Čtení:Jeremjáš 8,4 ? 12
text: Marek 14,53 - 72
Odsouzení nevinného, zmanipulovaný, zinscenovaný proces, to je něco obludného. Soud, který nehledá pravdu ani spravedlnost, soud, při kterém je rozsudek předem jasný, to je skutečně hrůza. Slyšíme-li o něčem takovém, asi se nám vybaví politické procesy z padesátých let. Po právu je vidíme jako odstrašující příklad zrůdnosti a nelidskosti. Nevěřícně kroutíme hlavou nad tím, jak je možné, že se na takové nestvůrnosti mohl vůbec nějaký člověk podílet. Nedovede si jejich protagonisty představit jinak, než jako naprosto nelidské gaunery bez všech skrupulí, jako ďábelské kreatury bez svědomí a bez zábran.
Chtěl bych si teď ale na chvíli zahrát na advokáta diaboli, tedy na obhájce ďábla. Ne kvůli autorům podobných procesů ? nechci je obhajovat, ale kvůli nám.
Vede mne k tomu Ježíšův soud před synedriem. Tomu právě obvykle rozumíme jako zinscenovanému procesu a velekněze, starší a zákoníky vidíme jako křiváky bez svědomí, kteří se neštítí jakékoli lži, jen aby nepohodlného Ježíše zlikvidovali. Možná. Ale toho, kdo něco ví o procesech z padesátých let, musí při čtení evangelijní zprávy něco zarazit. Slyšení před veleradou málem ztroskotá, protože se svědectví proti Ježíšovi neshodují.
Kdo to kdy slyšel, aby pro gaunery bez zábran představoval rozpor ve výpovědích nějaký problém? Vždyť nejde o veřejné slyšení! A jak se tu vůbec ta rozporná svědectví vzala, šlo-li o zinscenovaný proces? Při nich se přece i obžalovaní učili svoje výpovědi přesně zpaměti, natož najatí křiví svědkové. A když se někdo odchýlil od předepsaného textu, tak se prostě přenos přerušil. Proto se vysílal se zpožděním. Že by tehdy ti velekněží byli takoví břídilové, že by si to neuměli ohlídat? Není to spíš tak, že je ten náš pohled předpojatý, že máme předem moc jasno?
Jistě, velerada od začátku viděla v Ježíšovi odsouzeníhodný případ. Ale mít proto její členy hned za gaunery bez svědomí, kteří se s žádnou spravedlností ani nezdržují, to bibli neodpovídá. Oni měli zábrany. A ten proces na tom, nebýt Ježíše, málem ztroskotal. Byť se nám nechce, musíme jim přiznat respekt k právu i svědomí. To, co činí, není prostě bohapustá manipulace. Spíš to dělají z upřímného přesvědčení.
A podobně je tomu i u Petra, o jehož zapření jsme dnes četli. Pro jeho selhání ho také často příliš rychle řadíme mezi slabochy, kteří zapírají, protože jsou výjimečně ustrašení. Je to pro nás mezi učedníky mimořádný případ frajera, co se holedbá svou věrností a pak, když jde do tuhého, se sesype jako domeček z karet ? tak trochu zadostiučinění pro naši střízlivou nevýraznost, která nemá ráda velká slova a drží se raději předem při zemi.
Jenomže pokud se budeme držet evangelia, tak se nám do té škatulky planého machrování a výjimečné ustrašenosti Petr prostě nevejde. Zase ? liší se od ostatních učedníků, to je pravda, ale spíš odvahou a věrností než sebevědomým slabošstvím. Když se už všichni ostatní rozutekli a Ježíše opustili, Petr ho pořád následuje. Pravda, z povzdálí, ale přece. Nechce ho opustit. Jde až do veleknězova paláce, odváží se přímo do jámy lvové. Že pak zpanikaří? A kdo by nezpanikařil, když jde o krk? Že ti ostatní sice utekli, ale aspoň nezapřeli? Ano, kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. To je pravda. Ale že by to byla nějaká přednost? To bychom si asi museli najít jinou bibli, než tu, co čteme, kdybychom to tak chtěli brát. Ta naše představuje skoro napořád jako svědky víry ty, kdo se pustili do něčeho, co bylo nad jejich síly a proto se jim pak občas roztřásla kolena. Ti nesou tradici víry.
I Petrovi je třeba přiznat odvahu, věrnost nebo alespoň poctivé a upřímné úsilí o ně, než se zaměříme na jeho selhání.
Jedině tak, když v těch, kdo odsuzují nevinného, rozpoznáme lidi, kterým jde o spravedlnost, a v tom, kdo zrazuje, zase upřímného následovníka Krista,? jedině tak můžeme ten pašijní příběh číst s užitkem, protože jej potom snad přestaneme vnímat jako příběh těch druhých, o těch, co stojí na špatné straně, mezi které se samo sebou nepočítáme.
Až když nebudeme vidět při aktérech pašijí a při lidech, kteří jednají podobně, jenom faleš, záměrně zrůdnou manipulaci a bezpříkladné slabošství, objevíme, jak se nás ten příběh týká, jak se týká právě nás věřících. Odsouzení i zapření Krista se přece děje ve jménu Božím, jeho původci jsou zbožní lidé a upřímnost jim prostě nejde jen tak upřít.
Tenhle příběh, bratři a sestry, nepotvrzuje obvyklý a zažitý pohled, ve kterém zlo očekáváme jen od mimořádných gaunerů a u víry a upřímnosti si ho vůbec nedovedeme připustit. Kdepak, to co se tu odehrává, je dílo zbožných. Pro svou víru nejsme automaticky na té správné straně. Obě strany jsou naše. Toho ?černého Petra? nejde nikomu přehrát. Je náš. To strašné drama, které se tu rozehrává, děje se ve jménu Páně a právě ti, kdo k Ježíšově smrti a osamělosti podstatně přispívají, odvolávají se na Boha, jsou věřící. Snad jen právě, že si tou svojí vírou jsou až moc jisti.
Naše církevní historie svědectví evangelia jenom potvrzuje. Kolik jen hrůz se stalo v dějinách víry? Kolik lidských životů bylo přitom zmařeno a kolik osamělosti, pokoření a utrpení se dělo s odkazem na Boha?
A člověk se musí ptát: Co všechno se ještě v jeho jménu stane? Nebo lépe a přesněji: Čeho všeho se ještě my věřící v jeho jménu a v odpovědnosti vůči němu dopustíme?
Neuhnout těmto otázkám, sestry a bratři, není snadné. Není ale snadné je ani přijmout a pravdivě a poctivě na ně reagovat. Ono totiž jako je zjednodušující počítat se pro svou víru automaticky k těm, kdo stojí na té správné straně, kdo prostě patří k Ježíšovi, stejně tak je zjednodušující vžívat se hned do role těch druhých ? přičítat si vinu za všechno, co se kdy v božím jménu stalo a nechat se tím pocitem viny tak ochromit a rozložit, že se nikomu neodvážíme postavit a rozhodně jednat.
I to je falešné a zavádějící. Pokání, při kterém si neuvědomujeme odpovědnost, ve které naši předci stáli, třeba proto, že ji sami neumíme přijímat, bývá povrchní a povýšené. Nevýraznost a nedostatek kuráže k rozhodnému postoji nenapomáhají pravdě ani lásce, ale dělají jenom prostor kdejakému hulvátství, které se samo s máslem na hlavě otírá o církevní historii.
Pravdivou a poctivou odpovědí není sebemrskačství, ale sebekritičnost ve víře. Kdo si nedovede připustit, že se ty největší horory mohou dít i z upřímné víry, že jejich autorem může být i člověk zaujatý pro spravedlnost a pro Boha a odpovědně usilující o věrnost, ten je na nejlepší cestě, aby se nějaké obludnosti sám dopustil. A naopak, kdo díky tomu pašijnímu vyprávění poznal, jak vražedně lze boží jméno použít, ten bude bedlivě vážit, než se začne pro něco, co sám považuje za dobré a oč usiluje, dovolávat Boha. A bude také bedlivě rozlišovat mezi sebeobranou a skutečnou odpovědností.
O božím jméně v ústech těch, kdo Krista vydávají na smrt a zapírají, máme slyšet proto, abychom vůči sobě byli i ve víře obezřetní, abychom nezapomněli, že i v ní může být při díle jen naše sebejistá bohorovnost, potrefená ješitnost nebo prostě strach.
Právě ve své odpovědnosti vůči Bohu a při těch nejlepších úmyslech se máme mít sami před sebou na pozoru. V tom asi tkví skutečný boj víry. To není boj proti někomu druhému ? proti nevěřícím, proti bezbožným; to je zápas se sebou samotným, zápas o to, kdo bude mít v mé víře navrch: Zda já, a Bůh bude jen nejlepší a nejúčinnější cestou, jak dosáhnout toho, co sám považuji v životě za nejlepší; nebo opravdu Bůh, který může i mé představy o tom, co je důležité, potřebné a svaté, obrátit naruby, který mne může vést i k tomu, co sám považuji za prohru.
Někdy jinde než v prohře věrnost není a jenom ten, kdo svůj úspěch nevydává za boží vůli, ale dovede nad ním zaplakat, není ztracený. Amen.