Čtení:                   Matouš 6,31 – 34

text:  Skutky 11,19 - 26

Bratři a sestry,

                kázat dneska – kdy u nás panuje náboženská svoboda – o pronásledování církve, se může jevit jako anachronismus, jako něco, co se přežilo, co už neodpovídá situaci. Může to být také projev určité zastydlosti a rozpaků, ve kterých si nevíme rady s tím, proč tu vlastně jsme. Jako bychom v té svobodě najednou nevěděli, co dělat, a tak se stále stylizujeme do role pronásledovaných, abychom se měli za co bít a naší existenci to dodávalo smysl.

                Tak to bych tedy opravdu nechtěl. Nechci živit pocity pronásledovaných, ani horovat pro sešikování do obranných pozic. Na to máme v Čechách jiné odborníky, kteří sbírají politické body při obraně křesťanských hodnot, aniž by jim vadilo, že je přitom naprosto devastují a místo důvěry a milosrdenství živí jen strach a nenávist.

                Mě ta zmínka o pronásledování prvotní církve zaujala z jiného důvodu. Ona se tu totiž opakuje. Takřka totéž bychom mohli číst už na začátku osmé kapitoly. Poté následuje vyprávění o radikálních proměnách Pavla a Petra, o kterých jsem už kázal, a pak se autor k tomu pronásledování zase vrací. Jistě by to zdvojení šlo vysvětlit redakční prací: Autor zkrátka potřebuje po dvou příhodách z jiného soudku navázat. Ale já za tím tuším hlubší význam. Myslím, že zkušenost, kterou církev při pronásledování udělala, považuje autor za tak důležitou, že chce, aby se nám čtenářům vryla opakováním do paměti.

                Jde totiž o něco opravdu nevšedního, co se vymyká běžné logice, co osvobozuje pro naději a dovoluje doufat i navzdory beznadějným vyhlídkám. Pronásledování církve, nástroj její likvidace, něco, co oprávněně vzbuzuje obavy a co obvykle pokládáme za neštěstí, kterému se snažíme vyhnout, totiž křesťané zakusili jako zdroj jejího rozkvětu, nebývalého růstu a zvláštního osvobození. Situace tísně a nebezpečí, kterou si jistě nepřáli, před kterou prchali, přinesla nečekaný prospěch. Nejen že vedla k územnímu rozšíření evangelia, ale křesťané díky ní překročili i svůj stín. Osvobodila je ze zajetí zvyku. Udělali ten obrovský krok, o kterém jsem kázal minule. Otevřela jim oči pro to, že evangelium není jenom pro našince, že není podmíněné vším tím, bez čeho si ho doposud nedovedli představit. To nechtěné se ukázalo jako jejich štěstí.

                Některých věcí nejsme totiž asi bez vnějšího tlaku vůbec schopní. K pravdivé svobodě, důvěře a naději, které přispívají dobrým věcem, nedocházíme možná ani tak díky své uvědomělosti a jistotě, ale díky tísni, která nás o naše jistoty připraví. Proto je dobré nenechat se vést jenom vlastní opatrností a nesnažit se jenom každé situaci, která nás vykolejí, vyhnout. Jak ukazuje kniha Skutků, vůbec totiž nemusí jít o tragedii a ztrátu, ale naopak o veliké obohacení a důležité osvobození, které nás dovede k tomu, co pro nás Bůh připravil – a co, jak píše apoštol Pavel, člověku ani na mysl nepřišlo.

                A to se samozřejmě netýká jenom pronásledování.  Dneska nás může plnit obavami třeba samofinancování církve, nebo dočasná neobsazenost sboru. A na osobní rovině se těch tísnivých situací nabízí ještě víc. Kniha Skutků říká: Nebojte se! Věci mohou, díky Bohu, dopadnout úplně jinak, než se zdá. Jenom se té možnosti předem neuzavřít a všechno předem nevzdávat a nepohřbít.

                A proto je také dobré všimnout si role, kterou přitom sehrál církevní inspektor Barnabáš. Toho vyslali z Jeruzaléma, aby se na ty novoty v Antiochii podíval. Pokud člověk bibli víc nezná, tak mu ani nedojde, jak nevšedně jednal. Vyslanci z jeruzalémského sboru vystupují v bibli obvykle jako kontroloři, kteří trvají na tom, aby se všechno dělo jako tam. Barnabáš díky Bohu jednal jinak. Neudělal při své vizitaci z dosavadní praxe měřítko víry. Dostál svému jménu, která znamená „Syn útěchy či Syn povzbuzení“. Místo aby zkoumal kvalitu pravověří, s radostí všechny povzbuzoval v jejich rozhodnutí. Podobně jako dřív, když se u ostatních učedníků setkával Saul po svém obrácení s oprávněnou nedůvěrou, Barnabáš dovedl druhým i se vším rizikem důvěru dát. A svojí moudrost osvědčil i tím, že vyhledal a přizval k práci v Antiochii právě toho Saula, který cenu nezajištěné důvěry znal a také už věděl, že tradice může ke Kristu nejen vést, ale stát mu také v cestě. Rozpoznal hodnotu jeho zkušenosti pro tu novou situaci. Nejednal ustrašeně, ale s důvěrou.

                A právě díky tomu všemu bylo nejen mnoho lidí přivedeno k Pánu, ale stalo se i navenek zřejmým, že tohle společenství má opravdu zvláštní charakter. Lidem okolo bylo najednou jasné, že je nespojuje jenom tradice, národnost nebo společná kultura. Právě díky rozmanitosti, které se antiochijské společenství otevřelo, vyšlo najevo, že tím jednotícím prvkem nejsou ani osobní dispozice a ani podobnost jeho členů, ale vztah ke Kristu. Právě tam byli učedníci poprvé nazváni křesťany, tedy Kristovci.

                Tahle drobná informace má veliký význam. Každé společenství, církev a sbor nevyjímaje, tíhne totiž k uniformitě, ke stejnosti.  Je přirozené, že se sdružují lidé podobného založení, podobných zálib, lidé s podobnou životní zkušeností. A kdo se nějak odlišuje, kdo se tomu společnému vymyká, bývá pak považován za cizorodý prvek, který narušuje jednotu, který vytváří problém, protože se na věci dívá přece jenom trochu jinak. My křesťané ale můžeme a máme díky svědectví knihy Skutků vědět, že vnější rozmanitost a nesourodost našeho společenství není chyba, ale naopak potvrzuje naši identitu. Teprve díky ní vychází jasně najevo, že nás nespojují osobní předpoklady a přirozené sympatie – rodinná historie, jednotné zájmy, povahové rysy nebo vkus, ale opravdu vztah k Ježíši Kristu. Co jiného by nás – mladé i staré, konzervativní i svobodomyslné, akční i nerozhodné, tradiční i nekonformní drželo pohromadě? Lišíme-li se ve sboru, není to chyba ani překážka pro svědectví o Kristu. Právě díky tomu může vyniknout, co nás skutečně pojí. Tedy, pokud i přes všechny ty rozdíly dokážeme ctít, že patříme k sobě.

                A ještě jednu překladatelskou poznámku nakonec. Autor knihy Skutků užívá pro růst církve téměř jako terminus technicus řecké sloveso, které je v našem textu bible přeloženo jako „a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu“. Přesnější, i když možná trochu nezvyklé, by bylo přeložit je „a tak bylo mnoho lidí přidáno Pánu“. Možná vám to přijde nepodstatné, jen takové slovíčkaření. Ale možná to má svůj význam.

My totiž někdy čteme to biblické vyprávění o vzniku církve jako návod na misii, jako návod, jak to správně dělat, aby nás bylo víc. Ani si neuvědomíme, jak je to účelové a zhoubné. Ten přesnější překlad ale připomíná Ježíšovu výzvu z kázání na hoře: „Hledejte především boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní bude vám přidáno.“ Pokud se totiž zaměříme jenom na získávání nových členů, stane se z života sboru bezděky jenom prostředek, jenom účelová hra, která se blíží pokrytectví, o němž Ježíš v kázání na hoře mluví. Otevřenost, solidarita, vzájemná důvěra a věrnost – to nejsou šikovné marketingové tahy, jak učinit společenství přitažlivé, to je něco, co plyne z víry v Krista. A kniha Skutků svědčí jenom o tom, že ten, kdo je opravdu hledá, ten se o budoucnost nemusí bát, ten může navzdory všemu zažít krásná a nečekaná překvapení. Amen.