čtení:Marek 16,1-8 + Jan 20,19-23
text: 1.Korintským 15,12 ? 19

Sestry a bratři,
slavíme neděli zmrtvýchvstání. ?Kristus byl vzkříšen!?, zní dneska radostně v křesťanských kostelech po celé zemi. Je to základ naší víry. Na něm stojí. Bez tohoto vyznání celé křesťanství padá. Ale co vlastně to vyznání říká? Je to tak jasné?
V jedné zhudebněné básni se zpívá: ?Ty skrytý, stále skrytý, i ve svém vzkříšení?? Vzkříšení nic nevysvětluje. Spíš před nás staví kupu otázek. Setkáváme se v něm s něčím, co nás přesahuje. Reakce těch, kdo byli Ježíšovi nejblíž, ukazují, jak nesnadné pro člověka je mu porozumět a skutečně je přijmout. Je třeba se ptát.
Většinou se ty otázky točí kolem toho, zda je to možné, zda se to vůbec mohlo stát. Z lékařského hlediska lze přežít klinickou smrt, ale skutečně mrtvého vzkřísit nelze. Nebyla to tedy jenom fikce zoufalých učedníků, kteří se s Ježíšovou smrtí nedovedli vyrovnat? Nebo dokonce ? a na takový výklad reaguje už Matoušovo evangelium ? nenahráli to učedníci vědomě. Neodnesli Ježíšovu mrtvolu, aby mohli tvrdit, že vstal z mrtvých? Nebo že by nebyl doopravdy mrtvý? Že by to byla jenom ta klinická smrt? Jogíni prý dovedou i zastavit svoje srdce a znovu je uvést do chodu. Vysvětlení je mnoho. Pro někoho je to důkaz pro, pro jiného proti. Někdo dojde k tomu, že Ježíš z mrtvých vstát mohl, někdo k tomu, že to možné není.
Já ale musím spolu s apoštolem Pavlem říct, že to máte prašť jako uhoď, že je nejspíš celá tahle diskuse vedle. Jestli se na Kristovo vzkříšení díváme jen jako na událost minulosti, jen jako na osamocený div; jestli při něm uvažujeme jen o tom, co bylo a ne o tom, co je a bude; jestli je to pro nás jen úvaha o něčem mimo nás a ne o našem vlastním životě, pak je to lež v každém případě. Ať už jsme pro nebo proti.
Kristovo vzkříšení a naše vlastní životní naděje, jsou podle Pavla skutečnosti tak úzce spjaté, že o nich nejen nelze mluvit odděleně, ale že jedna bez druhé zkrátka neexistuje: Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus.
Mluvíme-li o tom, co má podle nás v životě šanci, na co má v životě smysl se spolehnou a dát, a do čeho tedy není marné se pustit, mluvíme zároveň o Kristově vzkříšení. A vyznáváme-li, že Ježíš byl vzkříšen, vyznáváme tak pro co vidíme v životě naději, co nepovažujeme za marné, a čemu tedy chceme dát ve svém životě a jednání místo. Jinak to nejde. Jedno bez druhého je lež. Není možné mluvit o Kristově vzkříšení, aniž bychom mluvili o tom, zda pro nás má smysl a cenu věrnost a láska, když představují riziko a ohrožení pro všechno, co je nám svaté.
Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže nebyl vzkříšen, pak je naše víra klamná, prázdná. Pak je to jen jedna velká blamáž.
Abychom si to ale zase nevykládali po svém, dodá Pavel nakonec: Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Naděje o níž jde ve víře ve vzkříšení naše i Kristovo je něco jiného než ?naděje jen pro tento život?. A té lze rozumět dvojím způsobem:
?Naděje v Kristu jen pro tento život? ? to může být naděje, pro kterou je tento život tou nejvyšší hodnotou a jedinou náplní; toužíme-li zkrátka jenom po tom, abychom všechno šťastně přežili, nejlépe i svou smrt. I tak lze totiž zmrtvýchvstání rozumět ? jen jako prodloužení tohoto života, jen jako naplnění touhy po přežití. V takové víře je pak Ježíš Kristus jen jakousi podkovou pro štěstí, která nám má tohle naše přítomné štěstí nějakým kouzelným způsobem zajistit až na věky. Je to víra diktovaná jen naším strachem ze smrti.
Je-li tomu tak, je-li pro nás sebezáchova a přežití tím nejdůležitějším a doufáme-li v Krista jen kvůli tomu, že si je od něho slibujeme, pak ? píše Pavel ? jsme nejubožejší ze všech lidí. Pak jsme snad ubožejší a komičtější figurky než bratrstvo kočičí pracky, nebo ti, co se vážně chytají za knoflík, když vidí kominíka. To by snad bylo lépe nic s vírou nemít a prostě si užívat ? jíst a pít ? jak o tom Pavel píše dál. Neopřádat obyčejné sobectví náboženstvím.
?Naděje v Kristu jen pro tento život? může ovšem znamenat i něco jiného, méně vulgárního. Může to být i šlechetnost bez výhledu, určená jen tím, co se nám jeví v rámci naší zkušenosti jako možné. Může to být láska, která se smířila s tzv. realitou; láska v mezích naší zkušenosti. Může to být něco podobného, jako lze sledovat u žen, které jdou v neděli ráno k hrobu, nebo u učedníků, shromážděných za zavřenými dveřmi. Ježíš pro ně jistě byl velikou inspirací, změnil jejich životy. Přijali jeho povolání k lásce a věrnosti, jeho poselství, že žít jenom pro sebe je prohra. Jenomže pak přišla studená sprcha, srážka s realitou. Do hry vstoupila smrt a její zbraně ? strach, zrada, nenávist, slabost, manipulace, lhostejnost, touha po klidu. Takový je tento život. Zakusili to na vlastní kůži.
A co se s tím kristovstvím v nich stalo? Ne láska nezmizela ? to ona přece vede ženy k hrobu, to ona drží učedníky pospolu. Jenom se proměnila: děje se teď za zavřenými dveřmi, stáhla se do sebe, omezila se na slušnost, na vzpomínku, na splnění poslední povinnosti, na projev poslední úcty, s kterým je spousta starostí. Taková je naděje v Kristu jen pro tento život: láska inspirovaná Kristem a limitovaná naší zkušeností s tímto životem. Víc se z ní do tohoto života nevejde, pro víc v něm není místo, víc je nereálné.
Učedníci a ženy přitom ještě cítí smutek, ale ono se s tím lze natolik spokojit, že to člověk dokonce považuje za cíl a je na to dokonce hrdý. A to se právě stalo v Korintském sboru, kam Pavel píše. S tou láskou pěstovanou ve skleníku, jenom mezi svými, nebo jenom jako rozpoložení vlastního srdce, si vystačili. Nic víc prý ani není třeba a není ani možné čekat a vyhlížet. To je zkrátka ten vrchol a radost v srdci, kterou prožíváme, nám to potvrzuje.
Ano, tam, kde se nám každodenní zkušenost stane tím prvním a posledním, tam se z lásky a věrnosti stane buď trapná karikatura nebo ustaraná a ustrašená povinnost. Každý neúspěch se stane definitivní prohrou, každá nespravedlnost železnou obručí a lidské uznání jedinou odměnou. Láska a věrnost ztratí rozlet a prostor a je to bída, ať už přitom člověk juchá nebo se jen ustaraně plouží.
A v téhle souvislosti, do téhle bídy zní dnes osvobodivé: Kristus byl vzkříšen! O tom je Kristovo i naše vzkříšení. Stalo se něco, co nikdo nečekal. Vaše zkušenost není to poslední. Můžete čekat víc. Nemusíte se s láskou, věrností a touhou po spravedlnosti uzavírat. Není to skleníková květinka. Ujme se. Má větší šanci, než se zdá a než jí podle všeho život dává. Dnešek není všechno. Nemusíte se jím nechat svázat a ochromit. Můžete čekat boží divy. Můžete žít láskou a pravdou, která tento život přesahuje právě v něm, svobodně a otevřeně.
Kristovo vzkříšení je jako otvor, který rybář prosekal do ledu, aby ryby mohly dýchat. Nemůžeme ho dokázat. Nejde to, byl by to protimluv. Vždyť je to naděje, že naše zkušenost není to poslední. Můžeme se díky němu ale pořádně nadechnout, naše láska díky němu může chytit druhej dech. Amen.