čtení: Matouš 5, 21 - 42
text: Matouš 5,17 - 20 + List Efezským 2,8 - 10
Sestry a bratři,
chceme jednat dobře, žít pravdivě a spravedlivě, tak aby to bylo ve prospěch života, abychom nešířili marnost a neškodili sobě ani ostatním. Snažíme se proto zorientovat. Hledáme směr a pravidla, která by toho byla zárukou.
Někteří zdůrazňují tradiční hodnoty a brání odvěké pořádky. Co bylo, fungovalo. Opouštět to, měnit nebo uvolňovat, znamená jenom úpadek. Návrat a úcta k tradici, zaručené a prověřené - v tom vidí řešení současného stavu morálky, který nám nepřipadá právě nejlepší.
Jiní naopak tvrdí, že to nejde. Situace se změnila. Tradice je zastaralá, přežila se, nesmyslně svazuje. Místo aby životu prospívala, ubíjí jej. Nepostihuje složitost dnešního světa. Nevystačíme s ní. Je třeba se od ní osvobodit a hledat nová pravidla, která skutečně postihnou, co je třeba.
Tenhle rozdíl netvoří hranici mezi věřícími a nevěřícími. Mezi námi se najdou jak tradicionalisté, konzervativci, tak svobodomyslní, liberálové. Obojí se při tom pro svůj postoj odvolávají na toho, který je pro nás cestou, pravdou i životem, na Krista. A není divu. Když si znovu vybavíte úryvky z jeho kázání, které jsme dnes četli, najdete tam obojí.
Na jednu stranu Ježíš sice říká: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon a Proroky ( tedy tehdejší tradici víry )..."; na druhou ovšem vzápětí podává svůj výklad toho, co "bylo řečeno otcům", který všechno mění, nebo alespoň tradiční pochopení značně nabourává: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi;...Také bylo řečeno: Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek! Já však vám pravím, že každý, kdo propustí svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství;..."
Teď nebudeme uvažovat o tom, jak ty jednotlivé apely vlastně pochopit. Všimneme si něčeho základnějšího. Toho zdánlivě protiřečícího spojení, kdy Ježíš říká: ?Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit?, ale hned nato s tradicí otců polemizuje, v podstatě ji mění.
Pokud si hned neřekneme, že si Ježíš vlastně odporuje, pokud jej přijmeme jako pravdu života, pak se nám sice celá věc zkomplikuje - nebudeme moct dát jednoznačně za pravdu ani svému lpění na tradici, ani své svobodomyslnosti - zároveň možná ovšem vyjdeme z bludných kruhů našich sporů. Zahlédneme totiž, že lpění na tradici neznamená prostě stále opakovat totéž, nic neměnit. Naplnit neznamená jenom do puntíku splnit jednou předepsané, není to totéž, co kopírovat; dělat to, co se vždycky dělalo.
Naplnit - to spíš znamená "vydat se ve své době stejným směrem, jaký původně ustanovení zákona představovalo ? tedy objevit jeho záměr, jeho motiv, jeho smysl a jemu zůstat věrný. To si žádá přemýšlení, hledání smyslu zákona i reflexi naší situace.
Konkrétní příklad: Jestliže v době krevní msty znamenalo "oko za oko, zub za zub" hráz nekontrolované odplatě a způsob, ve kterém člověk nejednal se zlým stejně jako on, pak v situaci, kdy si z tohoto ustanovení člověk udělal zdůvodnění pro to, aby každému všechno pěkně vrátil, znamená věrnost původnímu záměru upustit od odplaty ? nekopírovat zlobu druhého, postavit se jí jako hráz, která se nedá strhnout k násilí. A tam, kde se z těch Ježíšových slov stane jen zdůvodnění ustrašené ústupnosti, bude věrnost původnímu záměru vypadat zase jinak. A zdánlivě si třeba bude zase protiřečit.
Být věrný tradici, skutečně ji naplnit to zkrátka neznamená mechanicky ji plnit a opakovat, ale tvořivě, nově jednat v jejím duchu, protože na začátku té tradice byl právě tvůrčí a odvážný čin, který dal životu směr. Když reformátoři začali vysluhovat podobojí, také tomu, co tehdy kdo pamatoval, nikdy tak nebylo. A když tady v Novém Městě vznikl evangelický sbor a postavili tenhle kostel, neopakovali to, co se dělalo vždycky, ale odvážili se něčeho nového a nebývalého. Tuhle tradici naplňujeme tehdy, když se nesoustředíme jenom na udržování toho, co oni vytvořili, ale když budeme umět stejně odvážně jako oni na cestě za pravdou tvořit, co tu ještě nebylo.
Ale zpět k té spravedlnosti: Co je tím základním směrem zákona, který je třeba sledovat v našem přemýšlení o současnosti a tak jej nerušit, ale naplňovat? Co je všem těm jednotlivým apelům společné? Jaký je ten základ, který máme tvořivě ve své situaci rozvíjet?
Jistě by bylo možné říct: láska. "Miluj a dělej, co chceš", shrnul ten základ Augustin. Jenomže, co to znamená miluj? Co je skutečná láska? Matka Tereza v jednom rozhovoru řekla: "Být stále činný." Ano, láska není jenom cit, ale čin, hlavně čin. Ale jaký? Má opravdu rád ten, kdo vyhoví nebo ten, kdo dovede i odepřít a třeba potrestat? Apoštol Jan píše v prvním listě: Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.
Vida jsme opět u přikázání, u Zákona. Jsme zase na začátku. Spravedlnost a láska to je v bili jen líc a rub téže věci. Spravedlnost neexistuje bez slitování a láska není láskou, je-li bez řádu a norem. Ale co je pro to obojí charakteristické v podání Zákona, jak mu rozumí Ježíš? Jaký směr tu smíme vidět? Spíš přísnější, spíš volnější? Jaký?
Sestry a bratři, mám za to, že Kristovské naplnění zákona je zvláštní něčím jiným, než mírou volnosti či vázanosti, že jde mimo naše spory liberálů a konzervativců. Ty odrážejí spíš naše povahy a sílu osobnosti. Ten základní směr, ve kterém se má dít naše naplňování dobré tradice Zákona a Proroků, udává Ježíš nakonec: "Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského."
Spravedlnost, která o mnoho přesahuje to, co lze splnit - to je ten duch Zákona a Proroků, ve kterém hledejte jejich naplnění dnes. Nemějte za to, že byste mohli splněním nějakého pravidla spravedlnosti dostát. Spravedlnost, kterou máte sledovat a stíhat, je ta, která o mnoho převyšuje všechno splnitelné. Bude to vždycky víc, než jste udělali a uděláte. Nikdy s ní nebudete hotovi a nikdy vám nedá šanci k příjemnému pocitu, že vám nikdo nemůže nic vyčíst. Taková má být pro vás spravedlnost - vždy větší či vyšší než ta vaše. Jenom tak naplňujete smysl a ducha Zákona a Proroků.
A to jako máme žít ve věčném pocitu viny a nedostatečnosti?, řekneme si možná. Copak to je k něčemu dobré? Copak to není ubíjející? Copak to člověka nakonec nerozloží tak, že není ničeho dobrého schopen? To přece potvrdí každý psycholog, jak je tenhle pocit škodlivý.
Ano, pokud by bylo cílem našeho jednání, jak to běžně lidé chápou, naše sebevědomí, ospravedlnění vlastní existence - před sebou, před druhými, před Bohem; pokud bychom museli svými činy dodávat svému životu hodnoty a zápasit o uznání, přijetí a důstojnost, pak by to bylo opravdu strašné. Z bible však můžeme slyšet: Tak to není, právě to je ten omyl! Svým jednáním si nemusíte nic dobývat a zasloužit! Spasení není z vás, je to Boží dar. Jste přijímáni, máte svou hodnotu a obstojíte zadarmo, díky tomu, že si vás Bůh zamiloval, díky jeho lásce, nezaslouženě. Kvůli tomu nemusíte nic dělat a nic splnit.
A právě proto máte šanci naplnit skutečnou spravedlnost, právě proto můžete žít spravedlností neomezenou, která je neustálou výzvou. Vy jí nemusíte deformovat a snižovat, abyste mohli mít splněno. Nepotřebujete to. Díky Bohu. Vy se můžete místo uspokojování svého svědomí podílet na tom, co je skutečné. I to je boží dar, že můžeme žít pro opravdovou spravedlnost, která nás přesahuje. Ta se nenaplňuje plněním jakéhokoli nařízení. V ní člověk žije, v ní se z bludného točení v kruhu stává cesta. Ona dává životu pohyb a šmrnc. Jen v ní zůstává tětiva luku našeho života napjatá k užitku. Nelze se v ní spokojit, ovšem ani spokojit s pouhou imitací a náhražkou. A proto se jí otvírá radost Božího kralování. A ta stojí za to. Amen.