Co jsme ochotni a co můžeme udělat?

První čtení: Matouš 25:31-46

Drazí bratři a sestry, pokoj Vám,

je pro mě ctí, že dnes s vámi mohu slavit společné bohoslužby zde, v Novém Městě na Moravě.

Před samotným kázáním musím zmínit, že se občas na něco v kázání ptám a často to nejsou pouhé řečnické otázky. Nelekněte se tedy, pokud se i na vás obrátím s nějakým dotazem a budu předpokládat, že budete reagovat.

Základem dnešního kázání je text, který zazněl na začátku shromáždění a též text, který je zapsán v knize Přísloví 24:10-12:

Budeš-li v čas soužení liknavý, budeš se svou silou v úzkých. Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu? Řekneš-li: „My jsme to nevěděli“, což ten, který zpytuje nitro, tomu nerozumí? Ten, který chrání tvůj život, to neví? On odplatí člověku podle jeho činů.

Kdyby se mě někdo ptal na to, co si myslím o Bohu, jak bych ho charakterizoval, či přiblížil dnešnímu člověku – a to bez nějakých náboženských výrazů, pak bych nejspíš odpověděl, že Bohu opravdu hodně záleží na životě. A také mu záleží na spravedlnosti a milosrdenství. Domnívám se, tomu je schopen porozumět téměř každý.

O Božím zájmu o život, spravedlnost a milosrdenství ostatně svědčí nejenom slova, která jsme vyslechli v obou čteních, nýbrž celá řada dalších textů, které Bible obsahuje.

K samotné knize Přísloví bych ještě dodal, že je pro mě celkem pochopitelné, že po ní sahají mnohdy lidé nevěřící: i oni, stejně jako křesťané cítí, že je to kniha velice aktuální. Zejména tím, jak popisuje lidské vztahy. Nic nevadí, že nás od jejího vzniku dělí téměř tři tisíce let.

Oddíl, který jsem zvolil jako základ, zcela zapadá do připomínky transportů obou rodinných Terezínských táborů do Osvětimi-Březinky. První se uskutečnil v září a druhý v prosinci roku 1943; lidé z nich skončili vždy po půl roce v plynových komorách. Dnešní slovo je však aktuální do dnešní rozbouřené doby ve světě i u nás doma.

Události, od kterých nás dnes dělí délka jednoho lidského života, vypadají jako minulost, která dávno zapadla, či se přinejlepším dostala jako informace do učebnic dějepisu. Z informace nám však vypadla jedna podstatná skutečnost – tehdy došlo k selhání elit v Evropě a k vytvoření atmosféry strachu mezi obyčejnými lidmi. Tedy mezi těmi, na které události a rasové zákony bezprostředně nedopadaly.

Strach.

Co vlastně strach je a co s námi dělá?

Je to emoce, která nám říká, že něco není v pořádku, že jsme v ohrožení a měli bychom to co nejdříve změnit. Reagujeme buď útokem, útěkem, nebo tím, co nám Čechům jde patrně nejlépe – pasivní rezistencí. Tedy tím, čemu říkáme „nechat věci vyhnít“.

Domnívám se, že to byl nejspíš strach, který zapříčinil mlčení slušných lidí, v řadě případů lidí dokonce věřících. Jenže to mlčení mělo za následek smrt mnohých nevinných obětí, jejichž jediným problémem bylo, že nevyhovovali tehdejším rasovým teoriím.

Přesto se našli lidé odvážní, kteří s nasazením vlastního života vysvobozovali ty, kteří byli doslova vlečeni na smrt. Nevím, zda si dokážeme vybavit jméno alespoň některého ze statečných Čechů či Slováků. Možná nám alespoň něco řekne jméno evangelického duchovního Přemysla Pittra, který za války pomáhal dětem židovským a českým a po válce navíc ještě dětem násilně odsunutých Němců. Pokud se někdy dostanete do Aleje spravedlivých v Jeruzalémském památníku Yad Vashem, potěší jistě i vás, že těch našich statečných bylo několik desítek a každý tam má svůj strom života.

Co nám text říká – jinými slovy to, že neseme za své bližní spoluzodpovědnost, že nám jejich osud nemá být lhostejný. Ani Pánu Bohu přeci není lhostejné, co se děje lidem. Text také říká, že nemáme žádnou výmluvu. Vždyť ten, kdo vidí, kdo ví, je povinen jednat – samotná Tóra nám to mnohokrát připomíná. Nakonec i Pán Ježíš v řadě rozhovorů s tehdejší náboženskou elitou – farizei – potvrzuje, že „život má přednost před vším ostatním“. V případě ohrožení života tedy dvojnásob platí, že neznalost zákonů neomlouvá.

Jistě si mnozí vybavíme příběh o prvním mlčení, který je zaznamenán hned na samém začátku Bible. Zdá se, že mlčení k závažným rozhodnutím či událostem, může mít zničující důsledky. Adam mlčí k rozhovoru Evy s pokušitelem i k událostem, které následují. Adam se nakonec vymlouvá: „to já ne, to žena, kterous mi dal“. Adam svádí vinu na ženu a pak na samotného Tvůrce. Není tomu tak, že to zlé, co jsme schopni napáchat, občas také svádíme na Boha? „Ty to Bože vidíš, tak proč s tím nic neuděláš?!“

Náš dnešní text nám ještě napovídá, že Bohu, který je naším tvůrcem a ochráncem našeho života, není nic skryto. Bůh moc dobře ví, co můžeme či nemůžeme pro druhé udělat. A nejsou mu skryty ani naše výmluvy, ani naše skryté motivy.

Tyto tři verše lze s určitou nadsázkou nazvat dobrou zprávou Starého zákona – je tady Bůh, který má zájem o své stvoření, má zájem i o TEBE a není mu ani lhostejné to, co se děje kolem tebe. Nad to tě zve ke spolupráci. V Pánu Ježíši toto pozvání nad veškerou pochybnost jednou provždy potvrdil.

Jak záchrana života ve starověku, či za druhé světové války souvisí s námi a naší dobou? Jednoduše tak, že lidské problémy a lidské charaktery se za ty roky příliš nezměnily…

Nevím, zda se i k vám dostala šokující zpráva, která říká, že v současné době v Evropě hladoví kolem 42 milionů lidí. Dalším 120 milionům tento stav v dohledné době reálně hrozí. Evropa má něco přes 700 milionů obyvatel. Pozor, skutečně nemluvíme o Asii, nebo Africe!

Ta čísla jsou pro naši představivost tak velká, že jsem si to početně převedl na Nové Město na Moravě. Vaše město má přibližně 10 500 obyvatel – to znamená, že by v něm hladem trpělo asi 600 vašich sousedů a reálně by hlad hrozil dalším 1700 lidem.

Umíme si takovou situaci představit?

Co bychom byli schopni či ochotni udělat, kdyby taková situace nastala?

Musím říci, že se mě to hluboce dotklo. A zároveň mě to donutilo přemýšlet nad tím, jak bychom se, jako boží lid, v takové situaci zachovali, zda jsme vůbec připraveni na skutečnosti, které se na nás budou neodbytně tlačit čím dál víc. Možná se ještě dnes cítíme bezpečně – až tak moc nám vlastně nechybí. Ale co zítra? A to hovoříme jenom o jediné věci, že se lidé nemohou najíst, protože nemají čeho…

Možná hodinu či dvě bych mohl mluvit o dětech trpících rozpadem rodin, mladých lidech bez zaměstnání, moderních otrocích, bezdomovcích… Každého z nás napadne určitě řada nemocí naší churavějící společnosti.

Jako křesťané si říkáme, že přece známe lék: život proměněný a žitý skrze Krista. Otázkou zůstává, proč se o něj neumíme s druhými rozdělit, nebo proč jej druzí nedokáží přijmout. Možná nebude problém v léku, ale v tom, že nemáme dost odvahy jej nabídnout…

Ježíš nás ve své řeči, zaznamenané v Matoušově evangeliu, odkazuje k samotnému konci dějin. Z textu se zdá, že nás nebude soudit podle toho, zda jsme „správně věřili“, nýbrž podle ovoce naší víry – skutků lásky, které jsme projevovali lidem kolem sebe.

Zejména těm, kteří se ocitli na okraji společnosti – opuštěným, hladovějícím, nemocným, uvězněným… Když Ježíš mluví o tom, jak se lidé chovali k těm nepatrným (nebo jeho nejmenším bratřím), můžeme tomu porozumět v obecné rovině lidství. A pokud vidíme jakéhokoli trpícího, kterému můžeme pomoci, je správné tomu takto rozumět.

Jsme ochotni podat pomocnou ruku druhým, a to bez ohledu na jejich etnickou příslušnost? Bez ohledu na to, zda nám jsou či nejsou sympatičtí? Co když to budou třeba Romové?

Protože jsem pastýřem sboru, jehož čtvrtinu tvoří Romové, vím moc dobře, na co se ptám. Ujišťuji vás, že řešit jejich problémy – finanční, existenční, duchovní, není vůbec jednoduché. A nakonec není jednoduché ani soužití mezi většinou a menšinou ve vzájemné úctě a porozumění… Přesto nám ten zápas stojí za to.

Na samý závěr se odvážím s vámi sdílet svůj osobní pohled. Jsem přesvědčen o tom, že Ježíš zde mluví o svých bratřích podle těla, tedy o Židech. Jako „lid té cesty“, jak byli kdysi křesťané nazýváni, našim starším bratřím ve víře „lidu knihy“, za ta dlouhá století opravdu mnohé dlužíme. Možná, že nakonec budeme posuzováni i podle toho, jak vnímáme Židy jako ty, skrze něž přišla spása. A zda budeme ochotni se za ně postavit, bude-li to potřeba v naší generaci.

Odvážíme se v dnešní době pozvednout hlas proti sílícímu antisemitismu bez Židů, který se v naší zemi opět rozmáhá?

Máme dostatek odvahy popálit si ruce tam, kde je ostatní dávají raději pryč?

Některé věci, které pro druhé uděláme, možná nebudou na první pohled dávat úplně smysl. Spíše budeme jen tušit, že co máme udělat. Možná nebudeme vědět proč, ale určitě budeme vědět, co… Určitě to bude stát alespoň za pokus, i když to patrně nebude s výhledem na potlesk společnosti či odměnu.

Přesto nám může být útěchou to, co říkávali rabíni: „Odměnou dobrého skutku je to, že tě dovede k dalšímu dobrému skutku…“

Ježíš nakonec svými slovy potvrzuje slova řečená v knize Přísloví – nebude zapomenuto nic z toho, co jsme udělali pro nejmenší z jeho bratří. Nakonec za to vezmeme i náležitou odměnu od Krista Krále…

Ámen.

Petr Plaňanský (ekumenická bohoslužba Nové Město na Moravě, 3. 11. 2013)