čtení: Genesis 22,1 - 14
text: Marek 8,27 - 38

Sestry a bratři,
kdyby se nás Ježíš zeptal stejně jako svých učedníků: "A za koho mne pokládáte vy?", odpověď by byla asi velice blízká té Petrově. Možná bychom neřekli "mesiáš", to se dneska už tolik nepoužívá, možná bychom řekli Kristus ? tedy pokud si ještě uvědomujeme, že to není příjmení, ale vyznání. Možná bychom také odpověděli Syn Boží nebo Spasitel. Slovy by se ty odpovědi třeba trochu lišily, ale smysl by byl tentýž. My přece, - narozdíl od ostatních, kteří mají Ježíše za všechno možné od psychotronika po revolucionáře, pokud vůbec věří, že nějaký žil - my přece víme, kdo Ježíš je. Opakovali jsme to ve vyznání mnohokrát. Jsme křesťané.
Ale je mezi námi a těmi ostatními opravdu tak veliký rozdíl? Jsme si opravdu jisti, že víme, kdo Ježíš je? To je otázka, která nás musí a asi také má napadnout, když čteme, jak byl Petr i přes tu naprosto pravověrnou odpověď úplně vedle. Vyznavač Krista, který z Ježíšových úst slyší: Satane! Ďáble.
To se přece týká nás, nás, kteří vyznáváme, že Ježíš je Kristus, Mesiáš, Syn Boží. I přes to vyznání můžeme být úplně vedle, ba co víc, můžeme stát Ježíšovi v cestě, můžeme se pro něho stát ďábelským pokušitelem.
To je důvod k zamyšlení. Jistota pravověrných odpovědí padá a ta otázka: ?A za koho mne pokládáte vy??, stojí před námi znovu. Už ne jako otázka z věrouky, ale jako otázka života, jako otázka po cestě života. Cestou se Ježíš učedníků ptal, o cestě potom mluvil a v cestě mu Petr i se svým vzorovým vyznáním stál.
Ta otázka: Za koho mne pokládáte? se nás ve skutečnosti ptá: Za čím v životě jdete? Oč vám v životě jde? Jaký je směr vašich kroků? Jaký je jejich cíl? Jakou cestu si volíte?
Teprve v odpovědích na tyhle otázky se rozhoduje, kým pro nás opravdu Ježíš je. Ne naše vzorová vyznání, ale životní cesta, kterou jdeme, vypovídá o tom, co pro nás Ježíš znamená. Naše naděje, naše plány, způsoby, které máme za přijatelné, co považujeme za úspěch a co za krach, čemu se vyhýbáme a pro co jsme naopak ochotni obětovat čas, úsilí i peníze, co je nás s to přesvědčit a co s námi naopak ani nehne - to všechno tvoří odpověď na tu Ježíšovu otázku.
Trefně, i když provokativně, to vyjadřuje básnička J. Redinga nazvaná ?Řeč 70. let nad jeslemi?. Přečtu vám ji:

ať to s tebou nedopadne
jako s tímhle +
narodil se na cestě
v nejasných
rodinných poměrech +
on za to samozřejmě
nemůže
není to žádná hanba
ale taky nic
čím by se mohl chlubit +
ale potom
ve třiceti neměl
ani vzdělání
ani příjem
ani úspory
ani byt
ani osla
nebo vůz +
a pro manželství
se zřejmě
taky nehodil +
tak co mu zbývalo
než se potulovat
z místa na místo
s dlouhými vlasy
špinavý
bosý
s partou fandů
kolem sebe +
kteří opustili
rodinu a zaměstnání
a potom pobuřovali lid
dvojznačnými řečmi a
nebezpečnými historkami +
s těmi u vedení státu
a u duchovenstva
a vojáků
a vůbec u všech
co něco mají
vůbec nepochodil +
tři roky
tomu extra-chuligánovi
z Betléma
kde se náhodou narodil
nechali volnost +
až mu přeskočilo
a dopustil se násilí
na bankéřích
a směnárnících
kteří měli
odedávna
místo v chrámu +
a byl konec, utrum
amen +
zbyl po něm
jen kus
propoceného plátna +
tomu bylo
třicet tři
jako otci, který tehdy
zrovna dostal místo
účetního v drátovně +
teď to víš +
a nikdo
ať mi neříká
že se bojím
říct pravdu
i o tomhletom

Jistě, je to literárně nadsazené. Ale je i bez vší nadsázky Ježíšův životní příběh opravdu vyjádřením toho, s čím spojujeme
svoje naděje? Je to směr, který si v životě volíme? Vidíme v takovém životním osudu svědectví o moci pravdy, nebo je pro nás spíš potvrzením beznaděje?
I kdybychom odmysleli všechno ostatní jako dobový kolorit, zbývá tu jako lakmusový papírek ponořený do našich nadějí a plánů, do našeho sebezpytování to, nač Ježíš, jako na nevyhnutelnou součást své cesty, upozorňuje učedníky, totiž utrpení a zavržení od autorit duchovních i společenských. Čím pro nás je? Je popřením všech nadějí? Je pouze tím, čemu je třeba se vyhnout? Je pro nás jen znamením bezmoci a slabosti? Může mít nějaký smysl? Je pro nás něco tak důležité, abychom utrpení a odsouzení podstoupili i když se nabízí možnost se mu vyhnout?
Nevejde-li se utrpení a zavržení do naší naděje, je-li pro nás jen znamením neúspěchu a prohry, pak o Ježíši jako o Kristu a Spasiteli raději nemluvme. Lhali bychom. Stáli bychom mu v cestě. Sváděli bychom na scestí, jako Petr, jako ďábel. Vyznat Ježíše jako Krista znamená spojit s utrpením svou naději, přijmout ho jako součást své životní cesty. Pokud to není zřejmé, je lepší mlčet.
A nejen to, sestry a bratři. Jak ukazuje příběh Abrahama, který jsme slyšeli na začátku a jak dává tušit třeba i slovo apoštola Pavla: ?Kdybych rozdal všechno co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje?, jde ještě o víc. Ani utrpení není zárukou, že jdeme správným směrem. I v něm můžeme být vedle. I tu nejtěžší cestu si můžeme volit jen v touze po slávě, po ocenění, jen ze své pýchy. I ta může být z člověka a ne z Boha. Sebemrskačství ani trpitelství není řešením.
To je jinde. Ukazuje k němu Ježíšova odpověď Petrovi. To není odmítnutí a zatracení, jak se na první poslech zdá. Doslova zní: ?Z cesty, satane, jdi za mne.? Tedy nikoli: Kliď se mi z očí, ztrať se, ale: Jdi za mnou, následuj mne. Tam za mnou je tvoje místo. Ne já od tebe, ale ty ode mne se máš nechat vést. Ty si máš ode mne nechat ukázat cestu k naději, a ne abych já plnil tvoje představy o ní. To je jediné řešení, při kterém není člověk vedle. Jen v tomto duchu je to vyznání: ?Ty jsi Mesiáš? pravdivé.
Žádná životní cesta, žádná životní naděje, i kdyby byla sebezbožnější nebo sebenáročnější, mu neodpovídá, pokud je jen splněním našich představ, pokud jí určujeme jen my sami, pokud jdeme jen podle sebe. I kdybychom tak jako Abraham usilovali celý život o Boží věc a vzdali se kvůli tomu domova, pohodlí a zajištěné existence, ale narozdíl od něho bychom se na jeho slovo nedovedli spolehnout ve chvíli, kdy se kříží s našimi představami o naději a o naplnění Božích slibů, kdy je podle všeho, co si dovedeme představit, popírá, jsme vedle.
Vyznat Ježíše jako Mesiáše znamená právě zapřít sebe sama a vzít svůj kříž. To jest nežádat po něm splnění svých představ a nadějí, ale důvěřovat, že v poslušnosti - jakkoli by bylo obtížné ji přijmout - je naše naděje. A ten, kdo se vzdá své touhy, využít Boha podle sebe, kdo se mu jako Abraham nebo Kristus vydá všanc, ten tu může a má slyšet ujištění, že o nic nepřijde, naopak získá. Zachrání a získá zpět život hodný toho jména, život, který nic na světě nevyváží. Amen.