jí: ?Půjdeš s tímto mužem?? Řekla: ?Půjdu.? Bez dobrovolnosti to nejde, bez svobody není vztah možný. Ale ? a to tu máme slyšet ? ta dobrovolnost nestaví na výhodách, nýbrž na víře. Rebeka říká ?ano? jak manželství, tak cestě víry. Obojí tu má stejný charakter, obojí znamená cestu do neznáma. Rebeka se nerozhoduje proto, že by měla předem všechno jasné, že by věděla, kam jí její ?ano? dovede. Jedná v důvěře. Prostě doufá v Hospodina, spoléhá na to, že co on začal, to má budoucnost. To je podstata víry.
Je to vždycky risk. Nemáme víc než slovo svědectví, které říká, že tomu, kdo se na základě božího slova vydal do neznáma, Bůh požehnal. Víc neměla ani Rebeka a řekla: Půjdu?
Půjdu ? to je slovo víry. Ne, půjdu tam nebo tam. Nerozhoduji se proto, abych dosáhl svého cíle. Rozhoduji se v důvěře, že to, k čemu mě ta cesta dovede, bude dobré, že to bude mít smysl. Proto je to ?ano? na celý život, ať bude jak bude, ?ano? nepodmíněné.
Je to patrně jeden z největších omylů naší doby, když se někdo žení či vdává na zkoušku, když chce založit vztah jen na vyzkoušené výhodnosti, když chce vztah, který nevyžaduje víru a ochotu nést riziko rozhodnutí, který nepřijímá neznámou budoucnost. Vstupovat takhle do manželství znamená kopat mu předem hrob. Budoucnost nemůže být vyzkoušená. Má-li v ní něco skutečně trvat, nemůže to stát na jistotě, ale na důvěře.
Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky.
Všimněte si, jak to jde za sebou, v jakém pořadí je to tu vyjmenováno: Izák si Rebeku nevybral, on ji přijal. Vzal si jí a stala se jeho ženou. A teprve pak tu stojí: A zamiloval si ji. Láska přichází až nakonec a s ní i útěcha. Obyčejně to slýcháme obráceně: nejdřív láska, potom svatba a nakonec místo útěchy často otrávenost, nuda, trápení a rozchod. Ono asi i v lásce zaleží na tom, zda jsme jenom konzumenti, nebo zda se chceme nasadit, zápasit, hledat, objevovat a tvořit. To první i v lásce, jako ve všem, končí v prázdnotě a beznaději, brzo se to vyčerpá, to druhé přináší hluboké potěšení. V tom prvním případě má láska krátký dech, v tom druhém může časem zrát ? zrát sdílením dobrého i zlého, zrát věrností a odpuštěním a stát se tak silou duše i proti zármutku, který rozsévá smrt.
A není asi náhoda, že se to vše odehrává na místě, kde se už dvakrát v abrahamovských příbězích člověku nečekaně otevřely oči pro dar boží, na místě modliteb a otevřených očí. Možná, že tím největším darem, který skrze modlitbu přijímáme, není, jak se na první pohled zdálo, splnění našich přání, ale právě ty oči vidoucí a srdce otevřené, srdce schopné milovat. Amen.