Čtení: Matouš 6,1 - 8
Text: Koloským 3,1 - 10
Sestry a bratři,
minulou neděli nás apoštol Pavel vyváděl z té pošetilosti, která by chtěla otázku vzkříšení řešit jenom v rámci toho, co už známe. Vedl nás k pokoře, která je otevřená pro boží možnosti navzdory vlastním odhadům. A všichni asi znáte velikonoční příběh učedníků, kteří se na cestě do Emauz setkali se vzkříšeným Kristem, nepoznali ho, naopak ho měli za neinformovaného hlupáka, protože si byli naprosto jistí tím, že sami nejlíp vědí, co se stalo. Ježíš je pak z té jistoty vyvádí pomocí bible. Ukazuje jim, jak se její pohled liší od běžných představ a jak právě to, co považovali za krach, je vítězství. Jen tak se jim mohou oči pro vzkříšeného otevřít.
A totéž se děje stále. Bible je nám pomocí tím, že nás vyvádí z našich představ. A právě, co se vzkříšení týče, je to nanejvýš třeba. Když už jsme ochotni uvěřit, že Ježíš z Nazaréta opravdu vstal z mrtvých a všelijak si ten jeho návrat do života vysvětlujeme, připomene nám bible, že se vzkříšení netýká pouze jeho osoby, že v něm jde o nás. Když na to přistoupíme a začneme se dohadovat o tom, co tedy bude po smrti ? a někteří to chtějí dokonce vědecky dokázat zkušenostmi těch, kdo přežili klinickou smrt ? vyvede nás bible opět ze slepé uličky, protože mluví samozřejmě o vzkříšení živých, nejen mrtvých. A když si pak tedy chceme říct: Dobrá, do budoucnosti nevidíme, je možné, že nás tam čeká ještě nějaké nečekané a skvělé překvapení, zjistíme také, že to asi není všechno. V apoštolském listě se najednou dočteme, že se to už stalo: Byli jste vzkříšeni s Kristem.
Vzkříšení zkrátka nejde sledovat jen jako divák, jen jako něco mimo nás, co se nám možná stane. Nejde se s ním prostě vyrovnat ani vírou v posmrtný život, ani ho nelze odsunout jenom do budoucnosti. Je to něco, co od základu změnilo náš život, co mu dalo nový rozměr. Žijeme díky němu v jiné situaci. K životu už nemůžeme přistupovat, jako kdyby vzkříšení nebylo.
Tedy samozřejmě můžeme, ale v tom přístupu, který z něho nebude vycházet, budeme prostě vedle. Budeme nejspíš utrácet síly a čas úplně zbytečně a spíš budeme škodit než prospívat ? sobě i jiným. Asi jako kdybychom ignorovali, že je už někde zaseto a znovu bychom všechno rozorali, uvláčeli a chtěli sít.
?Protože jste byli vzkříšeni s Kristem,? píše apoštol, ?hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici boží. K tomu směřujte a ne k pozemským věcem.? Vaše situace se Kristovým vzkříšením změnila. Vezměte to v úvahu a žijte jinak ? jinými hodnotami, jděte v životě za něčím jiným, hledejte v životě něco jiného.
Dobře, ale co té nové situaci tedy odpovídá?
Na první poslech, vypadá to, k čemu apoštol vybízí, jako pořádná askeze ? jako přísné odříkání, jako distancování od světských záležitostí, jako takový úlet do nebe, povznesený nad všechno pozemské. Tak jsme to také, my křesťané, v historii i v současnosti mnohdy pochopili. Tváříme se povzneseně nad pozemské věci a tím snadněji jim propadáme, protože o nich nedovedeme střízlivě přemýšlet. I z tohoto omylu nás ale může bible vyvést. Stačí si všimnout, co v tom apoštolském dopise bezprostředně předchází:
Nikdo? nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte a pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.
Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předepisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se ? jako byste stále ještě byli v moci světa? Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nemají žádnou cenu, leč pro uspokojení tělesné pýchy.
Na přísnou askezi a život sešněrovaný spoustou předpisů má apoštol dost velkou pifku. Asi by dal za pravdu autorovi písničky, ve které Marta Kubišová zpívá, že hříchem bývá dlouhý půst. Právě v tom důrazu na odříkání se věcem připisuje váha a moc, kterou nemají, ze které nás Kristus osvobodil. Právě při sebeponižování a tělesném umrtvování uspokojuje člověk jenom svou pýchu, dokazuje si sílu své vůle a honí si vlastní sebevědomí.
Co potom ale apoštol míní směřováním k tomu, co je nad námi, kde sedí Kristus na pravici boží, a ne k věcem pozemským? Jaký přístup k životu tedy odpovídá vzkříšení?
Myslím, že klíčem k pochopení jeho výzvy je ta zmínka, že jsme zemřeli a náš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.
To je tak: vzkříšením Bůh potvrdil život Ježíše z Nazaréta, který byl z obecného lidského pohledu neúspěšný, skončil fiaskem. Nedošel žádného uznání, jeho následovníci ho většinou nepochopili a opustili, zemřel jako Bohem opuštěný proklatec. Vzkříšení mu ale dalo za pravdu, odhalilo právě tento neúspěšný život jako silný a nadějný.
Jenomže ono to ani při tom vzkříšení není tak očividné, aby to každý musel uznat. Neprůhlednost života se jím jednoduše neodstranila. Však nám evangelia naštěstí zachovala, jak ani učedníci toho vítězného Krista zprvu nepoznávají a neberou a jak, i když o něm pak už mluví, nemají pro ten jeho život ve světě stále dost naděje a krčí se za zavřenými dveřmi nebo jdou místo něho na ryby.Oči se pro něj otvírají až v důvěře a jako skutečnou možnost života jej učedníci přijímají snad až s darem ducha.
Jinak nadále platí, co napsal Pavel Rejchrt v básni, kterou zhudebnil Jiří Schneider a kterou mám zvlášť rád. V ní se zpívá: ?Ty skrytý, stále skrytý i ve svém vzkříšení?? Neúspěšný život, i když Bohem potvrzen, se dál z vnějšku jeví jako neúspěšný. Jeho sláva, jeho potvrzení je stále běžnému pohledu skryto ? je skryto spolu s Kristem v Bohu. Jen důvěře je dáno zahlédnout Krista na pravici Boží třeba i tam, kde se všechno schyluje k popravě a zatracení, jako v případě Štěpána, prvního mučedníka.
A právě o tohle apoštolovi jde. Vybízí ? když jste vzkříšení přijali, tak se dejte touhle skrytou slávou nasměrovat a nehledejte v tom, co děláte, očividné potvrzení svého života už teď, tady a bez důvěry. Jděte za tím, čeho smysl zůstává tady na zemi zatím skryt a je možné ho zahlédnout jenom v důvěře v Krista, ke kterému se Bůh přiznal. Nezaměřujte se na to, abyste si potvrdili, že má váš život hodnotu a smysl, podle toho, co se obecně považuje za důkaz smyslu, úspěchu a naplnění života.
Vy můžete a máte být od tohoto dokazování svobodní, protože díky Kristu víte, že se o tom všem rozhoduje úplně jinde a že to s tím také může být úplně jinak, než se nám to jeví. Můžete se soustředit a věnovat svůj život tomu, co nemá viditelný smysl, co nedává očividné uspokojení, co se hned nevyplatí, co nenese okamžitý užitek, co nemá zřejmé výsledky. A to bez nějaké útrpnosti, sebelítosti nebo zapšklosti. Víte přece, že skutečný význam a hodnota života zůstávají skryty v Bohu, skryty třeba i nám samotným.
Právě z té touhy uchvátit a potvrdit si je už tady ? ať už poživačně nebo ušlechtile ? se rodí to, před čím apoštol varuje: chtivost, hrabivost, zloba hněv, špatnost, rouhání, pomluvy, kterými se snažíme druhé shodit, abychom si sami připadali lepší. Odhoďte to všechno, píše apoštol.
Nejenom, že jste přitom sami vedle, ale obelháváte tak i druhé. Tím, jak se před nimi snažíte dokázat, jak jste dobří a jak život úspěšně zvládáte, strháváte je k tomu, aby i oni hledali viditelný úspěch a vedete je pryč od života, který je s Kristem skryt v Bohu.
Přijměme tedy podíl na Kristově vzkříšení. Žijme ve věrnosti a lásce, hledejme boží spravedlnost a smysl toho života nechme na Bohu. I když ho sami nevidíme, není třeba se bát. Bůh se ke Kristu přiznal. Amen.