Bohoslužby, 3. 2. 2013, V. Hrouda

Čtení: Mt 13, 24-30

Kázání: Gn 19, 1-11

Milé sestry, milí bratři:

Nezastírám, že zabývat se biblickým Abrahamem je pro mě náročné. Dnes chci kázat na příběh o zkáze Sodomy. To není zrovna groteska, spíš horor! Hlavní postavou je Abrahamův synovec Lot. Vyprávění najdeme v 19. kapitole knihy Genesis. Přečtu z ní prvních jedenáct veršů (Gn 19,1-11):

I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. Když je spatřil, povstal jim vstříc, sklonil se tváří k zemi a řekl: „Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte, umyjte si nohy a za časného jitra půjdete svou cestou.“ Odvětili: „Nikoli, přenocujeme na tomto prostranství.“ On však na ně velice naléhal; uchýlili se tedy k němu a vešli do jeho domu. Připravil jim hostinu, dal napéci nekvašené chleby a pojedli. Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“ Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře. Vtom ti muži vlastníma rukama vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře. Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod.

Slyšeli jsme to. Lot sedí v bráně města. Přicházejí dva cizinci. My víme, že jsou to andělé, ale Lot to nejspíš neví. Protože je dobrý Žid, chce se cizinců ujmout, vzít je do svého domu. Je přátelský a pohostinný. Na rozdíl od sodomských mužů, ti cizince ve městě nechtějí: Tebe tu, Lote, trpíme, víš to dobře! Ty muže nám však vydáš, nebo bude zle!

Nebo bude zle! Jako bych to už někde slyšel… Sodomci hrozí. Sodomci se sápou na cizáky, křičí, kopou do dveří: Co si to dovoluješ, ty prašivý Žide! Cítí moc, převahu, vlastní sílu. Nenávist trhající za řetěz, jako zuřivý pes u boudy. Zlo, které se ze řetězu už vlastně urvalo a lítá zběsile po městě!

Nebo bude zle! Už vím, kde jsem to slyšel. (1) Na základní škole. Tři si na mě počkali, zkroutili mi ruku za zády: Dáš nám svačinu, jinak bude zle! (2) Na vojně, před proviantním skladem: Špagáte, teď mi dáš jednu šišku salámu. Nedáš? Dobře, jak chceš! (3) Na ulici, v tramvaji, v hospodě. Pár oholených hlav, těžké boty, bombry. Ani nemusí jít o útok, jen o projev zpupnosti, agrese a vulgárnosti: Jestli máš něco proti tomu brejloune, tak to řekni!

To jsou příklady, něco podobného, ne totéž jako v Sodomě. Jde tu ale taky o psychický nátlak z pozice moci. O násilí, neboli o sílu ve službách zla. Jsou to různé variace na téma vyhrožování a zastrašování, a nejen z dob okupací, vojenských režimů a totalit. I teď, někde poblíž, se tohle děje!

Ti venku bušili na dveře a křičeli… a bylo jich hodně, lid ze všech koutů, mladí i staří (19, 4), dokonce se píše malí i velcí (19,11)… byli tam i kluci? Nebo se tím myslí společensky ´malí´, třeba chudina, a společensky ´velcí´, třeba boháči? Dneska bychom řekli, že to byl zfanatizovaný dav.

Lot vyšel před dům, mezi ně!

Abrahamovské příběhy jsou těžké, mají mnoho vrstev, nejsou jednoznačné. Mnozí se je snaží poctivě pochopit a vyložit. Některé výklady staví Lota s Abrahamem proti sobě: takový je Abraham, a takový je Lot. Abraham se dal napravo a Lot nalevo (nebo obráceně), ale Lot si vybral blahobyt. Jen Abraham je požehnaný Hospodinův, Lot je tak trochu nešťastník. Takový antihrdina, který nejde tam, kam Hospodin ukazuje! Jde tam, kde se jemu líbí!

Za sebe (popravdě) říkám, že tohle porovnávání a tenhle pohled na Lota mi moc blízké nejsou. Mám potřebu se Lota zastat, už proto, že jsem zbabělejší než on!

Považte: Lot vyšel před dům, mezi ně! Čelem! Tváří v tvář, metr od nadávek, slin a krví podlitých očí! Kdo z nás by se toho odvážil? Ten chlapík vyšel před dům jenom proto, aby ochránil ty, které vzal pod svou střechu! Ať je Lot jaký chce, za tohle ho obdivuju. Smekám! Chtěl bych tohle dokázat! 

Kázání je taky druh výkladu. Jako vykladač vždycky pochybuju. Je tahle Lotova odvaha v příběhu opravdu to hlavní? Co je tu vlastně ´to hlavní´?

To, že pro Židy je právo hosta nade vše? Vzpomeňte, Abraham pozve anděly na oběd (18. kap.) a Lot pozve (ty samé) anděly na večeři (19. kap.), ve stejný den! Strýc a synovec, dva hostitelé. Oba se postarají o Boží návštěvu. To by mohla být pointa!

Nebo je hlavní to (?), že se Hospodin v rozhodující chvíli Lota zastal? Že oslepil svévolníky a později vyvedl Lota z hořícího města? Tedy téma spásy? Hospodin je přeci zachránce spravedlivých!

Nebo je hlavní to, že Lot neváhal vyměnit bezpečí hostů za zneuctění svých dcer? Lot řekne tohle (nejspíš bez rozmyslu, ve stresu a ve zkratu): Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí (19,8). To je přeci hrůza! Máme se tedy nad Lotem pohoršovat? To je, oč tu běží?

Horem dolem o tom přemýšlím. Napadlo mě, jestli tu nejde o zkoušku! Ono to tak skoro vypadá. Abraham se před Sodomou u Pánaboha přimlouvá a usmlouvá to na deset spravedlivých. Takže by to mohla být zkouška, takový test, jestli je těch deset dost nebo málo. A Hospodin si to chce vyzkoušet: ať se to ukáže Abrahame! Pošlu do Sodomy inspekci!

Nebo by to mohla být zkouška pro Lota. Jestli obstojí. Jestli je natolik spravedlivý, že půjde do extrému: Lote, bude to drahé… dáš i vlastní děti? Tady mi probleskla souvislost: Abraham má taky obětovat vlastní dítě, to je přeci hned o dvě kapitoly dál: Abrahame, vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ a obětuj ho jako oběť zápalnou (22, 2). 

Rozhodl jsem se tedy rozumět perikopě takto: Je v ní mnoho témat, ale které pokládám za nejdůležitější, je na mně! To, co se odehrálo před Lotovým domem v Sodomě, ke mně nyní promlouvá nejsilněji tématem zkoušky!  

Takže zkouška? Není však zkoušen ani Lot, ani Abraham. Jde o zkoušku Sodomců. Zkoušení jsou ti, jejichž hřích je tak těžký (18,20). Je to zkouška přímo před zraky Božích vyslanců. Ba co víc, Boží vyslanci sami jsou cílem násilí. Dav je chce znásilnit, dokonce sexuálně znásilnit: Vyveď nám je, abychom je poznali (19,5). Znásilněni mají být andělé! Zneuctěn a pošpiněn má být Bůh sám, chápete?

Kdyby tak dravci věděli, na koho zaútočili… nejspíš by se se sklopenýma ušima a s kňučením stáhli do tmy. Ale oni to právě netušili. Zkušební otázka zazněla, když jim Lot řekl: Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého!

Sodomci zkoušku nedali (jak se dneska říká). Prohráli svůj život, protože tohle byl poslední termín (jak na vejšce…). Není další možnost a proto není na co čekat. Dost! Zlo bude zničeno! Bůh je doslova vypálí. Podobně, jako se musí spálit dřevo napadené houbou. Sodoma a Gomora jsou od základů vyvráceny, tak to je psáno: Po celé krajině toho okrsku vystupoval ze země dým jako dým z hutě (19,28). Klidně si můžeme představit města po náletu, za války.

Nemělo by nám uniknout, že Boží ´nálet´ je krajní řešení. Když milosrdenství selže. Když se vyčerpají všechny možnosti lásky. Bůh nechá dlouho růst koukol mezi pšenicí... zlí nejsou v časové tísni. Když se nic nezmění, tak se jde sám přesvědčit, nedá na nepřímé signály nebo šeptandu. A ještě s trestem počká… chce dát zlému další šanci. Sám ho vyzve k obrácení… a přijal by pokání, čeká na metanoiu: Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého! V Ninive to bylo také tak… tam se to ale povedlo, vzpomínáte!

Bible je soubor lidských svědectví o tom, jak Hospodin činí a jedná. Ta svědectví jsou rozmanitá, ale mají jedno společné – staví nám před oči dobrou Hospodinovu cestu. Je to cesta spravedlnosti a práva, jak se píše i v (tom dnešním) příběhu o Sodomě (18, 19).

Kudy ta cesta vede, jak ji nalézt, jak se na ní udržet? To je na jednu stranu výzva pro naši snahu! Usilujme se a pracujme na tom. Na druhou stranu je to výzva pro naši pokoru! Vždycky budeme závislí na Božím milosrdenství, na Božím slitování, na shovívavosti která překryje naše permanentní selhávání. Naše pády, zlo, které způsobujeme. Ta shovívavost vlastně spasí i to naše upachtěné snažení.  

Takže znovu: kudy ta cesta vede, jak ji nalézt, jak se na ní udržet? Já tu nejsem od toho, abych vám radil! Mám spíš otázku: Kde vzít tu Lotovu kuráž? Odvahu postavit se zlu čelem! A nejen odvahu bojovnou – tedy nejen bít nepřítele, prát se, nandat mu to, udělat pořádek! Myslím teď na odvahu smiřující (a milující), odvahu, která riskuje, že budu sražen k zemi já sám!…

Vždycky, když se mluví o Boží cestě, vytane na mysli ten Jeremjášův výrok: Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti. Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid (Jr 6,16)… Když čtu o Lotovi, říkám si, že tu Boží cestu musíme hledat odvážně. Být odvážní… Jejda-mane, to přeci není jenom fráze nebo svatouškovské mluvení do větru!

Takže do toho! Na základní škole. Když tři zkroutí ruku za zády jednomu (Dej nám svačinu!)… mám asi vystoupit z řady čumilů a říct: Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Je to tak? Ale já se bojím, že dostanu do huby taky!

A na vojně. Mám asi vystoupit z řady bažantů, těch ´mladejch psů´, a postavit se (čelem a bláznivě) těm ´starejm psům´, těm vlčákům, mazákům, skutečným pánům kasáren (kdo jste byli před revolucí na vojně, tak víte, o čem mluvím). Postavit se proti šikaně ale znamená, udělat si ze života dobrovolně peklo! A nebo taky ne…

V hospodě. U vedlejšího stolu sedí pět holohlavých hochů a do hospody si přijde Vietnamec pro cigarety. Každý, kdo trochu pozoruje české poměry, tak ví, co se může stát. Mám zvednout oči (zavrtané do sklenice před sebou), mám pěkně nahlas odsunout svou židli a říct na celou hospodu: Bratři moji… Mám to udělat? Budu tím přeci riskovat rozbitou hlavu nebo přeražený nos! Nebo klidně i něco horšího. Ohrozím taky svou rodinu (nemocenská, další starosti navíc), není to jen moje věc! Není lepší se přikrčit a zůstat zticha jako myš? Ani nepípnout (myš nepípá, pípá kuře, ale to vyjde nastejno)! Ani nešpitnout a pak si to nějak zdůvodnit? Není tak nějak lidštější, přirozenější, tak nějak rozumnější se tu chvíli bát? Chvilku to vydržet, že nejsem zrovna hrdina… Co?     

Jsme v závěru: Rozhodl jsem se rozumět perikopě jako zkoušce. Je to možná i zkouška pro mě, byť nežiju v Sodomě. Chvála Bohu, že tam nežiju. Žiju na místech, kde převládá dobro. Vidím kolem sebe hodně dobré vůle, dobrých úmyslů, dobré pohostinnosti (a nakonec i hodně dobrých pohostinství…). To mě ale ze zkoušky nevyvazuje. Zlo je vždycky, i dneska, a dobře se množí, i na dobrých základech!

Ovšem i Sodomci mají od Boha právo na život!

A tak se snad příště odvážím odstrčit židli a hlesnout jako myš, třeba se srdcem v kalhotách: Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého…

Amen