Jan 20, 24 - 29
Bratři a sestry,
když se chce o někom říct, že je až chorobně pochybovačný, že nedokáže důvěřovat ani když už jsou všichni ostatní přesvědčeni, dostane se mu většinou označení ?nevěřící Tomáš?. Evangelijní postava se stala pro svou nevěru příslovečná. Myslím, že omylem; že se jí tak křivdí. Mám Tomáše a jeho příběh rád a chtěl bych teď říct proč.
Je to vlastně zvláštní, že se vůbec dostal do evangelia. Odhaluje pochybnosti učedníků, jejich neschopnost věřit a víru sdělit dál. S takovými věcmi se obvykle žádný věřící ani věrozvěst nechlubí. Každý tiskový mluvčí by je dneska vynechal. Nikdo přece nechce, aby na něj padl stín zabedněnosti. A kdo má v úmyslu někoho o něčem přesvědčit, ten obvykle o pochybnostech pomlčí. Stačí se podívat na všechny agitky včetně předvolební kampaně. No řekněte, která strana by se chlubila tím, že vlastnímu programu nevěří a nedokáže o něm přesvědčit ani svoje nejužší vedení? A přesto bible v tom příběhu plném pochybností a svědecké neschopnosti vidí evangelium, tedy dobrou zprávu. A já jsem za to vděčný. Myslím, že to tak opravdu je.
Jednak se tím otvírá prostor svobody, ve kterém si můžeme přiznat cokoli, co se v nás ozve. A v kom se občas pochybnost neozývá? Ne nadarmo asi Tomáš nese druhé jméno Didymos, tedy Dvojče. Nacházíme se v něm a máme v něm prostor k pravdě. Věřící člověk nemusí kvůli slávě boží nebo z propagačních důvodů stavět Potěmkinovy vesnice, nemusí nic skrývat, zametat pod koberec. Může a má činit pravdu zjevnou. Upřímnost je bibličtější, důležitější a nadějnější než kašírovaná pravověrnost.
Jednak díky tomu příběhu vím, že víra nestojí a nepadá s naší ochotou věřit. To jen víra, která je lidským dílem si musí být vždycky jistá a žádné námitky nepřipouští. Kdo věří v Boha, ten se nemusí přesvědčovat sám a nemusí také hned brát každé svědectví z druhé ruky. Nemusí se svých námitek hned vzdát. Skutečná víra se rodí tam, kde jsme překvapeni, přemoženi tím, co jsme nečekali, kde se setkáváme s něčím, co není z nás.
A jednak, myslím, se v té evangelijní epizodě ukazuje, že ty pochybnosti a kritická skepse vůbec nemusí být nedostatkem, ale naopak cestou k pravdě.
Ke své špatné pověsti přišel Tomáš neprávem. Nebyl nevěřící, byl dobře kritický. Ustrašenému svědectví o vítězném životě důvěry lze věřit opravdu stěží. Když se vzkříšený Ježíš setkal s učedníky, vyslal je přece do světa, kterého se báli. Jenomže oni jsou týden na to opět za zavřenými dveřmi. Svým postojem vydávají svědectví o neskutečnosti vlastních slov. Jestliže náš život diktuje v prvé řadě strach a touha vyhnout se všemu zlému, není divu, že našim slovům o tom, že jsme se setkali s Pánem, nikdo nevěří. Tomáš je právem odmítá: Dokud neuvidím živou ochotu trpět, dokud neuvidím lásku, věrnost a odpuštění, které před utrpením necouvly a přece to nebyl jejich konec, přece žijí, neuvěřím.
Svědectví o vzkříšení může znít věrohodně asi jenom tehdy, když vlastní záchrana není na prvním místě, když člověk dovede podstoupit riziko, když má naději pro víc, než jen pro přikrčený život v závětří. Vždyť je to přece poselství o životě toho, který sám sebe nezachránil, protože pro něho byla důležitější záchrana druhých.
Jedno je ale na těch učednících i na Tomášovi zvláštní a krásné. To už ale nejspíš není z nich. To už je dílo Krista, kterému sice zatím nikdo z nich nevěří, ale který je již dříve spojil. Je přece neobvyklé, že Tomáš, ač ostatním nevěří ? nejspíš se mu zdají přepjatí a naivní ? znovu mezi ně přichází. A ještě zvláštnější je, že ho ti ostatní, ač jim nevěří a jejich víru nesdílí, přijímají mezi sebe. Oni jsou neschopní mu víru sdělit, on je neschopen jejich svědectví přijmout, a přece jsou spolu. A právě v tom otevřeném společenství nakonec víra vzniká ? jejím autorem je Kristus sám.
To mi přijde nevšední a úžasné. To je, bratři a sestry, obrázek církve, který mě pořád bere, ve kterém vidím její zvláštnost a skutečnou sílu. Nejsme bratrstvo kočičí pracky. Nejsme stejní, nejsme si podobní. Dělí nás toho mnoho ? vkus, povaha, temperament, věk, individuální zájmy, politické názory. Často si nerozumíme, nejsme schopní přijmout pohled druhého. A přece se znovu a znovu sejdeme. A to není mínus, to nemusí být jen zvyk.
Jistěže je ?rozkošné a milé, když? ? jak zpíváme ? ?jsou bratři svorni při svém díle a v srdcích jeden duch?, jenomže pokud jde o církev, pak to, co nás pojí, není náš duch kamarádství, sympatie a vzájemné shody. ?Svůj k svému? tím se přece, jak Ježíš připomíná v kázání na hoře, řídí třeba i kolaboranti nebo vyžírkové. Společenství boží, které nevyžaduje stejnost a trvá i při všech rozdílech, tvoří jiný duch, Duch boží, Bůh sám. A třeba tím, co se nám může jevit jen jako zvyk. Proč ne? Ono je v něm kolikrát víc svobody a skutečného prostoru pro druhého než v té přátelské vřelosti, z které je vyřazen každý, kdo ji nesdílí.
Že nás vždycky nepojí vzájemné sympatie, to nesvědčí proti Kristu, to naopak, pokud společenství trvá, svědčí o něm. Kdo jiný by nás pak vedl ještě k sobě. Proto se mi zdá dobré to oslovení ?bratři a sestry? a ne třeba ?přátelé?. Sourozence si také nevybíráte, to pouto je vám dáno. Patříte k sobě, i když vám to zrovna dvakrát milé být nemusí. A blaze tomu, kdo to přes všechno ctí. To není neupřímnost, v tom je naděje.
Nadějně z toho vyprávění nevychází společenství ideově jednoznačné, semknuté, jednomyslné a úderné ve své uniformitě, ale naopak otevřený sbor, ve kterém je prostor i pro ty, kdo se s ním plně ztotožnit nedovedou. Třeba mají víc pravdy než ta vzorově vyznávající většina.
Přijímat a unést takhle otevřené společenství, to je možná to jediné, co je na nás. Ostatní je dílo Boží. Uniformitu, kádrování, prověřování, ideologickou disciplínu nechme těm, kdo nemohou počítat s nikým jiným, než sami se sebou. My můžeme a máme mít mezi sebou prostor i pro ty, kdo o našem vyznání pochybují, kdo k nám mají výhrady, které k víře přivést neumíme. My totiž můžeme počítat ještě s někým jiným než jen sami se sebou.
Úloha našeho sboru, bratři a sestry, není ani tak v tom, abychom bděli nad čistotou víry, ale abychom svojí otevřeností vytvářeli prostor, kde se lidé mohou setkat s Kristem. Ne my, ale on víru působí. A dává i člověku kritickému, který se s povrchní zbožností nesmíří, možnost přesvědčit se, že křižovaná boží věrnost a láska skutečně žijí. Víra si potom ovšem už ani sáhnout nemusí. V posledu opravdu není věcí důkazů.
Byl by ale omyl dělat z toho argument pro víru, která zdravý rozum nepoužívá. Ježíšův dovětek: ?Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.?, nedává Tomášovi za vzor jeho deset příkladně vyznávajících kolegů. To, co říkají a na co se ve skutečnosti nedovedou spolehnout, říkají přece také jen proto, že viděli. Tomáš měl jenom smůlu, že tam s nimi napoprvé nebyl.
Rozdíl není mezi tím, kdo pochybuje a tím, kdo si je jistý, protože viděl důkazy. Rozdíl je mezi tím, kdo dovede důvěřovat jenom, když pochybnosti nejsou možné, a mezi tím, kdo se dovede spolehnout na naději, i když ji to, co má před očima, právě nepotvrzuje. Takový člověk je šťastný, říká Ježíš. Ten totiž není odsouzen k tomu, aby byl jenom otiskem doby či situace, aby s ním libý neb odporný vítr viklal sem a tam. Může žít již zde v životě smrtelném životem věčným. Amen.