Kázání 6.2. 2011
Základem dnešního kázání je text z Mt 14, 22-33 verš:
Hned na to přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: ?Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!?
Petr mu odpověděl: ?Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!? A on řekl: ?Pojď!? Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: ?Pane, zachraň mne!? Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: ?Ty malověrný, proč jsi pochyboval??
Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: ?Jistě jsi Boží Syn.?

Milé sestry a milí bratři
Dnes se v kázání opřu o tři obrazy, které se vinou naším příběhem.
Je noc a uprostřed širého moře se zmítá loďka. Vlny se vzdouvají, vítr je stále silnější a tak má posádka, co dělat. Loď se houpe, vlny dopadají na palubu. Námořníci dělají, co mohou, veslují proti vichru a už jsou dosti zmožení. Ale musí vytrvat, jinak by mohli dopadnout špatně. Ta jedna malinká lodička uprostřed obrovského moře, jak to vypadá beznadějně. Je to jako kdyby trpaslík bojoval s obrem. Nic není jisté, vše je tak vratké a tak křehké. Jak je ten obraz podobný obrazu církve, malá loď uprostřed vln, křehká a vratká. To, co ji drží na hladině je víra. To je první obraz ? obraz církve uprostřed širého moře.
Noc je plná nebezpečí a oni jsou uprostřed širého moře, tu jeden z nich volá: ?Pojďte, honem pojďte sem, to je přízrak!? Jsou ochromeni strachem a nevědí, co dělat. Třesou se a zírají na to, v dálce uprostřed vln se objevuje nějaká postava, kráčí po moři, kráčí po vlnách. ?Co to je? Kdo to jen může být?? Noc a k tomu moře, které přináší mnohá nebezpečí. Tohle může být jedině přízrak, bludička. Posádka má děs v očích, strach je svírá. Nebezpečí je blízko, přízrak je může stáhnout do moře, oni tu mohou zahynout. A tu do hukotu vln, do toho silného vichru, přízrak promlouvá: ?Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!?
?Já jsem to, nebojte se!? Promlouvá k nim známý hlas a říká jim větu, která je jim povědomá.
?Neboj se, vždyť já jsem s tebou? Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti? Neboj se, já jsem tvá pomoc.? (Iz 41)
Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí?Neboj se, já budu s tebou.? (Iz 43)
Ano je to povědomý hlas, ale je to skutečně ten, na koho myslí? Není to jen nějaký přelud? Posádka pochybuje. Strach působí pochybnosti. Strach je přemáhá. K víře je potřeba velká odvaha, strach a pochybnosti odvahu nějak ochromují. Hlas jim sice někoho připomíná, ale to nic neznamená. V tuto hodinu a uprostřed vln, co to může být jiného než přízrak, příšera? I když je to známý hlas, stále mají strach a pochybnosti. Pochybují že k nim uprostřed noci může po vlnách přijít někdo, z koho nemusí mít strach, někdo, kdo jim chce být nablízku. Tato hodina nevěstí nic dobrého. A tak ani známý hlas je neuklidňuje. To je druhý obraz ? přízrak na moři. Postava kráčející uprostřed vln.
Je to tíha zabrat do vln proti větru a pohnout se z místa, však to mnozí známe. Pádlujeme, těžce zvedáme pádlo a proti větru ho znovu dáváme do vody a zabereme, posuneme se kousek vpřed, ale vítr nás zase hodí zpět. Víra je těžký boj, boj s vlnami uprostřed větru, pochybnosti nás svírají. Jak by pomohl nějaký důkaz.
?Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!?
?No tak pojď!? Co ti brání? Co člověku brání ve víře? Co brání člověku v tom, aby se přiblížil Bohu?
Petr chce vědět, jestli ten přízrak je skutečně jeho Pán, chtěl by nějaký důkaz. Pokud je to skutečně on dojde k němu i po vlnách. Vydává se za přízrakem, aby se přesvědčil, zda je to jeho Pán. Vstupuje do hukotu vln. Ten Petr má kuráž. Vstoupit na širé moře, které je velkým vichrem rozbouřené, to chce jistou dávku odvahy. Takovou cestu by nepodnikl každý. Ale Petr do toho jde, a také kráčí po vlnách a v hlavě se mu možná honí myšlenky: ?Pán mě zavolal, můžu tedy jít. Pokud je to skutečně on, nic se mi nemůže stát, snad to zvládnu, ale přeci jen je silný vítr, moře je rozběsněné. No nevím, nevím, co když mě ty vlny smetou a já tu zahynu?? A ouha, najednou se Petr noří do vln, začíná se topit, už to nejde, vlny ho přemohly a smetly z hladiny. Jeho tělo se zmítá v moři, a on najednou potřebuje pomoci.
?Pane, zachraň mne!? Teď mu nezbývá nic jiného než volat o pomoc a věřit, že Pán přijde. Ježíš k němu přistupuje a podává mu ruku a vytahuje ho z vln. Teď teprve poznává, že ten přízrak byl skutečně jeho Pán. Ten známý hlas nebyl jen přelud. Až tato záchrana ho přesvědčila. To je třetí obraz ? Petr chodící po vodách, nebo spíše topící se ve vlnách.
Ty pochybnosti Petra svíraly tak, že na chvíli zapomněl, kam vlastně jde. Utápěl se ve svých pochybnostech, byl v nich tak nějak zaklíněn a nakonec potřeboval pomoci, potřeboval vyprostit.
Pochybnosti člověka vždycky tak nějak zastaví na cestě. Najednou se zastavíme a nevíme, jak dál. Nevíme, jestli vůbec máme někam dál pokračovat, protože, co když? Takových co když je mnoho. Co když to nezvládnu? Co když se ztratím? Co když půjdu špatně? Co když mě tam nic dobrého nečeká? Co když se už nebudu moci vrátit zpět? Co když odejdu a něco mi tu unikne mezi prsty? Co když jsem slabý a nemám na to? Co když se z toho zhroutím? Co když se na to nehodím? Co když? Takové pochybnosti nám seberou veškerou odvahu i sílu, a tak zůstaneme stát, nebo se vydáme tou nejsnazší cestou, tou nejméně riskantní, tou která je nejjistější, tou, kde se nám nemůže nic stát. Klidnou cestou, na které nás nikdo nebude rušit a otravovat. Pochybnosti jsou vlny a vichr, který nás mnohdy odhodí někam zpět.
?Ty malověrný, proč jsi pochyboval?? Petrovi víra rozhodně nechybí, jen není dokonalá. Jeho víra je prostě malá, je to jen člověk, ve kterém se téměř vždycky nějaká ta pochybnost vynoří. Slovo malověrnost najdeme v Bibli jen u evangelisty Matouše. Taková malověrnost je vždy spojena se situací, kdy se učedníci dostávají do úzkých, v tu chvíli se nedokážou plně spolehnout na Boží pomoc. A tak je to mnohdy i v našem životě. Dobré je, že se Ježíš za námi vydává na širé moře, jde k nám, jde nám vstříc. Teď je ale řada na nás, abychom něco udělali, Ježíš nás vyzívá: ?Pojď za mnou, následuj mě.? My bychom měli také vynaložit určité úsilí, udělat ten krok, který udělal Petr. Ano asi se také začneme topit, stejně jako Petr, protože naše víra není dokonalá, i nás přepadají pochybnosti a strach, ale stále k nám zaznívá a promlouvá slovo, které nám může dodat odvahu: ?Neboj se, já jsem to, já budu s tebou.? Pokud ten krok neuděláme, Ježíš pro nás možná zůstane jen přízrakem, ze kterého máme strach. Ten náš krok, pak může otevřít oči mnoha dalším lidem. ?Když vstoupili na loď, vítr se utišil, klaněli se mu a říkali: ?Jistě jsi Boží Syn.? Petr má odvahu vydat se za Ježíšem i do vln, ostatní zůstávají na lodi a z povzdálí vše sledují, ale nakonec Petrův skok do vln, rozkrývá tajemství všem přítomným, kteří vyznávají: ?Jistě jsi Boží Syn.?
Pane, prosíme buď s námi uprostřed vln. Pomáhej nám ve chvílích nejistoty a ve chvílích, kdy nás přemáhají naše pochybnosti a strach. Dávej nám odvahu vydat se za tebou, následovat tě a když se pak začneme nořit do vln, podej nám svou ruku a vytáhni nás znovu na palubu. Dávej nám moudrost a odvahu pro ty naše mnohé kroky malé a zůstaň s námi stále. Amen