Bohoslužby, 3. 4. 2011, V. Hrouda
Čtení: Ex 12, 1-11
Kázání: Ex 12,5, J 1,29

Za 14 dní je květná neděle a potom velikonoční týden. Mezi židovskými a křesťanskými velikonocemi je těsný vztah. Pojítkem je beran, beránek.
Proto jsem za základ dnešního kázání zvolil dva verše ? první je židovsky-velikonoční, druhý je křesťansky-velikonoční. V obou verších figuruje beránek.
Ten starozákonní verš jsme dnes slyšeli v prvním čtení. Hospodin tu nařizuje svému lidu slavit Velikonoce: Budete mít beránka bez vady?
Ten druhý verš, to je zvolání Jana Křtitele, když vidí přicházet Ježíše: Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa!
Milé sestry a milí bratři,
nepochybuji, že farář může pochybovat. Dokonce si myslím, že může o svých pochybnostech i kázat, a to třeba tři týdny před svátkem Kristova Vzkříšení. Mám jednu konkrétní pochybnost. Rád bych se s vámi o ni podělil?
Všichni známe pašijový příběh. Jeho historická podoba je tato: jeden židovský mladík (jmenoval se Jošua, po našem Ježíš) byl veleradou obviněn z rouhání proti Bohu. Vzápětí byl odsouzen k trestu smrti. Trest měl podobu pomalého umírání na kříži. Bylo to velmi kruté mučení.
Po Jošuově smrti bylo jeho tělo pohřbeno do skalního hrobu, způsobem tehdy obvyklým. Třetího dne jeho přátelé a vyznavači zjistili, že hrob je otevřený a prázdný. Mnozí z nich později dosvědčovali svoje setkání s Ježíšem, o kterém hovořili jako o Vzkříšeném.
Vůbec nepochybuji o tom, že se vše takto událo a že doboví svědkové mluví pravdu. Na velikonoční události stavím svoji víru, podobně jako vy nebo další křesťané. Nepochybuji o způsobu Ježíšovy smrti. Nepochybuji ani o jejím významu? totiž, že nás skrze svou smrt Kristus zachraňuje!
Pochybuji jenom o tom, zda mohu ? jako člověk XXI. století ? tomuto významu dobře porozumět! Zda mohu dobře chápat to: Zemřel za nás!...
Ano, je to v Bibli. Z kazatelen se to říká pořád dokola, zvlášť teď o Velikonocích! Ale rozumíme tomu? Žijeme to? Žene nám to bolest do srdce? Vyhrknou nám při tom slzy? Zaplavuje nás přitom radost a vděčnost? Když Jan Křtitel ukazuje na Ježíše: Hle beránek, který snímá hřích světa!... Není to dnes namnoze jen prázdná ozvěna z úplně jiného světa a z jiné doby? A teď myslím na dnešní křesťanstvo vůbec, nejen na naše evangelické sbory.
Jak vlastně zní toto staré velikonoční evangelium o vykoupení člověka z otroctví smrti našim moderním uším? V novověku, kdy víra v Boha a vědomí hříchu přestaly být součástí sdílené zkušenosti!? Zeptejte se na pracovišti kolegů, jestli si myslí, že žijí v hříchu! Nebo spolužáků ve škole!
Můžeme dnes rozumět velikonočnímu beránkovi? Je pravda, že berani už nejsou u každého domu, už nejsou samozřejmou součástí náboženského života obce jako kdysi, ale pořád tu jsou ? můžeme si zajet na ekofarmu a pohladit si berana nebo podržet v náručí jehně. Tohle jsem udělal i já minulou sobotu a chtěl bych vám o tom také povědět. Ale to až za chvíli?
Začněme ve starém Izraeli. Problém je v tom, že my už nerozumíme obětování. Nevíme, co je oběť?. protože neobětujeme. Je nám to cizí. Izraelci obětovali. Často a podle přesných pravidel. Nařízení hodu beránka, jak jsme je četli od stolu Páně, je asi vůbec nejstarším obřadem Izraele, je to předpis: desátého dne? přiberte souseda? beránka bez vady?krví potřete veřeje i nadpraží domu? maso bude upečené na ohni? nic nenecháte do rána? přitom budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce? sníte jej v chvatu.
Zabití velikonočního beránka ještě nemělo povahu oběti, jeho smyslem byla ochrana domu a celé pospolitosti před Hospodinovým hněvem, namířeným proti Egypťanům. Teprve později se v Izraeli rozvinul náboženský kult, kdy obětování prováděl kněz ve svatyni. Jeden typ obětí byly tzv. zápalné oběti. Zvíře se obětovalo na oltáři a jeho mrtvé tělo se spálilo (Izraelci věřili, že vůně stoupá do nebe a je libá Hospodinu).
Podstatné je to, že toto už byly oběti za hřích. Život beránka byl utracen jako cena za život člověka žijícího v hříchu. Člověk, nakažený hříchem, nemohl žít bez léku. Takže život beránka byl lékem na smrt, obětní rituály byly pravidelným očkováním proti smrti. Smrt se dá zastavit pouze životem! Toto je možná ukryto ve rčení, které používáme i dnes ? když nějaký hrdina někoho zachrání a sám při tom zemře, řekneme: zaplatil svým životem. V oběti šlo o hlubokou konfrontaci se smrtí. V tomto smyslu beránek umožňoval člověku žít!
Tak to je obětování beránků ve starém Izraeli. Teď Kristus! Beránek Boží. Beránek-člověk a beránek-Bůh. Analogie s izraelským obětováním je myslím dobře patrná!
Abych tuhle podobnost zdůraznil, zopakuji teď větu, kterou jsem řekl před chvílí v souvislosti s obětní praxí starých Židů: život beránka byl utracen na oltáři jako cena za život člověka žijícího v hříchu. Stačí, když místo ´oltář´ řeknu ´kříž´ a beránka napíšu s velkým ´B´? a mám přesné vyjádření smyslu křesťanských velikonoc: život Beránka byl utracen na kříži jako cena za život člověka žijícího v hříchu. Kristus je ten Beránek!
Teď zabíhám spíš do křesťanské dogmatiky, k základu učení o spáse člověka. To nebyl hlavní záměr dnešního kázání. Na jeho začátku jsem zapochyboval, vzpomínáte... zda může být Kristova zástupná oběť, ta beránkovská smrt, srozumitelná nám, moderním lidem, kteří neobětujeme a beránky si jezdíme hladit na ekofarmu. O tu srozumitelnost pro nás, o tu mi jde!
Slíbil jsem, že vám povím o svém zážitku z blízké ekofarmy. Chovají tam ovce, plemena Merinolandschaf a Suffolk. Dnešní ovce jsou velké, šlechtěné, řekl bych, že v Ježíšově době byly ovce mnohem drobnější. Zrovna měly čerstvá jehňata z jarního vrhu, těch mláďat tam bylo snad 200. Mohl jsem si vzít do ruky jehně pár dní staré. Prý bylo bez vady, ale menší než ten velikonoční jednoroční samec. Ptal jsem se farmáře, jak probíhá porážka: Je to normální řezničina, ale zajímavé je, že ovce vedená na porážku nebečí, je zticha. Koza nebo prase křičí, ale ovce ne ? jde to ale na vrub spíš její hlouposti než mírnosti. Vzpomněl jsem si na Izajáše, už jsme to dneska četli: Byl trápen a pokořil se, jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.
Zkusme tedy na tu pochybnost hledat odpověď. Jak přijmout beránka s odstupem 3000 let po vyvedení z Egypta, resp. 2000 let po ukřižování. Jak si poradit s obětí jako takovou? Jak rozumět oběti za hřích? Co s vykoupením, které dnes neumíme spojit s každodenní, žitou zkušeností? Neumíme? Je tomu opravdu tak?
Není to spíš tak, že naše realita, kdy nemáme na očích ani živé berany ani zápalné oběti, nás nutí hledat podstatu! Podstatu velikonočního Beránka Krista. Co to opravdu znamená, že se vydal pro nás! Není to tak, že najednou je víra, která nevidí, důležitější než oči, které vidí, nebo nos, který cítí? tu libou vůni!
Zkusím nakonec říci, v čem vidím podstatu Beránkovy oběti. Nebudu přitom používat dogmatické výrazy, dnes již těžko srozumitelné (jako je hřích, oběť apod.):
Za prvé. Dům otroctví. Je to vnitřní dům, vnitřní otroctví ? žalář, utrpení a nesvoboda v našem nitru. Tohle je dnes stejné, nebo alespoň velmi podobné jako dřív. Vystihujeme to slovy jako: prázdno, nesmyslnost, absurdita, sobectví, ztráta sebeúcty a vlastní ceny, beznaděj, zoufalství, úzkost nebo osamělost. Pro dům otroctví si od našich předků můžeme vypůjčit také slovo smrt!
Za druhé. Touha po svobodě. Vyjít z domu otroctví, vyjít na světlo, na vzduch, ven! Každý, kdo žije ve vnitřním otroctví zbytečnosti, prázdnoty, nesmyslnosti ? a všeho toho, co jsem jmenoval, touží po vnitřním vysvobození, po vyjití z Egypta!
Za třetí. Bezmoc. Sami se nevysvobodíme. Je to nad naše síly. Závory jsou příliš pevné, vrata příliš těžká, než abychom je sami otevřeli. Ano, existuje iluze o možnosti dosáhnout vnitřní svobody svými vlastními silami. Jen v místním knihkupectví bych našel pět, deset návodů, jak to udělat. Ale je to právě jen iluze! Ze svého vnitřního žaláře se člověk sám zachránit nedokáže! A když to pochopí, tak pocítí bezmoc. Jako Jonáš na dně mořském: Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky!
Za čtvrté. Milosrdenství a láska. Bezmoc končí! Nastává proměna, smrt je zaplavena životem! Pohlédneme na toho křehkého, zbičovaného muže na kříži. Pohlédneme na Syna člověka. Jak je ve své bezmoci mocný, milosrdenstvím a láskou! Tahle síla přelomí i nejpevnější závory a otevře i nejtěžší vrata. Tenhle slabý a bezmocný vězeň nás vyvede z vězení ? na světlo, na vzduch, na svobodu? Tu pocítíme vděčnost. Úlevu.
Za páté. V té chvíli se rodí velikonoční víra. Když pochopíme, že Syn člověka není pouhý hrdina, učitel nebo ranhojič. Když sami žijeme návrat do života, to, co prožívali mnozí svědkové před námi? tedy Boží ospravedlnění, neboli spásu!
V té chvíli se ten křehký, zbičovaný muž na kříži stává Božím Beránkem, který snímá hřích světa!
Amen