Genesis 27, 1 - 46

Bratři a sestry,
stáří nemusí být jenom zkušené a moudré, stáří může být také slepé. Když Izák zestárl, jeho oči vyhasly, takže neviděl. A nešlo přitom ani tak o oční vadu, jako spíš o bystrost ducha, o vnímavost srdce. Izák neviděl víc, než jenom to, kdo má a kdo nemá ruce chlupaté, neviděl ani, komu Bůh co zaslíbil a kdo ve skutečnosti o tu zaslíbenou cestu doopravdy stojí.
A tam, kde schází zrak - nejenom ten vnější, ale i ten vnitřní - tam nastupuje zvyk. Požehnání se dávalo nejstaršímu, prvoro-zenému. Tak to bylo vždycky, tak jaképak rozhodování. Co na tom, že Boží zaslíbení znělo jinak. Co na tom, že Ezau své prvorozenství prodal, že jím pohrdl, že si raději zvolil život, ve kterém na ně vedle starosti o živobytí nebylo místa. Zvyk je železná košile a čím je člověk starší, tím méně síly asi má, aby ji alespoň občas svlékl a znovu se rozhlédl a opravdu viděl, jak se věci mají. Místo hledání pravdy má pak váhu to jediné: Tak to bylo vždycky! A tak to tak bude. I zavolal Izák svého staršího syna Ezaua...
Není ovšem jenom stáří, které pro oči nevidí a podlehne síle zvyku. Je i stáří, které pamatuje na Boží zaslíbení: ještě než se děti narodily, slyšela Rebeka od Hospodina: ?Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vzejdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skromnějšímu.? A tak se s tím, co slyší a vidí teď, nemůže smířit. Je třeba něco dělat. Ona přece ví, co Bůh řekl. A tak, synu můj, poslechni mě ve všem, co ti přikážu. Já znám Boží slovo, já vím, jak to má být. Tak za pravdu mi dej, po mě to dělej.
A výsledek? Výsledek je ještě mnohem otřesnější, než v prvním případě - podlost nejhrubšího zrna. Matka navádí syna, aby podvedl vlastního otce i bratra. Ošálený otec, podvedený slepec - zneužitá slabost invalidy, na smrt rozdělení bratři ? všichni jsou jenom figurky na matčině šachovnici. Takový je výsledek tam, kde si člověk z toho, že zná Boží slovo, odvodí privilegium režírovat svět, hýbat s druhými, kde si kvůli svému poznání víry začne nárokovat absolutní poslušnost a má za to, že prosazení Boží věci ospravedlní jakékoli prostředky.
Samozřejmě, že nejde jenom o věc stáří. Synáček není z obliga. Jákob sám se dopouští možná toho nejhoršího, totiž že celou tu věc spojí s Božím jménem: V okamžiku, kdy se ho Izák ptá, jak se mu tak rychle podařilo ulovit maso na pochoutku, odpoví: ?To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh." Zatáhne Boha do své lži, zneužije Boží jméno.
S neúprosným realismem líčí bible selhání vyvolených, hřích uvnitř Božího lidu, podlost těch, kteří o Bohu mluví. To abychom nezůstali jenom v roli diváků, nebo dokonce soudců. To nás se to všechno týká; nás věřících, kteří jednou vystačíme s tím, že to tak vždycky bylo, bez ohledu na Boží slovo i skutečnost, a jindy zase máme za to, že nás prosazení toho, co Bůh řekl, opravňuje k čemukoli. To všechno může být právě náš příběh.
Ono se to všechno totiž neděje ze zlých úmyslů. Izák tuší, že se blíží den jeho smrti a má na mysli, že je třeba vyřídit a předat to nejdůležitější, to co dává životu obsah a smysl, Boží požehnání, to co od Boha přijal. Jenom se už neptá, zda to, co vždycky bylo, je i teď správné. Rebeka zase nemůže přihlížet tomu, že by se věci měly dít jinak, než Bůh řekl. ( Kéž by tomu tak bylo i u nás. ) Jenom při té horlivosti pro Boží věc dá už víc na sebe než na Boha. A Jákob? Ten má rozpaky nad matčiným podvodem, ale když sám nemusí nést odpovědnost, nakonec na něj přistoupí. Konečně copak i Ezau nelhal, když otci zatajil, že mu své prvorozenství prodal za mísu čočovice? Ano, nemáme před sebou ďábelská stvoření. A nejme jimi. Máme před sebou jen zrcadlo lidí věřících, kteří selhávají i s nejlepšími úmysly, abychom se v něm mohli zahlédnout.
Také proto, abychom poznali, že podvod a lež nic neospravedlní, ani ty nejzbožnější úmysly. Co člověk zaseje, to také sklidí. Rebeka se připraví o toho, kterého milovala. Aby nedošlo k nejhoršímu, musí Jákob pryč a nikde už nečteme, že by se se svou matkou znovu setkal. A jak je patrné ze zoufalé otázky Rebeky: Proč mám být zbavena vás obou v jednom dni? , nepřichází jenom o syna jediného. A Jákob vše, co získal, musí opustit. Z požehnaného se stává štvanec, z toho, komu mají sloužit všechna pokolení, se stane podomek, který několikrát bolestně zakusí sám na sobě, jak lež chutná. Namísto chytré zkratky, která měla Boží zaslíbení zajistit, si připravil jednu z nejdelších cest k cíli.
Jestliže se i přesto všechno zaslíbení naplní a nedochází k bratrovražedné tragédii, není to zásluha rozhodných, odvážných, příkladných věřících - ideální, vzorové postavy tu chybí - , ale je to milost Boha, který i naše selhání dovede změnit v požehnání, který i kříž, nástroj popravčí, dovede proměnit v symbol naděje a záchrany. Na něho jsme i ve své víře odkázáni, on je tím, v něhož doufáme.
Lze ale, bratři a sestry, najít v této kapitole plné slepoty, podvodu, lži a nenávisti něco hodného následování? Je možné nechat se něčím z jednání protagonistů příběhu inspirovat také pozitivně?
Snad ano. A asi tam, kde bychom to nejméně čekali. O Izákovi, když pozná, že požehnal jinému, než chtěl, tu čteme: Tu se Izák roztřásl a zalomcovalo jím zděšení... Prožil otřes.
V první chvíli nás možná napadne, bodejť by ne, když ho vlastní syn podvedl. Jenomže, jak ukazuje jeho další reakce, ono jde asi o víc, než jen o úlek nad proradností ženy a syna. Z jeho úst, narozdíl od Ezaua, nevyjde ani slovo sebelítosti - žádné slzy, žádné výčitky ani výhružky, ani stopa pokusu prohlásit udělené požehnání za neplatné. Naopak Izák to podloudně získané požehnání potvrdí: A požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane. Tak nejedná ten, kdo byl přemožen podvodem. Tak jedná ten, kdo ve své prohře poznal vítězství pravdy. Tak nejedná ten, kdo se zděsil proradnosti druhých. Tak jedná ten, kdo se zděsil své vlastní slepoty a proto přijímá svou prohru bez výčitek, bez vzteku a dává Bohu za pravdu.
Blaze tomu, kdo se takto dovede zděsit sám nad sebou, kdo dovede prožít tento otřes, který mu otevře oči pro jeho slepotu i pro pravdu Boží, a když všechno není tak, jak by chtěl, nezačne okolo sebe mlátit a ukřivděně chrlit nenávist a zlobu, ale dá i proti sobě Bohu za pravdu. Takhle se otevírají dveře Boží milosti do našeho života. Pro tenhle otřes platí Boží zaslíbení: Hle stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Když už někdy býváme slepí, nebuďme tedy i hluší.
Amen.