Uložit kázání jako mp3.

Čtení:   Matouš 24,1 – 31

Text: Matouš 24,32 - 39

Bratři a sestry,

                Dnes po bohoslužbách mezi sebou přivítáme milého hosta, pana Aleše Weisse z židovského muzea. Bude v presbyterně mluvit o očekávání Mesiáše v židovství. Podnět, abychom ho pozvali, vzešel od účastníků biblických hodin, na kterých jsme probírali Ježíšova podobenství. Mnohá z nich o příchodu Mesiáše mluví. Proto jsem jedno z nich vybral. Myslím ale, že je aktuální i jinak.

                Je součástí delší Ježíšovy řeči – tzv. „malé apokalypsy“, kterou Ježíš odpovídá na otázku učedníků, jaké bude znamení jeho příchodu a konce věků.

                Apokalyptické látky a obrazy přitahují naši lidskou pozornost. Jsou populární. Využívají je často autoři filmů a knížek. Inspirovaly i několik detektivních seriálů české televize. Jejich děsivá a záhadná atmosféra dodává jinak často banálnímu ději napětí a tajuplnost.

                Očekávání brzkého konce světa byla ale živá po celou historii křesťanství.  A není divu. Hrůzy a otřesy, kdy se hroutí to, co lidé považují za základ svojí víry a civilizace, prožívá lidstvo neustále. Dnešek není výjimkou. Vidět v nich předzvěst konce je nasnadě. Navíc ta myšlenka pomáhá se s tou všeobecnou destrukcí vyrovnat. Ty horory pak nejsou úplně nesmyslné. Mají svou funkci. Jsou znamením, která – pokud jim člověk rozumí – dávají možnost předem se na ten konec připravit. Zasvěcení pak mají výhodu. Navíc disponují něčím, co je rozhodující i pro ostatní. A to jim nad nimi dává moc – mohou je získat, mohou je vést i ovládat.

                Podobenství o fíkovníku jako by tomu všemu dávalo za pravdu. Zní jako výzva, abychom se z těch znamení konce času poučili. Tak jako víme, že když raší listí, je léto blízko, tak máme vědět, že když vidíme je, přichází ten rozhodující okamžik dějin a máme se na něj nachystat.

                Má to ale jeden háček. Co Ježíš vlastně míní, když říká, „až toto vše uvidíte“? Nás asi bezděky napadnou právě ty hrůzy, o kterých před tím mluví v malé apokalypse: zvěsti o válkách, zemětřesení, střet národů, živelné katastrofy a podobně – zkrátka to, čeho jsme i dneska svědky. Ano, to je klasický arzenál apokalyptických vizí konce světa už ve starém zákoně. Ale všimli jste si, co o nich Ježíš říká?  - Jistě, to všechno nastane, ale dejte si pozor, to ještě vůbec nebude konec! Naopak, dejte si pozor na ty, kdo to budou za znamení konce prohlašovat! Dejte si pozor, aby vás nesvedli! Určitě se objeví, ale jsou to lžiproroci a lžimesiášové. Nesedněte jim na lep.  Jsou to supy, mrchožrouti, kteří se jen přiživují na neštěstí druhých.

                Ježíš nenabízí žádný šifrovací klíč k tomu, co nastane. Naopak varuje před těmi, kdo se budou holedbat, že ho mají. „Nevěřte jim“, říká. Je to lež, protože příchod Syna člověka bude jako blesk. Bude jasný pro každého. Nikdo ho nepřehlédne.

                Jaký smysl pak ale má to podobenství o fíkovníku?

Já myslím, bratři a sestry, že je to z Ježíšovy strany ironie. V Palestině totiž prý raší listí na fíkovníku hodně pozdě, zato však velmi rychle, takřka přes noc. Nejde o pozvolné pučení jako u nás. Do poslední chvíle jakoby se nic nedělo, a když se listí objeví, tak už vlastně léto nastalo. Tak je to s příchodem Syna člověka. Nic ho předem nenaznačí. Všechna jeho znamení vám budou k ničemu. Protože když se objeví, tak už tu vlastně bude. Pak už se na něj připravit nepůjde. Žádné předběžné upozornění nebo varování zkrátka nepřijde.

                Však to Ježíš vzápětí naprosto jasně říká: „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ Bude stejně nečekaný jako potopa. Do posledka bude možné žít, jakoby se nic nedělo.

                Co z toho plyne?

                Především je to výzva ke střízlivosti. Stejně jako nemáme přisuzovat příliš velký význam svým jistotám – celý rozhovor v evangeliu začíná obdivem učedníků k jeruzalémskému chrámu, který ovšem Ježíš hned shodí tím, že z něj nezůstane kámen na kameni – stejně tak nemáme přikládat velký a osudový význam tomu, když se nám ty jistoty hroutí. Určitě je to těžké, ale není to konec. Není to důvod k panice, abychom sedli na lep těm, kdo se ohánějí „křesťanskými hodnotami“, aby nás dostali tam, kam chtějí. Mluví o Kristu – protože Mesiáš neznamená nic jiného než Kristus – ale přitom se jako supi přiživují jen na tom, že naděje zemřela. Jsou to lháři. Víra totiž nezáleží na tom, koho se dovoláváme, ale na tom, zda naše myšlení a jednání určuje strach a panika, nebo opravdu důvěra třeba i navzdory situaci. Právě v náročných obdobích tísně a úzkosti je třeba setrvat v důvěře a nenechat se pod jejich tlakem strhnout k řešením, které dávají za pravdu beznaději a sobectví.

                Nepředvídatelnost Kristova příchodu také prozrazuje něco o tom, oč v něm vlastně jde. Určitě jsou případy, kdy je dobré znát přesný čas toho, co nastane. Například jízdní řády jsou skvělá věc. Díky nim nemusíme na nádraží vysedávat pořád, aby nám vlak neujel. Můžeme si čas rozvrhnout, věnovat se svému. Stačí být na nástupišti chvíli před odjezdem. Jenomže příchod Syna člověka je něco jiného. Nejde v něm jenom o ten okamžik, který lze prošvihnout. Souvisí s celým životem. Nepotvrzuje jenom, co bude rozhodující v té dané chvíli, odhaluje, co platilo vždycky. Pouze to do té doby nebylo tak jasné. Potvrzuje důvěru, která se právě neřídí podle toho, co je očividné.

                Proto je ta touha po zaručených znameních vedle. Věřit, jak píše apoštol, znamená doufat v to, co nevidíme. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. O víře se dá mluvit jen tehdy, když existuje možnost nevěry, když žádný zaručený jízdní řád nemáme v ruce. Ten k víře nevede. To je právě iluze, které často propadáme.

                Mocná znamení a vnější důkazy mohou člověka jistě přesvědčit, ale jenom k tomu, že dá na to, co je očividné a dokázané. A to nemá s vírou co dělat. To ji spíš protiřečí. Víra je o naději navzdory tomu, co se dá čekat. Potvrdí se až na konci. Do té doby bude mít vždycky podobu nezajištěné důvěry.

                Poučit se od fíkovníku znamená spolehnout se na to, v co doufáme, žít teď a tady v důvěře, že to, co známe z Ježíšova příběhu, má smysl a naději, a nečekat až na to, že nám to nějaké znamení shůry potvrdí – nečekat až na to, kdy se ukáže, že je na to zaručeně vhodná doba. Bez toho, abychom odolávali napětí mezi realitou a tím, čemu důvěřujeme, víra prostě neexistuje. Nelze ji jenom odezírat z toho, co se právě děje.

Tomáš Garrigue Masaryk, první president československé republiky, jejíž vznik jsme si předevčírem připomínali, proto mluvil o víře jako o životě „sub specie aeternitatis“ – pod zorným úhlem věčnosti, o životě, který není vydán dobovým tanečkům.  A já se proto odvážím zmínit jeden aktuální příklad, i s tím rizikem, že někoho rozčílím. Týká se pana Bradyho, který je dnes zde v Novém Městě. Pokleslost a hanebnost jednání současného presidenta snad ani není třeba komentovat. Ale nezávislost pana Bradyho, který řekl, že nelituje ztráty státního vyznamenání, protože věří, že jsou hodnoty, které je třeba ctít, ta je důležitá. O té je víra, která se nepřipravuje jen na jeden okamžik a neřídí se jen tím, co je vidět a co momentálně vládne. Amen.