čtení: Exodus 16
text: Exodus 17,1 - 7

Bratři a sestry,
kdyby měl každý dějinný podnik, ve kterém se děje vůle boží, visačku ?God made? ? ?toto je dílo Hospodinovo?, to by byla pohoda. Mít jistotu, že to, do čeho se pouštíme nebo čeho jsme účastníky, když nás jiní vedou, je z Boha, že to není jenom šílený výmysl nějakého samolibého potentáta, který se chce za každou cenu zapsat do historie, nebo umanutost nějakého fanatika, který je schopen obětovat svému principu cokoli, to by bylo všechno mnohem lehčí. To bychom snad unesli i nějaké ty těžkosti a komplikace, to bychom snad byli s to i něco obětovat a vydržet.
Jenomže, kde tuhle jistotu vzít? Bůh žádnou nezpochyb-nitelnou firemní značkou nikoho neopatřil. A pokud se jí někdo sebejistě holedbá, pak právě my, křesťané, se musíme mít na pozoru. Vždyť i náš Spasitel byl popraven ve jménu božím. Podle čeho si člověk může být jistý, že za konkrétní dějinnou událostí, která ovlivní osudy celého národa, stojí Bůh? Můžeme to říct třeba o misi našich vojáků v Afganistánu? Můžeme to říct o umístění amerického radaru na našem území? Můžeme si tím být jisti o převratu u nás v roce 1989?
Po bitvě je každý generál a tak se často ono reptání izraelců na poušti zmiňuje z kazatelen jako příklad očividného selhání, ubohé neschopnosti důvěřovat, jako ukázka lidské slabosti, která nic nevydrží a hned brblá. Ale je to skutečně tak?
Izraelci nereptají proti Hospodinu. Reptají proti Mojžíšovi a Áronovi. My sice z bible víme, že to bylo jedno a to samé, ale mohli si tím být jisti oni? Když se trochu vžijete do té situace, když se postavíte na jejich místo, možná to celé uvidíte trochu jinak.
Vyvést lid do pouště bez jakéhokoli zajištění, to byl opravdu šílený podnik. Může tohle vůbec někdo, kdo je při smyslech, udělat, když předem neví, kde pro lidi vezme vodu a jak je uživí? Není to šílenství, ničím neospravedlnitelný hazard? Svoboda je hezká věc, to jistě, ale je vůbec možné mluvit o nějaké svobodě, když není co jíst a pít? Je vůbec nějaké svoboda v situaci, která vám žádnou volbu nedává, protože nemáte žádné prostředky, jak ji ovlivnit?
Je potom divné, že se ozvou pochybnosti, zda to celé nebyl jenom bohapustý omyl nějakého fanatika nebo naivky? Že se ozvou protesty, že to byl jenom nezodpovědný hazard?
Všimněte si také, že se za to lidé z boží strany žádného pokárání ani výčitek nedočkají. Bůh se na ně nehněvá, nesoudí je. Bez jediného slova kritiky na jejich adresu jim chleba přislíbí a také dá a stejně tak vzápětí i vodu.
Nad protesty hladových mohou být povzneseni jenom sytí. Jen pokud jsme nepoznali, co je to skutečný hlad a vyčerpání, můžeme na ně reagovat ušlechtilými mravními apely. Bůh ale má tam, kde lidé hladoví, žízní a jsou k smrti vyčerpaní podobu chleba a vody. S žádnou hlubokomyslnou poučkou nepřijde a s výčitkou už vůbec ne. Žízní vyčerpanému nemůžete zazlívat, že sténá; z únavy hroutícímu se, že je zoufalý a podrážděný. Bůh sám nás učí, že v takové chvíli je na místě konkrétní pomoc. On ji prostě dává. Fakt, že stojí za osvobozením, neospravedlňuje větší nároky, to se naopak potvrzuje v pochopení pro lidskou nouzi.
Zkouškou od Hospodina, ve které má lid obstát, není hlad ani situace, kdy je se svými silami člověk v koncích. To samo sebou neznamená, že by obojí bylo jenom nesmyslné zlo, kterému je třeba za každou cenu uniknout. Právě tam, kde člověk sám už nic dělat nemůže, má šanci poznat, že důvěra v Boha, který osvobozuje, není iluze, že závislost na živobytí nemusí vždycky svobodu omezit.
Dokud člověk může něco ovlivnit, snadno podlehne iluzi, že za živobytí vděčí svým otrokářům nebo že za ně vděčí jen své píli a přičinlivosti a přistupuje pak na jejich diktát. Na svobodu rezignuje. Nerad, ale nedá se nic dělat, žít se zkrátka musí. Teprve v bezvýchodné situaci, která nás s naší aktivitou vyřazuje ze hry, jsme asi s to objevit, že Bůh ví, co k životu potřebujeme, že je chléb dar z nebe, který si vždycky nemusíme sami zajistit, který nám může být přidán, darován. A to je zkušenost základní. Z ní roste víra a svoboda božího lidu. Ta není záležitostí mravní síly, která všechno snese, ta je darem nečekaných dobrých zkušeností, když se ocitneme na dně. Je škoda se o něj připravit životem, který chce mít člověk vždycky pod kontrolou a do žádného rizika se nepustí.
Ve chvílích nouze a bezvýchodnosti nás Bůh nezkouší. V nich nám pomáhá a dává nám je prožít, abychom tu nečekanou pomoc zakusili a abychom poznali, že se svobodně - díky Bohu - žít dá. Ta boží zkouška přichází až potom, právě až s tím darovaným chlebem, právě až v té hojnosti, ve které se na každého dostane.
?Hospodin řekl Mojžíšovi: ?Já vám sešlu chléb jako déšť s nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce??
Zkouškou je až ta boží štědrost, kterou lid okusí. Jak na ni bude člověk reagovat? K čemu ho povede? Odloží teď strach z budoucnosti? Bude se umět spolehnout, že ho Bůh ani zítra na holičkách nenechá? Dá teď na jeho slovo? Nebo se zase bude spoléhat jen na sebe a dělat si železné zásoby? Bude se umět zastavit? Bude teď mít dost času i pro Hospodina nebo se bude i ten sedmý den pořád točit okolo svého živobytí?
Tohle je, bratři a sestry, skutečná zkouška víry: žádné odříkání, žádné snášení nouze - s tím asi spíš vyrukují jenom ti, kterých se to netýká; Bůh lidem hojnost přeje -, ale zda díky tomu, co všechno dostáváme, budeme umět odpočinout, budeme umět žít svobodně od starosti o zítřek, budeme umět žít bez železných zásob a nejenom starostí o sebe, která musí stále kmitat, - při tom se rozhoduje o naší důvěře. Pokud máme pocit, bratři a sestry, že zkouškou víry jsou jen životní krize a že v tom běžném životě s nákupní taškou a programem na neděli vlastně o nic nejde, jsme vedle. Vyznáváme právě tím, co pro nás dostatek znamená.
Až teprve tehdy, když člověk není schopen na všechno, čeho se mu od Boha dostává, odpovědět důvěrou, ozve se boží výčitka a hněv. Bůh se nezlobí na hladové a žíznivé, že nic nevydrží. Bůh se zlobí na syté, na obdarované, které ani jeho štědrost neosvobodila k tomu, aby nestarali jenom sami o sebe. Těch, kdo nemají díky Bohu nedostatek a přece nedovedou na jeho slovo, které je zve ke svobodě, dát, těch se týká boží hněv.
Pravda, bratři a sestry, nikomu z nás nelétají křepelky pod nos, a také nestačí ráno vyběhnout s miskou na zahradu, abychom měli na celý den vystaráno. Ona ale ani mana nepadala izraelcům z nebe věčně. Jenom do té doby, než zase mohli obdělávat pole, pást dobytek a pěstovat ovoce a zeleninu. Čekat jenom na to, co mi kdo dá, nebo žít z toho, co kde můžu sebrat, když mám možnosti, jak se o sebe postarat, není projevem důvěry, ale spíš lenosti nebo vyčůranosti.
Mana byla pro izraelce a je i pro nás jenom kukátko, abychom tu boží štědrost nepřehlédli. Ona může mít různé podoby. Jednou spadne z nebe, podruhé vyraší ze země a potřetí se vylíhne v hlavě jako dobrý nápad. Pokaždé je třeba sebrat ji a upravit jinak. I s tou pouštní manou nějaká práce byla. Rozhodující ale je, jestli se nám při té práci nevytratí, že jde v podstatě o dar, abychom si život nenechali diktovat ničím jiným, než právě Dárcem, který na naší svobodě a odpočinku trvá.
A proto je důležitá ještě jedna věc, totiž střízlivost, co se našich úspěchů a vítězství - i na cestě víry - týče. Když Mojžíš vyvedl vodu ze skály, nepojmenoval to místo ani Studna záchrany, ani Studánka Páně, ani Mojžíšův pramen, ani Žízeň lidu Hospodinova. Dal tomu místu název, který zrovna příliš zbožně nezněl a Boha vůbec nejmenoval. Prostě popsal bez všech hlubokomyslností, co se dělo: Massa a Meriba ? to znamená: Pokušení a Hádka, podle sváru izraelců a protože pokoušeli Hospodina pochybováním: ?Je mezi námi Hospodin nebo není??.
Ať má každý před očima, jak málo s Bohem počítáme. Ona je ta připomínka naší nedověry možná důležitější, než všechna patetická zbožná vyznání. Právě díky ní bude každému jasné, že pokud vůbec nějaká cesta víry a svobody vede dál, pak to není naše zásluha, ale skutečně zázrak a div. Amen.