čtení: Jan 4,5 - 26
text: Genesis 29,1 - 14
Bratři a sestry,
začínáme v novém roce další etapu Jákobovy cesty a na první poslech je to slabý. Žádná hlubina, žádné drama, skoro nic se tu neděje. I do toho nejserióznějšího zpravodajství, které se nehoní jenom za krváky a podvody, by se tohle vyprávění sotva dostalo. Neodehrává se tu ani zápas o prvorozenství, ani tu syn v zoufalé touze po požehnání nepodvádí otce, ani tu nepromlouvá Hospodin ve snu k provinilému psanci, ani se nikdo nevydává všemu navzdory na cestu za nadějí. Nic podobného. Je to jen takové "Jedna dvě Honza jde...", takové "Hopsa hejsa do Brandejsa...", taková limonádička. Jákob vykročil lehkým krokem... spatřil studu... Bratři, odkud jste?... Jak se daří, hezká sestřenka, vřelé přijetí, políbení a otevřená náruč.
Ale, proč ne, bratři a sestry? Život, to přece nejsou jenom hlubiny, dramata, vypjaté chvíle, rozhodující okamžiky, osudové události. Spíš naopak. Život, to je z velké části právě to "Jak se máte? Jak se daří? A co strejček, jakpak se má?" a "Tys ale, kluku, vyrost! No celej tatínek!". Přátelské popovídání, přijemná návštěva, bezstarostná pohoda - to všechno má v životě své místo.
Zaplať Pán Bůh za to. Na tom přece není nic špatného. Tak to má být. A je dobře, když tomu tak je. Když se lidi nehádají, nepodvádějí, když se zrovna neděje nic dramatického, když není třeba sbírat odvahu pro krok do neznáma, když nikoho netíží vina a nikdo před nikým nemusí utíkat.
Jak by to bylo hezké, kdyby bulvár zašel na úbytě, protože by se žádné nepřístojnosti a tragégie neděly, a jeho redaktoři se svými dryáčnickými způsoby by si najednou s tím normálním životem nevěděli rady. Jak by to bylo hezké!
Jenomže to je právě ono, bratři a sestry - Jak by to bylo hezké! Ale ono to tak není, ony se takové temné věci prostě dějí, třebaže informace z bulváru je třeba brát s hodně velkou rezervou. Ale i seriózní zpravodajství bývá tragédií plné. Proto se nám pak takové pohodové a poklidné vyprávění s dobrým koncem zdá být mělké a o ničem. Proto se nám filmy s happy endem jeví jako neskutečná pohádka, jako taková limonádička, která nemá valné hodnoty. A ve většině případů tomu tak opravdu je.
Ale ten příběh o Jákobovi mezi ně nepatří. Jákobův krok totiž není lehký proto, že by nám autor zamlčel rizika a náročnost jeho cesty. Jákob vykročil lehkým krokem... - mimochodem stále s nenávistí svého bratra Ezaua za zády - do ...země synů Východu.
Jde nejen do neznáma s nenávistí za zády, ale jde dokonce do země, kam jeho děd Abraham de facto vydědil syny svých ženin, aby nekonkurovali Izákovi, zaslíbenému dědici požehnání. Jde do země konkurentů svého otce. To je teda zatraceně vachrlaté prostředí. Odtud se nám ten Jákobův lehký krok najednou jeví jinak, než jako slabá limonádička.
A stejně to bude i s tím oslovením: "Bratří, odkud jste?" Copak člověk, když se ocitne v cizím prostředí, o kterém může navíc předpokládat, že ho tu čeká uražená zášť, tak hnedka někoho cizího osloví a s kdekým se bratříčkuje? Copak nebývá daleko častější, že se v cizím prostředí mlčky a nastraženě, popřípadě ustrašeně okukujeme? Copak spíš podezřívavě nevyčkáváme, co ten druhý, než abychom se takhle bezelstně otevřeli?
Ale kdybychom třeba i našli odvahu a svobodu k tomu, abychom odložili svoji ochranou skořápku, kdo z nás by, bratři a sestry, měl tolik volnosti, aby se nenechal zaskočit osudovostí zvyku a pustil se do něčeho, co tu ještě nebylo? A právě to Jákob dělá. Nespokojí se s odpovědí, že zvyk velí tak a tak, nepřijímá osudově odpověď pastýřů, že se nedá nic dělat, protože ještě všichni nesehnali stáda. Ve své spontánní pomoci naprosto svobodně a nezávisle na tom, co bylo, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studny a napojil ovce Lábana, bratra své matky.
Ono, když uvážíte celé to pozadí, tak se vám najednou to "jedna, dvě, Honza de" vyloupne jako něco naprosto neobvyklého, nesmírně odvážného, jako výraz podivuhodné a nebývalé svobody. Jít světem plným zášti, nejistoty a konkurence "lehkým krokem", jednat v cizím prostředí bezprostředně a otevřeně a spontánně posloužit, aniž by se člověk nechal uhranout sílou zvyku, to přece vůbec není jen tak. Udržet si v tomto světě naději pro upřímné a čisté srdce, nevyhlížet neznámou budoucnost ustrašeně, jednat jinak než velí okolnosti, nebýt jenom jejich zajatcem, nebýt jenom zrcadlem, od kterého se všechna zloba a odcizení odrazí zase zpátky do hry, ale sám svobodně vnášet do tohoto poznamenaného světa světlo, přívětivost a naději to je opravdu něco nevídaného.
Žízníme po tomto normálním, přívětivém, neustrašeném životě. Celý život se namáháme, abychom tuhle žízeň uhasili. Zajišťujeme se proti neznámé budoucnosti, vytváříme si předpoklady pro pohodu, pro to, abychom mohli jít životem beze strachu a bez starostí. Snažíme se odstranit ze své cesty všechno, co by tomu lehkému kroku překáželo. A stejně stále znovu pociťujeme žízeň. Studně radosti je přikryta balvanem starostí, nejistot, obav z nepřízně, z rivality a záště ostatních. Okolnosti nejsou nikdy tak příznivé, abychom mohli bez obav vykročit. A ani nebudou, bratři a sestry. Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.
Tuhle žízeň nejde utišit tím, co jsme schopni zajistit, obstarat, odstranit z cesty, jaké jsme s to vytvořit si pro své štěstí podmínky. Tahle žízeň se tiší jiným způsobem než větším kbelíkem a delší šňůrou; a z jiného zdroje. Z darovaného.
?Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky", odpovídá Ježíš samařské ženě, která ho právě na ten kbelík upozorňuje. Ten občerstvující zdroj je mimo okolnosti a mimo nás. A je i mimo ten oddíl o Jákobovi, který jsme dneska četli. Jákob vykročil lehkým krokem do země synů Východu, protože před tím, jako komentář ke snu o žebříku, slyšel od Hospodina: ?Hle já jsem s tebou...Nikdy tě neopustím?. a protože tomuto ujištění uvěřil.
Z tohoto zaslíbení a z téhle důvěry vyvěrá ten špacír s otevřeným hledím i v okolnostech, které jsou značně nejisté, z ní plyne ta svoboda, která může v druhých vidět bratry a ne rivaly a konkurenty, která nemusí zůstat ochromena zvykem, ale může se pustit do věcí nových a nevyzkoušených. To je ta živá voda, kterou Ježíš dává, kterou sám ztělesňuje jako Immanuel, což - jak víte - znamená "Bůh s námi" - Bůh s námi ve všem, i mezi konkurenty, v samotě, ve strachu, uprostřed neznámé země, všude. To jsme teď o vánocích znovu mohli slyšet a vidět.
Kdo o svátcích neulpěl jen na nazdobeném stromečku a míse cukroví, ale zahlédl i Boha v našem chlívě, ten mohl získat důvěru, ten už žíznit nemusí a nebude. Samozřejmě že to neznamená, že už nebude muset chodit s kbelíkem pro vodu, že ho v životě žádná těžkost nepotká, ale bude tam moct chodit lehkým krokem, s písničkou chval ? jako Jákob nebo ti pastýři od jeslí, protože ví, že už v ničem není sám.
Tahle živá voda, od Boha načepovaná, bratři a sestry, není ale nikdy určená jen k soukromé konzumaci, ta se v člověku stává pramenem. ?Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra,? volá na jiném místě Ježíš ke všem žíznivým. Důvěra, která plyne ze zaslíbení "nikdy tě neopustím", z toho, že Bůh je s námi ať se děje co se děje, to není prostor pro pokoj v duši bez ohledu na to, co se okolo nás děje, to je prostor pro radostný a otevřený pobyt v tomto světě spolu s ostatními. To, co nám Bůh dal, nedal nám proto, abychom si soukromničili se svou butylkou naděje, ale abychom pro ostatní odvalili kámen z otvoru studny, abychom v tomto světě byli zdrojem osvobodivé důvěry a bratrství.
Amen