čtení Rt 3.kapitola; text kázání Rt 3.7-13
Žně končí a s nimi i obživa pro Noemi a Rut. Zatímco Rut paběrkuje poslední zbytky klasů na poli, Noemi uvažuje, co bude dál. Tak jako cestou do Betléma myslela Rut na Noemi, myslí teď Noemi na Rut. Noemi vnímá milosrdenství, které skrze Bóaze Hospodin dopřává. Ale jak to tak vypadá, s koncem sklizně končí i Bóazova podpora a co bude dál, jakou mají ty dvě naději? Noemi se ujímá iniciativy a spřádá plán: Nadějí pro jejich budoucnost je najít zastánce. Kdo z mých příbuzných by se Rut dobrovolně ujal? Na koho jiného bychom se mohly obrátit než na toho, kdo projevil pochopení pro náš úděl? Co kdyby si Bóaz vzal Rut za manželku? A tak vymýšlí riskantní plán. Riskuje nejen proto, že Bóaz Rut mohl prostě odmítnout. Noemi vystavuje Rut zároveň nebezpečí, že její počínání bude vykládáno jako nábožensky hodně pochybné. Noemi riskuje, že na Rut bude pohlíženo jako na praktikující pohanku. Nahrává tomu, že se Rut myje, potírá mastí a obléká do pláště jako nevěsta, že má odkrýt Bóazův šat a ulehnout k jeho nohám. To vše znamená, že se mu nabízí. I ten hebrejský text je pro nás, podobně jako jednání Rut na samé hraně přípustnosti, je syrovější a dvojznačnější, než jak ho máme přeloženo. Překlad by mohl znít taky tak, že Rut odkryje to, co je u nohou, tedy celou dolní část těla (margellot) a že s Bóazem bude spát jako žena s mužem (š-k-b)?
Rut jedná. Udělá, co Noemi vymyslela. Je proto poslušná naivka? Anebo je právě ve své poslušnosti někým daleko víc? Neprosazuje vlastní zájem a poslechne. Možná právě v tom má svobodu toho, který slouží. Rut totiž nemíří na předem dojednanou schůzku. Jde sice za zastáncem, ale riskuje i svůj vlastní život. Noční cesta pro ni může znamenat smrt. Stačí, aby jí osočil náhodný kolemjdoucí nebo sám Bóaz. A její důvěra v zastánce může také dojít zklamání. Co když ji využije a pak se k ní nebude znát? Nebo ji navíc ještě obviní. A i kdyby ji jen odmítl, i to je těžké ponížení. A vůbec, ta nejistota, co se vlastně stane, jestli se jejich věc vyřeší?Rut ale neváhá a jedná. A je to opravdu krok do nejistoty, další z jejích kroků víry. Krok víry, který je lemován na jedné straně lidskou nouzí a na druhé straně mezí Hospodinova zákona, kterou Rut nepřekračuje, jak se později ukáže. Rut je ve víře odvážná a zaslouží si i při tom jednání na hraně náš obdiv.
Žně končí a začíná dožínková slavnost, při které Boží lid
děkuje Hospodinu za milosrdenství a věrnost, za dary k životu. Odedávna to byla doba bohoslužebných obřadů; podle starozákoníků je tedy pravděpodobné, že Bóazovo jídlo a pití a následná dobrá nálada nebyla jen projevem radosti nad hojnou úrodou, ale obětním hodem dobrého majitele. Bóaz obětuje Hospodinu na mlatu, u nějž se v době žní soustřeďoval život Izraelců. A také na kraj hromady obilí uléhá podle náboženských zvyklostí, protože očekává znamení od Hospodina. Nejde tedy o to, že by sklizeň hlídal před případnými škůdci ani, že by si jen tak po náročné oslavě schrupnul. Bóaz očekává věštecký sen, vidění či znamení. A namísto něj se o půlnoci lekne u svých nohou ženy. Namísto jakéhosi duchovního vidění vidí u svých nohou ženu z masa a kostí, která se mu představí. A která udělá víc, než jí Noemi naplánovala: ze své iniciativy se dovolává jeho pomoci, jeho zastání. Této situace mohla Rut využít ? vždyť je to stále ještě moábská Rut. V Moábu určitě provázely dožínky bouřlivé oslavy a oběti pohanským bohům. Mohla sklouznout k pohanskému jednání. Zas jakoby stála na hranici zaslíbené země, tentokrát duchovně. Rut však situace nezneužije, ale Bóaze pokorně prosí, aby nad ní rozprostřel své křídlo, tedy aby ji vzal pod svou ochranu, aby ji učinil svou manželkou. Z Rút moábské se stává Rút hebrejská. Nesází na alkohol, na krásu těla a vonné masti, ale na zákon, který platí v zemi a lidu, o kterých řekla, že to bude její země a její lid. V tomto okamžiku jakoby se Rút vzdávala svého pohanství.
Bóaz tento její krok přijímá. A ani Bóaz situace nezneužije. Pro něj by Rut taky mohla být pokušením ke zpronevěře, mohl se s ní s/prostě vyspat. Bóaz mohl také Rut poslat pryč, protože čekal znamení od Hospodina, které Rut svou přítomností jaksi překazila, nebo ji prostě odmítnout, protože si chtěl uchránit čistotu svého náboženského života před cizími vlivy (byl jedním z nejpřednějších v izraelském lidu).
Ale Bóaz vidí naopak v Rut ono znamení od Hospodina. A prokazuje milosrdenství, které Rut prokazovala zemřelým i své tchyni. Bóaz se zavazuje, že se postará o svou příbuznou Noemi i o Rut podle Hospodinova zákona. V knize Dt (26.5-6) se dočteme: ?Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství. Prvorozený syn, kterého porodí, ponese jméno jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno.? Doplňuju, že pokud zemřelý bratra neměl, stal se zastáncem nejbližší příbuzný. Z toho vyplývá, že Bóaz by s Rut mohl zplodit potomka, který by ve stáří o Noemi pečoval. Jenže podle zákona, který bere Bóaz vážně, je tu ještě další háček. Bóaz není nejbližší příbuzný. Nejdřív musí nabídnout možnost vykoupit majetek zemřelých a spolu s ním i vdovu bližšímu příbuznému. Jeho jméno bible neuvádí a to asi proto, že nás nemá zajímat, když nedovede splnit svou povinnost a jednat milosrdně.
Bóaz ponechává bližšímu příbuznému možnost, aby se ještě Noemi a Rut ujal. Neslibuje Rut naslepo, že se o ně postará, protože zákon je mu i v překvapivých životních situacích orientací. Zákon Hospodinův je dobrý a stojí za to podle něj jednat. Další Bóazovo jednání určuje solidarita a účast. Chrání Rut před podezřením, že se dopustila něčeho špatného. Propouští jí radši ještě za tmy s loktuší naplněnou ječmenem. A Noemi se doma raduje, protože se věci daly do pohybu a když se jich neujme jejich nejmenovaný blízký příbuzný, mají příslib zastání od Bóaze.
Sestry a bratři, okamžiků, které by stály za rozříkání je v této kapitole povícero. Rutin krok víry ? další z mnoha; to, jak se hořká Noemi po smrti muže a synů postupně otevírá milosrdenství a naději; to, jak v tíživé situaci je nesnadné odolat pokušení, ale věrnost to umožňuje; to, jak dobrý a účelný je zákon Mojžíšův.
Nejvíc mě však oslovuje to, že Bóaz na žádost Rut skutečně rozprostře nad ní křídlo pláště, dostává mě ta síla milosrdenství. Křídla ochrany, pod něž se i my můžeme utéct, kdykoliv přicházíme otevřeně a s upřímnou žádostí i očekáváním. Protože i my máme Zastánce, který říká: ..kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven (J 6.37). I my máme zastánce, který nám svým životem otevírá smysl zákonů Hospodinových a který prokazuje milosrdenství nad standard. Přijímá toho, kdo k němu nově přichází i toho, kdo se k němu navrací. Nezáleží mu na původu ani na tom, čemu člověk dřív věřil. Náš zastánce se ujímá ubohých, těch, kdo jsou v nouzi a vrací je do života. Zbavuje strachu z budoucnosti a dodává odvahy: tlučte a bude vám otevřeno.