Bohoslužby, 9. 6. 2013, V. Hrouda

Čtení: Ž 23

Kázání: Mt 9, 9-13

Sestry a bratři,

dnes je druhá neděle po Trojici. Podle lekcionáře připadá na dnešní neděli text, ve kterém vystupuje celník Matouš, pozdější Ježíšův učedník. Tentýž Matouš sepsal jedno ze čtyř evangelií, které máme v Bibli. Takže Matouš píše ve svém podání evangelia sám o sobě, a to takto (Mt 9,9-13):

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: ´Pojď za mnou!´ On vstal a šel za ním. Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: ´Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?´ On to uslyšel a řekl: ´Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.

Je tu stůl, u stolu se to odehrává. Ježíš stoloval společně s celníky a hříšníky.

Hned se mi vybavil jeden konkrétní stůl. Realita, kterou jsem si nevymyslel, protože jsem u toho stolu sám byl. Kolem stolu sedí pár lidí. Mají domovní schůzi, takže to nejsou přátelé. Taková nesourodá společnost, každý pes jiná ves. Prostě zasedání celníků…

Jeden z těch lidí u stolu řekne: V práci i doma se to na mě hrne, je to teď špatné. Potřebuju pít pivo, kouřit a nikoho nevidět. V práci mě za to odsuzují, že to takhle řeším, rozumíte. Říkají, že mi chtějí pomoct, ale cítím spíš opovržení.

Pak nad stolem proletí pár obhroublých výkřiků. Zazní plamená slova o lidských právech, zaručujících svobodu a demokracii, a v té může přeci každý pít a kouřit, jak chce!

Po této přestřelce se ten člověk (překvapivě) zeptal ostatních: Co si o tom myslí Bůh? Prostě zasedání celníků, jak má být…   

Nebojte se, nechystám se teď spekulovat o tom, co si myslí Bůh o alkoholu a kouření. Jde mi opravdu o ten stůl! Stůl je tu důležité místo, kde se ti lidé potkali. Stůl je místo, kde sedí všelijací celníci, je to tak… ?

Samozřejmě, když mluvím o ´celnících´, nemám na mysli ty muže a ženy v uniformách na hranicích, omluvám se Celní správě ČR. Mluvím o hříšnících, to je myslím jasné.

Stůl je místo, kde se ti lidé potkali. Kristus tam přijde, když bude chtít, to není naše starost. Ale co my? Přijdeme? Přisedneme? Patříme k tomu stolu? Patříme k nim?

Máme v našem sboru pěkný zvyk, scházet se v Novém Městě po bohoslužbách k rozhovoru (při kávě a čaji). Když je hezky, vyneseme stoly pod kaštan.

Stoly vynášíme i při jiných příležitostech, třeba když je rodinná neděle, seniorátní setkání, zahradní slavnost. Pak k těm stolům zveme lidi, kteří členy sboru nejsou, ale kteří chtějí něco vidět, něco slyšet, někoho potkat, něco prožít. Příslušné klišé zní: zvána je široká veřejnost. Tedy, jsme otevření, máme co nabídnout, rádi se o to podělíme. Zveme – vás k nám.

Veškeré kulturní dění ve sboru, třeba Novoměstské hudební slavnosti nebo nedávná Noc kostelů, též patří do této kategorie. Je to dobré, veřejnost to oceňuje, myslím si, že to umíme. Jen tak dál.

Domnívám se však, že o tomto typu stolování Matouš nemluví. Ježíšova nápověda jde dál. Co to znamená… jít za Kristem do domu a sednout si s celníky k jednomu stolu!

Ježíš nabídl Matoušovi, aby ho následoval, a pak oba, společně s dalšími, sedí v jakémsi blíže neurčeném domě.

Čili, nejenom pozvat JE k nám (do kostela nebo na farskou zahradu), ale také obráceně, jít za NIMI. Ouha, to je těžší. A co si pod tím vlastně představit! Za kým máme jít, kdo jsou ONI? Do jakého domu, a proč? Kdo to tam sedí, to nejsou ti, kteří by přišli na Noc kostelů nebo na rodinnou neděli. Pohanství jim kouká z očí, s Bohem si to už vyřídili, nebo ho transcendovali do energetického vlnění někde tam nahoře, protože něco nad námi přeci musí být.

Jsou různí. Divní i normální. Obyčejní i zvláštní. Vulgární nebo škrobení. Kritičtí, skeptičtí, nesympatičtí nebo sympaticky svobodomyslní. Jsou zkrachovalí nebo nebývale úspěšní. Jsou nezralí, možná hloupí, ale možná naopak – mohou to být lidé s velkým přehledem, moudří, zkušení, vzdělaní až na půdu.

Vlastně ano, teď mi to dochází… vždyť s nimi stolujeme! A docela často – doslova, nebo obrazně. Všude, kde se potkáváme s lidmi… v autobuse, v bufetu nebo v hospodě, ve škole, v práci, doma. A tam najednou zazní ta překvapivá otázka: Co si o tom myslí Bůh? Když mnou v práci opovrhují. Když mám peněz tolik, že nemám čas je utratit. Když nevím, proč žiju!

V tu chvíli se nám v hlavě sepne křesťanské vysílání. Chvíli to skřípe, šumí a šramotí a pak něco vyladíme, třeba Ježíšovu výzvu z Matouše: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky (Mt 28,19)… zaklekneme do křesťanského postoje a jmeme se ty hříšníky vyučovat.

Aj aj aj, jak je to svůdné, lákavé a sladké! Já vím – ty nevíš. Já žiju dobře – ty nežiješ dobře. Já jsem spravedlivý – ty jsi hříšník!

Tak tohle asi Kristovské stolování s celníky taky není. Tady jsme přišli ke stolu před Kristem, táhneme ho za sebou jako kozu na provaze. Matouš šel ZA NÍM, ne před ním.

Cítím, že to celé nějak souvisí s tím, co vyjadřuje známý hymnus z epištoly Filipským: Kristus Ježíš… na sebe vzal způsob služebníka, stal se jedním z lidí, v podobě člověka se ponížil (Fp 2, 7).

Kristus tam v té hospodě (nebo co to bylo) nesedí jako elita, jako učitel nebo mravokárce. On je tam jako služebník, jako jeden z nich. Už se snad konečně blížím k jádru věci, doufám. Ježíš je s celníky… připomínám, že tehdejší židovské církvi celníci, ti přisluhovači Římanů, kolaboranti a zaprodanci, zrovna nevoněli. Ježíš mluví o celnících jako o ´nemocných´, kteří ho potřebují víc než ´zdraví´. Nemocní potřebují milosrdenství a on přichází jako lékař, aby je uzdravil, rozuměj uzdravil na duchu.

My ale nejsme Ježíš. Ježíš je bez hříchu: Vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu, píše se v epištole Židům (Žd 4,15). Matouš! Je tu ten celník Matouš. To bychom mohli být my. Ježíš Matoušovi řekl: Pojď za mnou! A Matouš šel a teď tu sedí s Ježíšem u stolu, celník mezi celníky!     

Rekapitulace: Vynést naše stoly před náš kostel a pozvat širokou veřejnost – dobré, ale nestačí. Jít do světa a sednout si v ´kterémsi domě´ k jednomu stolu s celníky a nebýt celníkem, to je těžší a také dobré, ale pořád to nestačí. Máme se asi pokoušet o to třetí, o ten třetí stupeň.

Ale ono to zní tak nějak divně. Jít do světa a sednout si v kterémsi domě k jednomu stolu s celníky jako celník! Vlastně ne ´jako´, tedy ne ve smyslu budu se tvářit, že jsem celník (i když si o sobě myslím, že jím nejsem), abych se rychleji s těmi skutečnými hříšnými celníky sblížil a mohl jim seshora a zvenku pomáhat. Ne ´jako´, ale opravdu, a poctivě!

Ještě jinak řečeno, natvrdo… sednout si k jednomu stolu s celníky, protože jsem celník! Já jsem úplně stejný celník jako ti další u stolu. Chci, abyste mi rozuměli: neříkám tu, že je jedno, jestli je někdo alkoholik nebo není. To je rozdíl a je lepší alkoholikem nebýt. To je příklad, nekážu o alkoholizmu. Mluvím o hříšnosti.

Je jedno, jestli bolest své hříšnosti celník skrývá nebo se jí chvástá, je jedno jestli o ní mluví hrubou řečí nebo diplomaticky. Celník nemůže tuhle bolest vyléčit. Vidíte, to může být pro křesťana úleva. Není to na něm, vždyť u stolu sedí ten, který může. Který jediný může. Milosrdenství chci, ne oběť! (Mt 9,13) 

O tohle setkání celníků u stejného stolu tu běží. Tedy, domnívám se. A omlouvám se Kristu i vám, jestli jsem mimo.

Amen

Po kázání ještě dodatek, inspirace, úvaha, něco takového…

Chtěl bych po kázání ještě dodat pár slov. K dodatku mě inspiroval celník Matouš a ten společný stůl. Budu rád, když bude dodatek inspirací i pro vás.

Uvědomil jsem si totiž, do jakého tématu vlastně celník Matouš velmi aktuálně zapadá. Tím tématem není nic menšího než další směrování církve, potažmo jejích údů, tedy sborů.

Cítím, že jsme v jakémsi uzlovém bodě. Je to dějinný bod a je charakterizovaný těmito okolnostmi:

První okolnost: Církev se odloučí během několika let od státu, bude tedy v tomto smyslu nezávislá. O to více bude závislá na síle, věrohodnosti a srozumitelnosti základů, které vyznává, kterým věří a ve které doufá.

Druhou okolností, na kterou však neumíme dostatečně pružně reagovat, je probíhající radikální, a přitom velmi rychlá proměna společnosti. Změna duchovního prostředí, chcete-li. Tu proměnu jistě vnímáte… má mnoho vrstev a je složitá, až nepřehledná.

Nejsem alarmista (tedy snad neplaším), neumím malovat čerty na zeď, neumím hlasem napodobit sýčka (tedy sýčkovat)… nicméně, pokládám za nutné tuto změnu postupně pochopit, vzít ji vážně a promítnout ji do toho, co ve sboru děláme.

Dle mého musíme hledat takovou interpretaci křesťanství, která by oslovila současného post-moderního člověka v jeho hledání, v jeho otázkách, v jeho ´nemoci´ (vzpomeňme: lékaře potřebují nemocní, ne zdraví), v jeho bolestech, v jeho ztracenosti a beznaději. Jsem rád, že mnohé v tomto smyslu již nyní ve sboru děláme.

Třetí okolností, vážnou a zároveň citlivou, je otázka tradice, kořenů a základů naší konfese. Je možná leccos, co sehrálo důležitou roli v minulosti, ale dnes je nefunkční. To bych se nebál opustit nebo nově pojmout. Na druhou stranu vnímám potřebu aktualizovat ty kořeny a dobré tradice, které jsou základní, nosné a oslovující. Mnohé upadají naší vinou v zapomnění.

Jsem členem staršovstva. Vidím, že staršovstvo si tuto výzvu začíná uvědomovat. Je tu snaha formulovat a promýšlet vizi sboru na další roky.

V takové vizi má své důležité místo právě to, že ke stolu společné budoucnosti jdeme za svým Pánem a jako celníci. Protože… On vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí a v podobě člověka se ponížil.

Věřím, že pokud dokážeme Krista takto následovat, pak složitý manévr, který nás čeká, zvládneme s přehledem, s radostí a s grácií.

Možná mnohé budeme muset přehodnotit nebo změnit. Vnímám to však jako dobrou příležitost, nikoliv jako něco destruktivního nebo zhoubného.

Chce-li člověk měnit kurz, měl by se nejprve ujistit, na čem stojí. Jako svůj příspěvek k tomuto manévru nabízím sérii několika kázání v následujícím čase tohoto roku, kde bych se rád zamyslel právě nad základy naší českobratrské konfese.