Čtení: Mk 10,35 ? 45
Text: Soudců 9,1 - 20
V tomto týdnu nás čeká první přímá volba presidenta, volba, do které může bezprostředně zasáhnout každý z nás. Doposledka nebylo jasné, kdy bude. Musel to řešit ústavní soud. To, co se jevilo jako průhlednější a jasnější než intrikování poslaneckých klubů, se kvůli odmítnutým kandidátům zkomplikovalo. Stal se z toho pomalu námět na ironii.
To není nic mimořádného. Už Jótam před několika tisíci lety reagoval na volbu krále v Šekemu bajkou plnou ironie. Líčí v ní ovšem trochu jinou situaci, než v jaké jsme my.
Dnes se o post presidenta uchází poměrně dost kandidátů. V jeho bajce však stromy nemohou dlouho žádného kandidáta sehnat. Ne, že by nikdo kvalitní nebyl, ale žádný strom nechce být král. Tedy ? žádný strom, který ví o své kvalitě, který přináší nějaký užitek, který si je zdravě vědom smyslu své existence ? nechce být král. Oliva, fík ani vinný kmen nechtějí vyměnit dobré plody, které ostatním přinášejí, za to, aby se kymácely nad stromy. Vratká pozice moci je nijak neláká.
Až teprve bodlák, který žádný užitek nikomu nepřinášel a žádný jiný smysluplný důvod své existence neviděl, tu nabídku přijal a panovat nad druhými chtěl. A hned také začal slibovat a vyhrožovat ? slibovat stín, který dát nemohl, a vyhrožovat: ?Buď budu králem já, nebo vás všechny zničím.?
Poselství bajky je nasnadě: Po moci touží ten, kdo jinak užitečný být neumí. Panovat nad druhými chce ten, kdo o žádné jiné hodnotě a důležitosti vlastní existence neví. Ta touha je jen projevem prázdnoty a zamindrákovanosti. A takový člověk potom, aby moc získal a aby si ji udržel, udělá cokoli. Klidně kvůli tomu všechny uvrhne do zkázy.
Na mnoho mocenských ambicí tahle charakteristika jistě sedí jako ulitá. Možná by si každý z nás vybavil ve svém okolí člověka, který se tomu bodláku podobá jako vejce vejci. Malých velkých šéfů, despotů, drobných diktátorů, zkrátka mocichtivých zamindrákovaných lidí je jistě dost, a nejenom ve vrcholných funkcích.
Ale zobecnit tu charakteristiku absolutně, zpochybnit a odsoudit jakoukoli vedoucí pozici a kohokoliv v ní, udělat z téhle biblické bajky jakýsi manifest anarchismu, to by jistě bylo falešné. Bible jinde mluví o dobré roli lidí v moci postavených a zná i ty, kdo ji, byť třeba i s chybami, ale odpovědně zastávali. A ani Ježíš v reakci na přání Jakuba a Jana nezavrhuje touhu být veliký a první. Jen to přední postavení vidí radikálně jinak, než je mezi námi obvyklé.
Myslím také, že ke kritice těch, kteří vládnou a stojí v čele, není třeba v naší společnosti ? ani v naší církvi ? zvlášť vybízet. Té je až až. Kdybychom z Jótamovy bajky vyslechli jenom potvrzení toho, co si stejně každý myslí ? že ti nahoře za nic nestojí; že jim jde o moc jenom proto, že nic jiného pořádně neumí, a že politika je svinstvo, do kterého se slušný člověk, který něco opravdu dovede, nemá míchat; - pak bychom ji vůbec nemuseli číst. A také bychom asi těžko mohli mluvit o slovu božím, o oslovení odjinud. Stačilo by prostě chvilku poslouchat na ulici, v krámě, v hospodě, nebo si přečíst noviny.
Ten příběh i Jótamova bajka se k naší situaci vztahují jiným způsobem, než že by jenom přizvukovaly kritice vlády a politiky vůbec. Řekl bych, že spíš odhalují, jak je takový postoj falešný. Přenášíme-li odpovědnost za to, co se děje, jen na ty nahoře, je to lež.
Oni se tam nahoru totiž nedostali sami, z ničeho nic. Za to, že se dostávají k moci ti, kterým jde jen o ni, kteří chtějí být důležití jen proto, že jinak nejsou, za to někdo může.
Celé to vyprávění není v prvé řadě o mocných, o těch, kdo vládnou, ale o volbě ? o tom, jak si stromy volily krále ? tedy o těch, kdo k té špatné vládě otevírají dveře, o jejich selhání. Jótam svou bajku nevypráví proto, aby kritizoval Abímeleka ? novopečeného krále, ale proto, aby si jeho voliči uvědomili, čemu dávají svým postojem prostor, aby jim a potažmo i nám připomněl odpovědnost, kterou při volbě máme.
Jistěže touha po moci často roste jen z pocitu méněcennosti, ze zamindrákovanosti a vlastní prázdnoty a je pak nebezpečná, ale to je asi tak stejné konstatování, jako že v lese rostou také muchomůrky a prašivky. Pokud budeme odpovědní v lese, neotrávíme se. Pokud budeme odpovědní ve veřejném životě, nemůžou nás nějací samozvaní vůdci ohrozit.
Potíž je právě v tom, že tu odpovědnost při volbách často necháme plavat. Zláká nás snadnost jako ty Abímelekovce. K tomu, že ustanovili Abímeleka králem, je vedly hlavně dva důvody:
1/ že je lepší vláda jednoho než vláda sedmdesáti synů Gedeonových; 2/ že je Abímelek jejich bratr, že je jeden z nich, zkrátka našinec.
Kolektivní rozhodování je vždycky náročné. Domluvit se dá práci a je to často na dlouhé lokte. To v současné demokracii tíživě prožíváme. Navíc číslovka sedmdesát odkazuje v bibli vždycky dál než k určitému počtu. Je to číslo plnosti. Jsou při ní ve hře všichni. Jde tedy o samostatnost, o osobní odpovědnost každého, při které je třeba, aby každý sám hledal a zastával, co je správné. Přitom už nestačí jenom říkat, co by člověk chtěl a co ne, přitom se pro to musí také nasadit a zároveň respektovat druhé, respektovat společná pravidla. A když se něco nedaří, nemůže se z toho jeden jednoduše vymluvit. Samozřejmě, že je snazší tuhle odpovědnost na někoho přenést. Nezdržovat se s diskuzí. Přijmout vládu pevné ruky. Zvolit si toho, kdo se tváří, že vše vyřeší.
Jenom tu pak zbývá ta Jótamova otázka: ?Jednali jste věrně a bezelstně, když jste si ustanovili za krále Abímeleka??
Anebo při té volbě samotné ? jak často si ji usnadníme stejně jako občané Šekemu v tom příběhu a řídíme se jenom tím, že ten který kandidát patří k nám, že je to zkrátka našinec, místo abychom zvažovali, co skutečně udělal. Našinectví přitom může mít různé rozměry ? je to Čech, žádný cizák; je od nás z Vysočiny; je z té naší partaje; je lidový, žádná honorace; je jako jeden z nás, je to naše generace? zkrátka rozhodující je ta vnější spřízněnost bez ohledu na to, jak ten dotyčný opravdu jedná a jednal.
A do zvážení těch skutků, jak Jótam připomíná, patří i historická paměť. O tom, zda má ta spřízněnost vůbec jakou váhu, totiž asi podstatně rozhoduje, zda byl někdo schopen pro svobodu druhých nasadit sám sebe, nebo byl naopak pro svou pozici schopen kohokoliv odepsat a s kýmkoli se spojit.
Nejjednodušší ale je, nechat tu odpovědnost volby úplně plavat ? rezignovaně nebo alibisticky si říct, že je politika zkrátka špína a dát od ní ruce pryč, protože jde přece o ta přední místa v jiném království. Ježíš to ale, jak jsme slyšeli z evangelia, vidí jinak. Nejde o nás, ale o druhé. A jim je možné právě při té účasti na vládě posloužit. Jestli pro nás i v tomhle bude Ježíš tou nejvyšší autoritou, tím jediným skutečným králem, pak pro nás bude teprve ta Jótamovská ironie požehnáním. Z hory Gerizím se přece žehnalo. Amen.