čtení: Lukáš 15,3 - 32
text: Genesis 21,1 ? 8

Sestry a bratři,
je to tady ? boží sliby nejsou chyby, budoucnost na cestě víry se otevírá, syn je tu. Společenství víry, které má jít dějinami, už není nereálné. Přichází nová generace. Hospodin to myslí vážně ? chce tady mít svůj lid, plní slovo, navzdory našim neplodnostem, selháním a nedověře nás navštěvuje svým milosrdenstvím, probouzí nový život, povolává k víře. S generací otců všechno nekončí. Pokračování je na světě. I když se to zdálo být neuvěřitelné, i když pro to nebyly žádné předpoklady, je tu ten, kdo ponese pochodeň víry dál, kdo převezme štafetu života podle Boha.
Aby nám ale bylo jasné, že to není naše zásluha, četli jsme o božím navštívení. Poprvé je zde tak v bibli vyjádřeno tajemství zrození nového života, ale zdaleka ne naposled. Totéž se bude v historii víry opakovat znovu a znovu ? Jákob, Samson, Samuel, Jan Křtitel a nakonec i Ježíš. Všude je to tak, většinou i včetně té neplodnosti. Neplodnou navštívil Hospodin a ona porodila, porodila toho, kdo bude znamenat budoucnost, naději, novou šanci, vysvobození, svobodu?
Kdo chce, může se tu zabývat biologií, může se třeba pousmát zdánlivé naivitě a dělat lechtivé vtipy, ale kdo má uši k slyšení, ten tu může zaslechnout vyznání o tom, že naděje, budoucnost a nová šance, když je člověk v koncích, nejsou dílem naší potence, našeho chlapáctví, průbojnosti, dravosti a síly. Zrození života, který zosobňuje naději, je dílem božím, které se uskutečňuje navzdory tomu, že k tomu nemáme předpoklady.
To není výsměch medicíně, bratři a sestry, to je výsměch všem aranžérům života, všem manažerům šťastné budoucnosti a radosti. Bible jim a každému, koho ty dokonalé návody na úspěch a štěstí fascinují, vzkazuje: Tady jste úplně mimo hru, ta věc je boží a jediné, co je při tom na vás, je důvěra.
A tak se tedy Abraham a Sára po pětadvaceti letech dočkali. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. Po všech zkouškách, selháních a odbočkách, ale i po všech návratech a zápasech o věrnost, narodil se syn. Ta škobrtavá, naší člověčinou prolezlá a věčně se s ní potýkající víra není bez naděje. Boží zaslíbení se plní, důvěra nevede do slepé uličky. Abraham ve svém stáří poznává, že vykročil na dobrou cestu, že boží slovo platí, že se ho člověk držet může a má. A tak po osmi dnech obřezal syna, jak mu Bůh přikázal, a dal mu jméno Izák, jak mu Bůh řekl.
To jméno ?Izák? lze přeložit slovy ?směje se? nebo také ?smíšek?. A smích má v našem životě více rovin. Může být výrazem radosti a štěstí, může ale jít i o výsměch, od shovívavého pousmání až po jízlivě škodolibý smích, který se snaží druhého shodit. I tomuto výsměchu se však lze vysmát. A to je možná ten největší dar, je-li toho člověk schopen.
Jméno Izák všechny tyto polohy odráží a má je Abrahamovi, Sáře i nám čtenářům připomínat, aby se svoboda důvěry rozhojnila.
Abraham a Sára se kdysi smáli, když slyšeli, že se jim má narodit v pokročilém stáří syn. Slovo Hospodinovo, které je vybízelo k bláznivé naději navzdory tomu, co se dalo čekat, v nich vyvolalo jen shovívavý úsměv. Usmáli se nad tou naivitou důvěry, která jim ? zkušeným - připadala naprosto nereálná. A tohle selhání, tato nedůvěra má být ve jménu jejich syna zapsaná jako memento. Má stále připomínat, že se nám lidem jeví důvěra jako bláznovství.
Jednak proto, abychom před směšností a naivitou tolik neuhýbali. Mohli bychom se tak připravit i o naději. Jednak proto, abychom si po bitvě nehráli na generály a nepřišli s tím, že jsme si to vždycky mysleli. Je to svůdné, ale člověk tak sám sebe ochudí. Nedověra se přiznává těžko. Však i přistižená Sára zapírala: ?Nesmála jsem se.? Jenže Boha neoklameš. ?Ale ano, smála ses,? říká jí otevřeně a jejího syna nazývá jménem, který ten smích připomíná. Ne kvůli jejímu zahanbení, ale aby se mohl ozvat ten druhý smích ? smích plný radosti a úlevy, osvobodivý smích nečekaného štěstí a vděčnosti.
?Bůh mi dopřál, že se mohu smát,? vyznává radostně Sára. Kdo na svou nedověru zapomene, ten se o tu neuvěřitelnou radost připraví. Nevšimne si, že se dobré věci dějí, třebaže s nimi nepočítal. Nepozná, že Bůh je věrný, i když naše věrnost pokulhává, a že díky jeho štědrosti má naděje větší šance, než jí dáváme. Žádné radostné překvapení, které dovolí doufat i proti všem našim odhadům nezaregistruje. Zůstane vězet v jejich zajetí, jen s radostí v rámci svých možností. S darovanou radostí se mine. A to by byla věčná škoda. Jen si připomeňme, čemu jsme se nedůvěřivě pousmáli, a co se přesto stalo. Upřímnost za tu vděčnou radost, díky které narostou naději křídla, stojí.
Různočtení nás ale upozorní, že smích souvisí s touto radostí ještě jinak. Někteří totiž překládají následující dovětek Sáry jinými slovy: ?Ať se mi směje každý, kdo o tom uslyší.? Té vděčné radosti se může také leckdo vysmát. Nečekané věci vždycky provokují a lidé si je mohou vykládat různě. Tak je to i s Ježíšovým narozením, které není zajištěné před posměšky o nemanželském původu. Tak je to i s jeho vzkříšením. Už v evangelium zmiňuje výklad, že šlo jen o habaďůru, kterou zinscenovali učedníci. A Izákovo nečekané narození následuje po zprávě o Abrahamově pobytu v Geraru, kde si vzal místní král Sáru k sobě. Pro posměváčky je to jistě bohaté pole působnosti. Víra je vždycky nezajištěná.
Ale ten, koho Bůh opravdu navštívil, se tomu výsměchu nemusí zuby nehty bránit. Ví, co ho potkalo. Ví, že se tomu sám smál. Sám sobě se proto umí vysmát a touha po důstojnosti ho proto o radost nepřipraví. ?Já blázen, jen ať se mi všichni vysmějí. To být radši každému za kašpárka, než se o tohle štěstí a svobodu kvůli vlastní vážnosti nechat připravit.?
Díky Bohu se dějí dobré věci, kterým už nikdo, včetně nás, šanci nedával. A to je třeba řádně oslavit. Abraham vystrojil veliké hody. Víra není v prvé řadě soubor pravidel, ale pozvání k radosti, pozvání na hostinu. Zejména evangelista Lukáš tohle zdůrazňuje: od vánočního příběhu ? ?Hle zvěstuji vám radost velikou, která bude pro všechen lid? ? přes podobenství patnácté kapitoly ? o nalezené ovci, penízy i synu ? až po radost vzkříšení. A skoro všude ta radost, jako u otce Abrahama, vrcholí hostinou. Hodujme a buďme veselí, neboť ten, kdo se ztratil, je nalezen, a co jsme pohřbili, zase žije.
Ano, tuhle radost si člověk může stěží nechat pro sebe, musí se o ní podělit. Ono sice bývá zvykem mluvit v téhle souvislosti o radosti hluboko v srdci, o hlubinném zdroji radosti, zdůrazňovat, že nejde o chtěnou srdečnost, která se na druhé neustále culí. To všechno je nepochybně pravda. Ale ono tu především nejde o radost v naší režii a z naší vůle, o nějakou naši duchovní schopnost nebo kvalitu. Je to reakce na věci nečekané, spontánní odpověď na to, co se prostě stalo, ke které je člověk
stržen a přemožen tím, co ho potkalo. Tahle radost si vás zkrátka najde sama. Možná bude tichá jako rozzářené oči a možná vás zaplaví tak, že sezvete sousedy a známé, opečete tučné tele a dovalíte štěně a budete se veselit nejen až do rána, ale až na věčnost.
Máme zkrátka proč se veselit a radovat. Jen se té radosti neuzavřít, jen ji neodmítnout, třeba jako starší syn z toho známého podobenství ? tím, že nebudeme mít oči pro nic jiného než pro svojí vzornost a dokonalost. Amen.