čtení: 2.Královská 1,5 - 16
text: Lukáš 9,51 ? 56

Sestry a bratři,
už je to zřejmé ? zřejmé Kristu i zřejmé po Kristu: cesta věrnosti, cesta oddanosti Bohu, život v pravdě a lásce směřuje ke střetu. Život, který naplňuje, co Bůh žádá, se blíží svému vrcholu. Začíná poslední rozhodující dějství, ve kterém se vyjeví boží sláva a moc. A právě to se bez konfliktu neobejde. Kdo opravdu miluje, ten se mu nevyhne. A také se mu nevyhýbá. Naopak ? vědomě ho přijímá, soustředěně mu jde vstříc. Ježíš upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma. A dnešní svátek nás upomíná na to, že přitom nejde jenom o jeho příběh. My křesťané, jako jeho poslové, jdeme stejným směrem.
Cesta víry, cesta svědectví pravdě ovšem naráží na jednu potíž. Náš svět je plný napětí, konfliktů, vzájemných nevraživostí, antipatií, historicky daných averzí a nepřátelství, kterým není možné uniknout. Jakmile uděláte krok určitým směrem, už si to někdo vyloží v jejich rámci. Našemu jednání přičítají druzí jiné pohnutky, chápou je v rámci konfliktů, které znají. Stačí maličkost a už je člověk zaškatulkován, už je přiřazen k určité partě, skupině, už ho všichni vidí na jedné straně barikády a také s ním tak jednají. Bez ohledu na to, oč mu ve skutečnosti jde, je člověk vtažen do cizího boje. A může to být i tak absurdní jako v Ježíšově případě: nikdo se nezajímá, proč je jeho tvář obrácena k Jeruzalému; prostě je a tak je v napětí, které mezi židy a samařany existovalo, připočten k těm, kteří ho zanedlouho vydají na smrt a nese důsledky averze, která patří jim. V samařské vesnici jej nepřijmou.
Je to k vzteku, když vám někdo pokládá pohnutky, které nemáte; když někdo vašim postojům přikládá význam, který nemají. Je to křivda a jste proti tomu úplně bezbranní. Cokoliv uděláte, bude pak pochopeno úplně jinak. Veškeré úsilí to může znehodnotit. Namísto cesty, která má dosvědčit pravdu a lásku, se z toho pak stane jen jedno dějství v nějakém provinčním, konkurenčním sporu. Tehdy mezi židy a samařany, dnes třeba mezi jednotlivými konfesemi, mezi stranami nebo třeba mezi rodinami.
Pokud to tak nemá skončit, říkáme si, je třeba rázně zamezit podobným dezinterpretacím, nenechat na sobě ani stín podezření, že jenom kopu za tu či onu stranu. Je třeba jednoznačně prokázat, že tu jde o víc, že tohle je opravdu svatý boj. Chce to argument, před kterým všechno zmlkne. Ať to stojí, co to stojí ? pravda se musí vyjevit. Třeba oheň z nebe. Takový význam totiž má v Elijášově příběhu. Nejde o odvetu, ani o likvidaci nepřátel. Jde v prvé řadě o důkaz. Ať se ukáže, kdo skutečně stojí na boží straně! ?Jsem-li muž boží, ať sestoupí oheň s nebe a pozře tebe i tvých padesát.?, říká Elijáš. A učedníci to míní stejně.
S Jakubem a Janem nehýbe prostě nenávist nebo touha po odplatě, ale horlivost pro pravdu, touha očistit ji, jednoznačně prokázat, oč na té cestě do Jeruzaléma jde. Oni brání Krista a jeho svědectví. Jde jim o to, aby pravda přišla ke slovu, aby vyšla najevo. A pro svaté nadšení se v bibli vždycky najde rázný argument.
Jenomže právě v tom Ježíš svoje posly zarazí: ?Nevíte jakého jsme ducha.? Nevíte, co to s vámi vlastně hýbe, co ve vás pracuje. Neznáte se. Přesně tak, jak to říká známé úsloví: ?Když o něco jde, tak se neznám!? On to ale není projev příkladného zaujetí, ráznosti a zásadovosti, nýbrž osudové slepoty. Chcete bránit pravdu, planete spravedlivým nadšením, ale přitom, říká Ježíš, nevíte, co vlastně děláte, protože si nejste vědomi sami sebe, protože se neznáte.
Bratři a sestry, tohle se mi zdá důležité připomenout právě dnes, při svátku Mistra Jana Husa. Jeho osoba je právem mohutnou inspirací k zaujetí pro pravdu. Na mnoha místech dnes zazní jeho výzvy k obraně pravdy, k jejímu neohroženému veřejnému zastání: ?Drž pravdu, braň pravdu až do smrti.? Apelují na naši angažovanost a odpovědnost. Bezpochyby je to třeba. Ale něco nám v tom patosu pravdy možná uniká.
Když jsem si procházel některá Husova díla, abych si je před tím Husováním oživil ? a neopakoval jenom stokrát omletá a Husovi dávno odcizená hesla ? zaujala mne jedna zvláštní souvislost. A ta mne vlastně k tomu evangelijnímu textu přivedla.
Právě tehdy, když se jeho zápas vyhrotil ? kdy kaple Betlémská jen tak tak přes arcibiskupův příkaz k demolici zůstala stát, kdy byla nad Husem vyhlášena klatba a interdikt a on musel opustit Prahu ? tedy v situaci nadmíru vypjaté a člověk by napřel všechny sily k tomu, aby se obhájil a prokázal svou pravdu, píše Hus naopak několik útlých spisků, které jakoby s tím zápasem neměly nic společného: ?Dcerku, aneb o poznání cesty pravé ke spasení?, ?Provázek třípramenný? a ?Zrcadlo člověka hříšného?.
To nejsou obrany, to nejsou spisy bojovné. Nepřesvědčují, neagitují, neapelují na člověka, aby se o pravdu veřejně zasadil na té správné straně, nevrší argumenty proti protivníkům. Naopak, uprostřed té vypjaté situace obracejí člověka k sobě samému, k poznání sebe, vedou ho do nitra, k tomu, aby se upamatoval, čím je a čemu že je tedy důležité dostát.
Přečtu vám kousek z té první ? takhle začíná:
?Slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své, že jsem řekl nejprve, abys sebe poznala, vědouc, ke komu jsi podobná stvořena.
Nebuď jako ti, již mnohé věci umějí, ale sami sebe neznají; na jiné lidi hledí, ale sami sebe nepomní. Ty od sebe počni, abys snad sebe neznajíc, jiné věci daremně nechtěla znáti. Ty poznej sebe; neb čím více sebe poznáš, tím více Boha poznáš, tím více k němu přistoupíš a více milovati budeš; a čím více milovati ho budeš, tím více on tě zase milovati bude?
A o kus dál Hus pokračuje: ?Znamenej, kterak slavné stvoření jsi, k Bohu podobné, jemu velmi milé. Patři, abys nic zlého s přivolením srdce nevpustila s libostí; patři, co vypustíš z úst v řeči, aby nebylo nic marného. Každý den znamenej pilně, kterak jsi podobna Bohu, abys podobenství nezšeredila hříchem smrtelným??
Ano, ve chvíli nejvypjatějšího zápasu není pro Husa nic tak důležitého, než aby toto nepřipomněl. Protože bez toho jsou obrana pravdy a zápas o ni daremné.
Kdo nepoznal sebe, ten neví, co v něm vlastně přichází ke slovu, čemu ? aniž by si to uvědomoval ? dává svým jednáním průchod. I v nejsvětější horlivosti jedná nepříčetně. Nepoznal svou vnitřní vzdálenost od Boha, která ho diskvalifikuje, aby mohl pravdě vůbec nějak přispět. Neutkal se sám v sobě a tak nepocítil, jak i při nejlepší vůli sám sebe často zklamal ? a proto ani druhé nemůže vidět pravdivě. A neobjevil tak při sobě ani milostivou podobu boží, která je i jeho nadějí a nad jejíž hledání a uchování nic důležitějšího není.
Bratři a sestry, pokud nemáme při svém boji víry, ke kterému nás nevybízí jenom odkaz M.J.Husa, ale ke kterému nás vysílá Ježíš sám, šířit jenom svoji nepříčetnost, je třeba nejen angažovanosti, zaujetí a odvahy, ale je třeba především zůstat sám se sebou a tak i s Bohem; přistoupit k sobě, upamatovat se na to, k čemu se vlastně vztahuje naše odpovědnost, hledat tu podobu, ke které jsme stvořeni.
Naše odpovědnost je vyšší, než abychom pravdu prosadili a každý ji musel uznat. Ježíš s učedníky šli do jiné vesnice. Ne proto, aby se vyhnuli konfliktu. Ta cesta pokračuje a jak u Krista tak u Husa vědomě míří ke střetu a vrcholí v oběti. To proto, že právě vlastní prohrou je možné dostát té nejvyšší odpovědnosti, odpovědnosti vůči obrazu, k němuž jsme byli stvořeni ? totiž abychom ani ve svém zaujetí pro pravdu nezšeredili obraz Syna člověka, který pro její svědectví neobětoval nikoho jiného než sebe. Amen.