čtení: Žalm 39,2 ? 8
text: Genesis 25,1 ? 10

Sestry a bratři,
slíbil jsem minule, že se ke konci Abrahamova života, který jsem přeskočil, vrátím. Neoddělitelně k tomu příběhu patří a je dobré mít jej před očima.
Také ten, kdo kráčí po cestě víry, jednoho dne dokráčí. Pouť za smyslem života, exodus do země zaslíbené nepřináší v tomhle směru žádné výjimky nebo úlevy: lidský život, ať byl takový či onaký, končí smrtí. V tom není rozdílu. V tom jsme na tom všichni stejně. To neusmlouváš, nepodplatíš, neoběháš a i kdybys byl pilný jako včelička, nic ti to nepomůže. Ani ten sebezbožnější či sebebožštější člověk ? jak vidíme na Kristu ? se tomu nevyhne. Lidově řečeno ? všichni tam musíme.
A co dál? Dál už nic? Životní příběh uzavřen, smrt nade vším kraluje? Měla vůbec celá ta štrapáce víry nějaký smysl? Kam Abraham došel? Nalezl smysl života? Posunul se blíž boží budoucnosti? Anebo se věřící jen zbytečně dře a pachtí tímto světem a celý ten jeho exodus je jenom jedna velká iluze?
To je zásadní otázka vzhledem k lidské smrti: Mělo to všechno vůbec nějaký smysl? Smysl pro mne i smysl v běhu tohoto světa? Naplnilo se zaslíbení? Byl ten hlas, který vybídl k cestě a na který Abraham dal skutečně hlas boží? Nebo je to všechno jenom výmysl a iluze, které si Abraham i my vymýšlíme, abychom nemuseli pohlédnout do tváře absurditě, nesmyslnosti a marnosti naší lidské existence? Abychom měli pocit, že tu nejsme zbytečně, že o něco jde, ale ve skutečnosti to smrt stejně všechno vyruší, smaže a udělá za tím tečku? Naplnilo se zaslíbení, které má smysl pro Abrahama i pro svět?
Sestry a bratři, řeknu rovnou: ani na tuhle otázku neexistuje pravdivá odpověď bez víry. Ať už by byla záporná nebo kladná. I v tomto případě je odpověď neoddělitelně spjata s důvěrou. Bez víry, ať už člověk důkazy vidí nebo nevidí, zůstává vedle.
Kdo hledá důkazy, mohl by právě na začátku té pětadvacáté kapitoly říct ?ano ? mělo to smysl, zaslíbení se naplnilo, z Abrahama vzešly národy: Ašúrejci, Letúšejci a leúmejci a další a další.? Sára je sice mrtvá, ale Abraham se znovu žení a se syny jakoby se roztrhl pytel. Konečně úspěch. Člověk by už chtěl přitakat: ano, trvalo to dlouho, ale nakonec se zaslíbení vyplnilo.
Jenomže kupodivu Abraham sám se toho důkazu vzdává. Celou tu nebývalou plodnost, o kterou jako o důkaz mohl opřít svojí životní pouť a důvěru, sice laskavě, ale jednoznačně vypoklonkuje ze svého života, ze svého příběhu. To, co nebylo spojeno s poutí důvěry, která ve srovnání s tímhle závěrem vypadá značně chudě a neúspěšně, Abraham ze svého příběhu vypouští jako nepodstatné. Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní.
Vida, víra sama se vzdává důkazů. S lehkým srdcem dává sbohem tomu, čím by se mohla vykazovat. Staví pravděpodobně na něčem jiném. Vnější úspěch a plodnost vlastního života asi není zárukou smyslu, potvrzením správného směru.
Lidem bez víry tváří v tvář smrti nezbývá nic jiného než vypočítávat své úspěchy, poukazovat na velikost díla, které po nich zůstává. Obřadní síně toho bývají plné. A někdy bohužel i kostely. Ale biblická víra ví: tudy cesta nevede. To je iluze. Neboť jak píše biblický Kazatel: ?Kdo ví, bude-li ten, jemuž plody svého klopotného pachtění zanechám, moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost.? Úspěchy může následující okamžik úplně vyprázdnit a množství synů ještě nic neznamená. Kdo ví kudy se dají? V případě Ketury se později ukáže, že ač z Abrahama vzešli, je jim jeho cesta značně cizí. Tyhle berličky, o které se lidé většinou opírají, nic neunesou. Je lépe se jich vzdát.
No dobře, ale zbude pak vůbec ještě něco? Jistě ? Izák ? syn narozený na cestě víry, syn, jehož jméno připomíná úsměšky vlastní nedověry i smích radosti, která je možná díky tomu, že ta vlastní přemoudřelá zkušenost neměla pravdu. Izák ? ten jediný má teď pro Abrahama význam. Ale jaký význam? Jako jednoznačný důkaz, že se zaslíbení vyplnilo?!
To sotva. Vždyť zaslíbení znělo: rozmnožím tě, že tě bude jako hvězd na nebi, jako písku na mořském břehu, nikdo tě nespočítá! Izáka spočítá i ten, kdo neumí ani do pěti počítat. Jaký je jeden syn důkazem o národu bezpočetném? A nejinak je tomu i s druhou polovinou zaslíbení. Ta přece zněla: Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi. Jenomže z té země patří Abrahamovi právě jen vlastní hrob, který koupil za stříbro pro svou ženu. Co to dokazuje, bratři a sestry?
Je-li Izák pro Abrahama tak jedinečný, pak ne jako důkaz, který sám o sobě přesvědčí, ale jako znamení, které je zdrojem důvěry. A to je cesta, ke které nás Písmo vede, když tu znovu připomíná všechna léta Abrahamova života. Podle příběhu Abrahamovi bylo sedmdesát pět let, když vyšel z Cháranu a toto jsou léta Abrahamova života, jichž se dožil: sto sedmdesát pět let.
Ano ? ta stoletá pouť za božím zaslíbením, sto let zápasů s pochybnostmi o důvěru a Izák ? to minimum, které samo o sobě nemůže nic dokázat, ale které se v tomto zápasu může stát znamením, jak málo platí naše domněle zkušené odhady a jak tam, kde už nic nečekáme a žádné šance nevidíme, se díky boží věrnosti ozývá smích ? to tu stojí proti smrti.
Z toho všeho pro nás, bratři a sestry, plyne: Kdo si chce dokazovat, že jeho život nebyl marný, kdo chce být zvnějšku, bez své účasti přesvědčen, že smysl cesty víry ani smrtí nekončí, ten vyjde naprázdno. Žádné důkazy, které by nás samy automaticky přesvědčily, nejsou.
Je tu ovšem jiná možnost: kdo se vydá za božím slovem, kdo zápasí s pochybnostmi a odváží si přiznat i svoji nedůvěru, ten může zažít dobrá a nečekaná překvapení a poznat tak omezenost svých obzorů i pravdivost důvěry, která na nich nestaví. Kdo se touto cestou dá, ten si nic dokazovat nepotřebuje, protože na té cestě díky svým prohrám, díky situacím, kdy už všechno vzdal a ve víc nedoufal a ono se to přesto stalo, poznal, že naděje má větší šance než jí dáváme, že lze doufat i proti vší naději a že ta důvěra bez důkazů je pravdivá.
Apoštol napsal: Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. Ano nyní neobsáhneme všechno tajemství božího díla a boží moudrosti, abychom mohli zhodnotit své životy, abychom si mohli ověřit smysluplnost své existence, ale z toho minima, které nám bylo dáno poznat a prožít, se můžeme učit důvěřovat, že ten který nás vede ví, i když my nevíme. A to jak tváří v tvář životu, tak tváří v tvář smrti. Amen