Lukáš 7,1 - 10

Sestry a bratři,

                v evangeliích je celá řada příběhů, které končí uzdravením někoho nemocného. Někdy jsou ta uzdravení překvapivá a vypadají dost nezvykle a čtenáři pak mluví o zázracích. Jedni s nadšením, druzí s rozpaky nebo trochu znechuceně a nevěřícně. Žádný z těch příběhů ale není v bibli jenom proto, abychom měli nad čím žasnout. Bible je ani nenazývá zázraky. Mluví o znameních, tedy o symbolických událostech, které nemají cíl sami v sobě, ale odkazují a ukazují k něčemu mnohem důležitějšímu. Jsou jako prst, který ukazuje třeba na měsíc. A jak říká jedno staré přísloví, jen hlupák se v tom případě dívá na ten prst.

                V Lukášově příběhu je také hlavním obsahem dialog po cestě do setníkova domu. Uzdravení je tu spíš jako přídavek. Nedozvíme se ani o jakou nemoc šlo. Ostatně Ježíš k nemocnému ani nedojde. A chybí i ta slavná věta „Víra tvá tě uzdravila“, kterou jiné příběhy o uzdravení končívají. Ono tu vlastně ani není výslovně řečeno, že by Ježíš někoho uzdravil. Jenom setníkovi poslové najdou po návratu toho otroka zdravého.

                Takže hlavní je ten rozhovor. Ale o co v něm vlastně jde? O pomoc? O uzdravení? O přímluvu? Já myslím, že ne. To jsou jen kulisy, ve kterých se hraje. Ale jde o něco mnohem základnějšího a podstatnějšího – jde o samotný vztah k Bohu, jde o víru. Však to nakonec Ježíš řekne, i když o ní doposud nepadlo ani slovo.

                Ono to také není třeba. Víra se neprojevuje tím, k čemu se navenek výslovně hlásíme a jak ji dovedeme pojmenovat a vyslovit. Projevuje se obvykle právě v těch situacích, kdy něco potřebujeme, kdy chceme něco prosadit nebo něčeho dosáhnout. V tom, jak na to jdeme a na co přitom spoléháme, se víra projeví.

                A nezáleží vždycky na tom, jestli jde o náš zájem nebo o cizí. Ani jeden z protagonistů našeho příběhu neprosí za sebe. Starší se přimlouvají za setníka, setníkovi leží na srdci zdraví jeho otroka. V obou případech před sebou máme krásný, a tehdy i dnes nesamozřejmý, projev solidarity. Jenomže víra není jenom o vztahu k druhým, ale i o vztahu k Bohu – o tom, na co i při tom zájmu o druhé spoléháme, na co v něm dáme a čeho se dovoláváme. A v tom je ten rozdíl.

                Starší tlumočí setníkovu prosbu. Byl to sice pohan, nepatřil k jejich národu a víře, ale ctil je. Dokonce jim postavil synagogu, což byl kostel i škola dohromady. Měli ho proto rádi, a tak se za něj přimlouvají: „Je hoden, abys mu to udělal…“, abys mu pomohl. Je to slušný a hodný člověk, obětavý, zaslouží si to. Vystavují mu dobrozdání, kladný posudek. I když není jeden z nás, je proč ho milovat. Je toho hoden.

                Argumentují jeho kvalitami. Bezesporu je má. Na tom ve svých přímluvách stavějí. O ně svoje naděje, že Ježíš vyhoví, opírají, na ně při nich spoléhají.

                Jenomže jim nějak vázne režie. Asi se špatně domluvili. Protože ten setník, v jehož prospěch intervenují, jim to úplně shodí a zkazí. Zatímco přední mužové lidu izraelského horlivě dosvědčují, jak je toho hoden a že si to zaslouží, on sám Ježíšovi vzkáže: „Pane, nejsem hoden dokonce ani, abys mě navštívil…“, nezasloužím si to. A místo aby se odvolával na to, co všechno udělal, prostě jenom prosí a spoléhá na Ježíšovu moc a dobrotu. Mohl se přece odkázat na ten dobrý posudek. Mohl díky němu hodnověrně poukázat na to, že k Bohu přece jenom nějaký vztah má. A on místo toho řekne: „Nemám právo k tobě ani přijít. Nezasloužím si vůbec nic. Ale ty to můžeš udělat. Jenom toho se dovolávám.“

                To je zvláštní, neobvyklé a nevídané. Jestli vám to tak nepřipadá, tak si všimněte, že se tomu i Ježíš podivil, i pro něho to bylo mimořádné. Nedovoláváme se snad i my svých předpokladů, když o něco žádáme? Nepoukazujeme předem na to, co jsme udělali, když se chystáme o něco poprosit? A není to přinejmenším v nás, když vyslovujeme svoje přání, že si to zasloužíme? Jsme přece slušní lidé, taky pomáháme druhým, nemyslíme přece jen na sebe. Na čem teď třeba zakládáme to, že by měly být naše vánoce pokojné, šťastné a veselé? Není to právě to, co jsme pro ně udělali? Nemáme taky pocit, že si to prostě zasloužíme?

                Setníkův postoj je opravdu neobvyklý. A právě v tom se projevuje víra - nevšední víra. Ježíš sám říká, že takovou ani v božím lidu nenašel. Nový překlad mluví o „tak veliké víře“, ale v originále evangelia nic o velikosti není. Ta víra není nevšední velikostí nebo sebejistotou, ale právě tím, že na svoje kvality a zásluhy nespoléhá, že se nijak nesnaží doložit svou hodnost, ale o to víc důvěřuje a očekává od Krista.

                Nevím, dá-li se o víře říct, že je za jistých okolností větší nebo lepší. Taková slova k ní asi nepatří. Ale jistě je rozdíl v tom, na co člověk vlastně spoléhá – zda na to, co udělal a jaký je, nebo na to, co může udělat Bůh.

                Pohanský setník velice dobře pochopil, v čem je naděje. Sám si připadal nedostatečný a nehodlal se zaštítit uznáním a dobrozdáním druhých. Pokud jde o víru a o naději, nezáleží přece na vlastních odhadech a předpokladech, ale na tom, jaký je Bůh, na jeho moci a dobrotě. Důvěra přece neodečítá svoje šance od sebe, ale od toho, komu důvěřuje. A tak je to i s tím štěstím a radostí vánoc. A advent je čas na to, abychom si to ujasnili, abychom víc než tomu, co zmůžeme, důvěřovali Bohu. Pak můžeme tu radost přijmout jako dar.

                A ještě jeden pohled na ten příběh stojí za to.

Vše začalo tím, že jeden setník uslyšel o Ježíšovi. Požádal jej o pomoc a Ježíš, povzbuzen solidaritou dalších lidí k němu šel. Profesionální misionáři tu možná jen vzdychnou: Jaké tohle mohlo být představení?! Ježíš vyhání z těla nějakou odpornou nemoc. Jaký tohle mohlo mít úspěch! Vždyť se za ním táhl zástup čumilů.

                A výsledek? Nejenže z toho Ježíš žádné představení neudělal, ale ještě pochválil víru kohosi, kdo se podle nich do škatulky „věřící“ nejspíš vůbec nevešel. Co by za to lidi dali, kdyby měli po ruce nějaké pádné důkazy, nebo aspoň nevídané úkazy. Ale Ježíš ani jedno ani druhé tehdy neposkytl. Žádné křesťanské show se nekonalo.

                Setníkovi poslové pak prostě přišli domů a zjistili, že ten nemocný je už zdráv. A dokonce se tu vůbec nedočteme, že by to učinil Ježíš. To je taky znamení: Boží činy – což jsou činy dobré – je někdy těžko rozeznat. Dějí se bez reklamy, bez visačky „made in Bůh“. Je možné prohlásit všechno za náhodu. Je možné žít i s iluzí, že je každý svého štěstí strůjce. Ano, jde to. Ale radost ani naděje v tom není.

                Za pár dní budou vánoce – svátky které připomínají, jak lidé taky čekali velké věci. A ty se opravdu začaly dít, jenomže tak všedně a nenápadně, že si jich takřka nikdo nevšiml. Snad jenom ti, kdo dali na znamení a uměli ty svoje zbožné představy nechat za sebou. Přemýšlejme o tom. Amen.