Uložit kázání jako mp3.

Čtení:   Matouš 12,22 – 30

Text:     Matouš 12,31 – 37

Bratři a sestry,

                to, co jsme dneska z bible slyšeli, zní přísně a hrozivě, až z toho člověku zatrne: „Plemeno zmijí, jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? ...z každého planého slova, které lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. …rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno… …ani v tomto věku ani v budoucím.“ Jakoby nás ovanul duch středověkých hranic pro kacíře, duch inkvizice.  Jakoby na nás dýchla psí hlava s pochodní v tlamě – symbol slídilů a hlídačů slov. Nepochybně tu nalézali svoje ospravedlnění. Falešně, jak uvidíme.

                Ta slova ale falešná nejsou. Ani jejich razance. Je dobré je slyšet, je dobré je přijmout. Je dobré vědět, že pokaždé, když otevřeme ústa, je to takhle zatraceně vážné, že se s každým slovem ocitáme tváří v tvář téhle hrozivé možnosti zatracení. Jediným slovíčkem lze projet úplně všechno, až na věky.

                Dneska se to většinou tak nebere. Kdo by mluvil o rouhání, vyslouží si leda tak nařčení z fanatické zaslepenosti a bude lidem k smíchu. Nad takovou podle nás křečovitou vážnost jsme povzneseni. Kvůli slovům by se dneska asi těžko někdo nechal upálit. Zvykli jsme si, že na tom, co člověk říká, vlastně nesejde. Slova se mluví a život se žije. Hlavně, že jsme zdraví. Z toho se přece nestřílí.

                Ale ano – střílí! A čím dál tím víc. A doslova. Naše žoviální nezávaznost, která je schopná bezmyšlenkovitě plácnout a opakovat cokoli, a řeči o rouhání má za zaslepenost temného středověku, nemá o nic méně krvavý rub. Stačí připomenout hrůzné ideologie dvacátého století. A i v tom našem by se už našlo dost odstrašujících příkladů, na jejichž počátku bylo slovo. Apoštol Jakub má pravdu, když píše, že jazyk je oheň, že je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.

                Slova vůbec nejsou nevinná a jsou hranice, které přestoupit, je osudné. Za nimi už neexistuje cesta zpět. Jsou slova neodpustitelná, osudová, kterými se do zla zapleteme tak, že se z toho už na věky nevymotáme. Jsou slova, která uzavírají cestu k naději.

                Ale kde je ta hranice? Co je to „rouhání proti Duchu svatému, které nebude odpuštěno“?

                Příběh, který předchází Ježíšovo varování a který četl…………… od stolu Páně, leccos napoví: Ježíš uzdraví posedlého, který byl slepý a němý. Zbaví člověka posedlosti, která mu znemožňovala komunikaci a kontakt s druhými. A farizeové to označí za projev Ježíšova spojenectví s ďáblem. Ježíš osvobodí člověka z prokleté němoty a slepoty a oni, místo aby to vítali a spolu se radovali, podsouvají mu ty nejnižší pohnutky. Děje se něco evidentně dobrého a oni místo aby to vděčně přijali jako dílo boží, snaží se to jen očernit a shodit. Proč?

                Inu proto, že k nim Ježíš nepatřil, že nesdílel jejich pohled na život a na Boha. Kdyby to uznali, museli by ten svůj hotový pohled přehodnotit. Visel by nad ním otazník. A tak ho radši nařknou z toho nejhoršího.

                Tedy ten, kdo raději očerní dobré dílo druhých, jen aby si nemusel klást otázky nad vlastním přístupem k životu; kdo raději shodí pomoc, která obnovuje sdílení mezi lidmi, poukazem na nečisté pohnutky, jen aby nemusel uznat, že i v tom, koho vnímá jako rivala, je při díle Bůh, ten má asi k té osudové hranici blízko. Pokud jí už nepřekročil. Protože právě v téhle souvislosti Ježíš říká: „Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.

                A ta slova teď najednou znějí úplně jinak, než jako pobídka ke slídění po prohřešcích druhých, než jako ospravedlnění hlídačů slov. Mají úplně opačný smysl. To, co by bylo osudné u druhých přehlédnout, nejsou jejich hříchy, chyby a nedostatky, ale to dobré, co dělají – Boha, který skrze ně jedná. Na to si dejte pozor. Pro to mějte otevřené oči i srdce. Z toho se radujte a vděčně připusťte, že ta moc, která vyvádí z izolace a umožňuje sdílení mezi lidmi je z Boha, i kdyby byla dílem těch, kdo mají podle vás k pravověrnosti daleko. To není tak podstatné.

                Neboť všechno lze odpustit – každý hřích i rouhání. Lze odpustit dokonce i tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka. Rozumějte – církev tehdy procházela dobou pronásledování, kdy úřady vyžadovali od podezřelých, aby prokleli Krista. Snad právě jim zvěstuje toto evangelium možnost odpuštění. I takovou slabost, i strach o vlastní kůži, kvůli kterému zrazujeme a zapíráme, může tedy přikrýt boží milosrdenství. Ani to není osudné. I to bude podle Ježíše odpuštěno.

                Ale shodit dobré dílo druhých jen proto, že se jejich pohled na život a na svět neshoduje s mým, pomluvit je, abych nemusel uznat, že i oni mohou být božím nástrojem – to asi osudné je. To je asi ta hranice, za kterou už není naděje.

                Je to, bratři a sestry, veliké osvobození a zároveň obrovská odpovědnost, která se týká toho, co řekneme. „Podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen“, říká Ježíš. Tím, jak mluvíme – především jak mluvíme o druhých – rozhodujeme o své naději či zatracení. Na našich slovech zatraceně záleží. A člověk by z té hrozivé odpovědnosti málem oněměl.

                I to je možnost, možnost naší pýchy a beznaděje. Neradostná, zoufalá, posedlá. Právě tím přece ten příběh začínal – přivedli k němu posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil a viděl. Ježíš ústa nezavírá, ale právě z toho posedlého mlčení osvobozuje. Mlčení totiž nic neřeší a hlídat ústa je marné. Otázka slov je hlubší. Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Slova jsou jenom ovoce, plody srdce. V něm naše řeč koření. O ně jde. A je-li v něm dobrá setba, pak se už svých slov nemusíme bát.

                Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré. A dobrý člověk neznamená vzorný člověk – bez chyby, bez hříchu. To vše přece může být odpuštěno. Dobrý člověk je ten, který přijal dobrou setbu, ve kterém zapustila kořeny dobrá boží vůle – vůle toho Boha, který chce, aby všichni k poznání pravdy přišli a spaseni byli, který nalomenou třtinu nedolomí a kouřící knot neuhasí, který bezmezně miluje, a proto se raduje z každého vítězství pravdy, z každého přemožení zla, ze všeho, co lidem pomáhá být spolu, z každého člověka, který se našel, vrátil a prohlédl. Zasaďte ve svém srdci tento dobrý strom boží naděje, lásky a touhy, která je pro člověka, která mu fandí, která pokládá druhé a jejich dobro za důležitější než vlastní zájem a proto se raduje z každé pomoci, a pak už se svých slov nemusíte bát. Pak už se nemusíte bát ani svých hloupostí a herezí. To vše bude lidem odpuštěno. A i skrze to prokvete dobrý strom z vašeho srdce. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. 

                Kdo má ale v srdci jenom zapšklou zlobu, pýchu, závist a sám sebe, tomu, ani kdyby si sebevíc dával pozor na ústa a mluvil jen tou nejzbožnější hatmatilkou, nic nepomůže. Nakonec se i ta pravověrná slova stanou jen nositeli toho, co má v srdci, nositeli zlého. Hlídači slov mají zkrátka po žížalkách. Cesta vede jinudy.

        Zasaďte dobrý strom – dejte ve svém srdci prostor Bohu, jeho lásce, která radši sama sebe zmaří, aby druhé osvobodila z prokleté izolace, jeho touze, aby všichni spaseni byli, a otevřou se vám oči, abyste jeho moc viděli v každé pomoci druhých. A nebojte se, pak jí budou i naše slova plná. A budeme-li podle nich souzeni , bude to soud přejný a vstřícný. Jakou měrou měříme, takovou nám bude naměřeno. Ta boží touha se naplní i na nás. Co Bůh chce, to se stane. Amen.