Lukáš 16,1 – 12

Tohle je tedy bomba, bratři a sestry. Ježíš dává za příklad evidentního nepoctivce, zloděje, tuneláře, nebo – řečeno aktuálním slovníkem – korupčníka. Nařčení z nehospodárného spravování majetku sice není na začátku ničím podloženo, a tak existuje možnost, že šlo jen o pomluvu, nicméně správce se jí nijak nebrání, neobhajuje se a vzápětí jí naopak dává za pravdu vědomým čachrováním se svěřeným majetkem ke škodě svého pána a vlastnímu prospěchu. A kdyby to byl alespoň odstrašující příklad! Kdyby byl nakonec pokárán, dopadl špatně, nebo projevil alespoň upřímnou lítost. Ale on je nakonec dán za vzor, jak chytře a nápaditě jednal! To je tedy paradox! To je od Ježíše vyložená provokace.

            Provokace ovšem nebývají samoúčelné. Často odhalují jinou absurditu, na kterou jsme si už tak zvykli, že ji ani nevnímáme.

            Například čas od času máme asi i my chuť říct si nad některými biblickými výroky a příběhy, včetně těch Ježíšových, že život není tak jednoduchý a že si ho maluje trochu na růžovo, že kdyby znal dnešní realitu deformovaných vztahů a obecné otrlosti, mluvil by jinak.

A vida, Ježíš evidentně zná sféru šedé ekonomiky, hospodářské kriminality a mnohem lépe než my asi rozumí  temným finančním machinacím. Nám třeba přijde naprosto nesmyslné, že by pán nakonec ještě pochválil správce, který mu evidentně způsobil ztrátu. Ale ony přece existují firmy i státní instituce, pro které je přijatelnější konkrétní ztráta peněz než ztráta dobrého jména nějakou kompromitující aférou, byť by se nakonec třeba ukázalo, že šlo o pomluvu. Jestliže si inkriminovaný manažer zařídí přijatelný odchod, rádi jeho cenu zaplatí, hlavně, že jeho přítomností neutrpí pověst podniku, že akceptuje okamžitou výpověď i bez soudních tahanic.

Anebo – a to je asi ještě podstatnější – ten rozdíl v přístupu k takové zlodějně. My se dovedeme nad tuneláři a korupčníky akorát tak rozčílit, rozhorlit a naštvat se, zatímco Ježíš i v tomto případě vidí příklad hodný následování, inspiraci pro život víry. I od zloděje se dokáže učit dobrému. A není sám. Přečtu vám jedno Chasidské vyprávění od Martina Bubera, které to dělá také tak:

M.Buber, Chasidská vyprávění, str. 142 – Deset zásad

            Učit se v dobrém od zloděje v tom je nebývalá svoboda. A ta svoboda ukazuje na úplně odlišný pohled a přístup k životu, než jaký bývá mezi námi obvyklý. My se často díváme na svět jako rozhodčí, jako soudci, jako by bylo naším úkolem všechno ohodnotit, oznámkovat a zlé vyloučit, vymítit. A pak také všude vidíme jenom samou lumpárnu. Třeba i tam, kde není. A mnozí pak toho našeho rozhorlení využívají. Zaklínají se bojem s korupcí, tváří se jako nekompromisní hlídači účtů. Takže si nakonec ani nevšimneme, že pro dobré hospodaření nedělají vlastně nic.

            Komu ale nejde jenom o posuzování druhých, kdo si nepřisvojil tu roli soudce, kdo přijal roli učedníka, chce se učit a hledá, jak k dobrému opravdu přispět, tomu se mohou otevřít oči, aby viděl i v lumpárně víc. „Milujícím Boha,“ jak píše apoštol, „všechny věci napomáhají k dobrému.“ Milující Boha si na něj totiž nehrají, a tak mají svobodu přijmout inspiraci a poučení odevšad.

            Samozřejmě, že tu Ježíš nenavádí k nepoctivosti a korupci. Podobenství není jednoduše návod ke kopírování. Podobenství má většinou jednu pointu, která nečekaně osvětlí naši situaci. Na tom nepoctivém správci je následování hodná především jeho prozíravost, se kterou začal jednat podle nové situace, okamžitě jakmile se o ní dověděl. Tu chválí jeho pán a tu také dává Ježíš za příklad synům světla. V té hbitosti, která dovede okamžitě reagovat na změnu situace, v té rozhodnosti a odhodlanosti, která nečeká, až se ohlášená změna potvrdí, ale bere ji vážně a zařídí se podle ní hned, v té nás, jak Ježíš konstatuje, všichni ti korupčníci předbíhají.

            My přece z evangelia víme o nové situaci; víme, co je rozhodující, co před Bohem platí. Ale jako bychom si to v hlavě neuměli srovnat, jako bychom se podle toho neuměli zařídit. Ta zpráva o nové perspektivě života s námi nehne. A přitom v ní všechny věci mají úplně nový význam a smysl. A odpovídá tomu úplně jiné jednání.

            Například i ty peníze, nad nimiž se na jednu stranu cítíme často povznesení a na druhou na nich býváme těžce závislí, i ty mají v té nové perspektivě jiný význam. Jestliže víme, že majetek pomine, že si s sebou do hrobu nic nevezmeme, a že nevíme dne ani hodiny, a také že je to činná láska k druhým, ve které přecházíme ze smrti do života, jaký mohou mít peníze význam? Žádný? Ale kdepak! Mohou mít veliký význam. Ovšem ne jako pojistka, nýbrž jako prostředek té činné lásky. K tomu vybízí už starozákonní Kazatel: „Rozdej svůj díl mezi sedm ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane.“ Jenomže my máme pořád tendenci řešit tu existenciální nejistotu škudlením, šetřením a střádáním, místo abychom pěstovali štědrost a vzájemnost, místo, abychom do nich investovali s vědomím, že budoucnost záleží právě na tom, co jsme rozdali, čím jsme pomohli a co jsme – i prostřednictvím peněz – pro druhé udělali. Ano i ten nespravedlivý mamon může mít v božím světě svůj smysl a dobrý význam pro budoucnost, a dokonce i pro věčnost, ovšem jen tehdy bude-li sloužit přátelství, bude-li investován do vztahů. Samozřejmě, že ne tak, že bychom si teď stejně jako věci kupovali lidi. Investicí do přátelství je štědrost, nezištnost, umění ztrát a vztahů, ve kterých není všechno předem vykalkulované.

            Kdybychom měli obsadit role v podobenství tak, jak to dělá většina klasických výkladů, museli bychom asi Bohu přisoudit roli Pána, jehož majetek správce spravuje. Jemu v tom příběhu vlastně všechno patří. A možná právě proto jedná jinak, než bychom čekali. Už na začátku je mu doslova ukradené, zda a jaké měl ztráty. Nic nevyšetřuje. Jediné, co ho zajímá je, že jeho manažer už není důvěryhodný, nemůže ho už zkrátka zastupovat, protože s jeho majetkem špatně hospodařil. Jak nebo proč, to nevíme. Třeba právě proto, že doposud žádný dluh neodpustil. Ona totiž ta jeho závěrečná pochvala vůbec nemusí být tak nelogická, jak se nám zdá. To je jen proto, že my mu přisuzujeme náš vztah k majetku a máme za to, že mu jde víc o vyrovnané účty než o lidi.

            Jenomže ono jde asi o víc než o prachy, o víc, než o vyrovnané účty. Ježíš nakonec dodává: „Jestliže podle té nové situace nedovedete zacházet s penězi, což je to nejmenší, jak byste se pak mohli dobře chopit skutečného bohatství, věcí opravdu velikých a slavných – víry, lásky, spravedlnosti, čistoty, božích přikázání, božích věcí?

            Jestliže jsme slyšeli o boží milosti, o odpuštění, o větší radosti v nebi nad jedním hříšníkem činícím pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými a o otci, který vychází vstříc synovi, který jeho majetek prošustroval – o tom právě píše Lukáš těsně před tímto podobenstvím - pak to tu všechno asi není kvůli vyrovnaným účtům, kvůli dokazování vlastní vzornosti a dokonalosti a jako bezpodmínečný nárok na druhé. Pak při tom všem půjde spíš o pomoc, o novou šanci, o radost ze shledání.

Ale umíme to tak přijmout? A umíme to tak spravovat? Možná až jako ten odvolaný správce, až ztratíme svou sebejistotu. Amen.