Žalm 24

(čtení: Malachiáš 3,1-5)

Bratři a sestry,

                před čtrnácti dny tu Vojta Hrouda začínal kázání konverzací Mr. Browna a Mr.Smithe. Jak on to umí, rozehrál tu konverzaci tak živě, až mohl mít někdo dojem, že jde spíš o lekci angličtiny než o kázání. Právě díky té konverzaci ale vyšla jasně najevo nevšednost poselství proroka Jeremjáše o nové smlouvě, kterou Bůh uzavírá se svým lidem. On v ní totiž zavazuje jen sám sebe. Našemu pojetí právní spravedlnosti, které zastupoval Mr.Brown, to zní absurdně. I darovací smlouvy dnes obsahují závazek obdarovaného, že dar použije k danému účelu, v daném termínu jej řádně vyúčtuje nebo případně vrátí. Bůh ale svou věrnost a štědrost garantuje nepodmíněně. Mr.Brown byl z té jednostranné smlouvy právem trochu vedle. A Jan Calvin – pokračoval Vojta - pak domyslel, jak převratně to mění smysl celé naší zbožnosti.

                Forma, kterou Vojta zvolil, byla ale přiměřená nejen svojí sdělností. Čtyřiadvacátý žalm, který jsme teď slyšeli, byl prý původně součástí chrámové liturgie. My evangelíci nemáme pro liturgii příliš pochopení. Neradi opakujeme předem dané formulace. Jsme si vědomi nebezpečí bezmyšlenkovitého deklamování, které je jen náhražkou skutečného vztahu.  A to je dobře. Liturgie ale vyjadřuje jednu podstatnou věc. Učí nás tomu, že bohoslužba je rozhovor, konverzace, střídání otázek a odpovědí, vztah, ve kterém vzájemně reagujeme. Bez té reakce se vztah vytrácí stejně jako při mechanickém opakování. Z oslovení se stává samomluva. Z posluchače nezúčastněný pozorovatel.  To, na co nemáme potřebu reagovat, se nás asi moc netýká.

                Liturgie ruší naši neúčast, vtahuje nás do rozhovoru. Pomáhá nám porozumět tomu, že bohoslužba je o vztahu, který se neobejde bez našich otázek, odpovědí, oslovení a reakcí. Když je Bůh vyvolává, slouží nám a naše víra díky tomu žije.

                A tak je to i s adventem. Žalm nám ho představuje jako rozhovor.

Čekáme příchod Ježíše Krista. Radujeme se z toho minulého, který o vánocích oslavíme, ale hlavně se chystáme na ten nastávající, o kterém nikdo z nás neví, kdy a jak k němu dojde. Proto kazatelé často upozorňují, abychom se nenechali přípravami na svátky úplně pohltit, abychom si v nich vždycky uchovali prostor pro neočekávané setkání.  Nejde přece jen o hezké prožití svátků, ale o setkání s Bohem, na kterém všechno záleží; o jeho blízkost a přítomnost, o které v modlitbách tak často prosíme. To je obsah adventu.

                Jenomže ne celý, ne hotový, daný. Setkání s Bohem není jednoduše cíl. Boží blízkost je otázka. Tady právě začíná ten rozhovor, ke kterému nás ta starozákonní liturgie vede.

                Víme my vůbec, na co se chystáme? Kdo může to setkání s boží svatostí vlastně snést? Kdo na to má? Kdo se může odvážit Bohu přiblížit? Pro koho nebude ta konfrontace osudná?

                Tak se ptali izraelci už před vstupem do kostela, když nesli truhlu smlouvy do chrámu na hoře Sion. Kdo smí vůbec vstoupit? Setkat se s Bohem není jen tak. Na mnoha místech bible připomíná, že přitom jde o život.  „Vždyť náš Bůh je oheň stravující“, napsal apoštol. Kdo se jeho žáru může vystavit, aniž by byl stráven?

                Z chrámu tehdy zněla odpověď: „Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí…“ Kdo z nás to ale o sobě může říct, bratři a sestry? Kdo nikdy ničím svoje ruce a srdce neposkvrnil? Kdo nikdy nepodlehl zlobě, vzteku, strachu nebo přání uspět a prosadit třeba i něco dobrého, ale chyběla mu přitom důvěra, že to jde i při zachování věrnosti, upřímnosti a solidarity? Kdo může říct, že jeho srdce bylo vždycky prosté zlých myšlenek, zášti a závisti a nevyšly z něho nikdy zlé nebo marné řeči? Je to vůbec možné?

                Pochybuji. Lidé se sice někdy holedbají čistým svědomím, ale to je spíš projev jejich nepříčetnosti, sklerózy nebo otupělosti, která už ztratila ponětí o skutečné čistotě, protože se porovnává jenom s ostatními.

                Bible naší domnělé bezúhonnosti nastavuje zrcadlo. Otevřeně píše, jak i ty největší postavy víry selhali. Nikdo se nemůže vykázat „čistým trestním rejstříkem.“ A právě u těch, kdo si vlastní bezúhonnost vytkli jako cíl, ukazuje bible, jak selhávají v tom nejdůležitějším - ve vztazích, v lásce, která je především protikladem toho soustředění na sebe.

                Možná ale ta odpověď, která zněla z chrámu, nemá tohle ani na mysli. Člověka čistých rukou a ryzího srdce totiž dál charakterizuje jako toho, „Kdo nezneužije mou duši, kdo nepřísahá lstivě“.

Čistota má v bibli blíž k přímosti a upřímnosti, než k ideálu neposkvrněné dokonalosti. Člověk ryzího srdce nehraje s nikým falešnou nebo obojakou hru. Nepřetvařuje se a nejedná se skrytými úmysly. Nevyužije lidskost druhého účelově, jen aby dosáhl svého. Nemanipuluje s druhým, ani zbožně, ani rádoby ušlechtile. Nedovolává se Boha pro své cíle. To je ta křivá lest, která při setkání s ním vyjde najevo a je pak pro člověka osudná.

Kdo se jí dopouští, neubližuje jenom druhým. V některých rukopisech totiž zní ta charakteristika trochu jinak: ryzího srdce je ten, „kdo nezneužije svou duši“. V neupřímnosti, přetvářce a manipulaci s druhými se hlavně proviňujeme sami proti sobě, ubližujeme si, przníme se, degradujeme to, co je v nás nejlidštější. A právě, když je v tom všem člověk úspěšný, když se mu daří tu hru na spravedlivého a zbožného před sebou i před druhými hrát, takže i svoje svědomí ukolébá, diskvalifikuje se pro to setkání s Bohem.

                Dokonalá spravedlnost, jejíž zdání si udržel, totiž opravdu není jeho podmínkou. Spravedlnost, jak žalm zaslibuje, je jeho darem. A komu neschází, ten ho stěží může přijmout. Ten se mu uzavřel. Ten zůstane i v boží přítomnosti prázdný.

Dostane se jí naopak tomu, kdo ji upřímně, bez postranních úmyslů hledá, kdo se po boží vůli opravdu ptá, kdo hledá Boha a nejen naplnění vlastních zájmů. Tomu se dostane spravedlnosti od Boha a v jeho blízkosti dojde požehnání.

Tohle ale, bratři a sestry, není závěr. Nezapomeňme, že jsme stále uprostřed rozhovoru. Slyšeli jsme z chrámu odpověď na svou otázku. A teď je zase na nás, jak zareagujeme. I když asi nejde o tu dokonalost bez poklesku, je naše srdce skutečně ryzí, abychom si mohli bez obav říct: „Vstupme“ nebo „Přijď“?  Jsme opravdu pokolení těch, kdo se na boží vůli dotazují, kdo prosti všech vlastních zájmů hledají celým a nerozdvojeným srdcem boží spravedlnost?

Nevím, jestli bychom si mohli odpovědět kladně. Nevím ani, jestli si mohli odpovědět kladně ti izraelci před branami chrámu. Jejich příběh je v bibli spíš historií věčného selhávání a zahýbání, než přímosti srdce.

A přesto ta liturgie ústí do tuplované výzvy, ať se ta vrata otevřou, ať k tomu setkání dojde, ať může vejít Král slávy. Nemyslím, že by to byl výraz slepého zbožného sebevědomí. Jde spíš o to, že v tom rozhovoru víry, který nás ta prastará liturgie adventu učí, není naše sebepotvrzení to nejdůležitější a rozhodující. Skutečná víra Boha vítá, i kdyby přitom měla vyjít najevo její nehodnost. Důvěřuje, že i to odhalení je nám ku prospěchu. K takové důvěře nás advent zve. Jen s ní se k němu lze připojit a volat: „Otevřete se vrata věčná, aby vejít mohl král slávy.“ Amen.