Bohoslužby, 29. 7. 2012, V. Hrouda

Kázání: Gn 16

Čtení: Gn 16, 1-16

Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ Proto se ta studně nazývá ‚Studnicí Živého, který mě vidí‘; je mezi Kádešem a Beredem. Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.

Milé sestry, milí bratři:

Mluvím k vám z kazatelny. Pokládám to vlastně za velkou troufalost! Když si uvědomím, co dělám, vždycky mi trochu podklesnou kolena.

Chtěl bych dneska kázat jakoby ´přes vaše hlavy´… otevřenými dveřmi kostela, někam ven, do světa! K těm, kteří tady v kostele nejspíš nejsou. Protože jedou vlakem na Spartu poprat se za Baník, protože civí doma do počítače nebo protože vyspávají po prohuleném večeru. No, sám jsem zvědav, jak tohle dopadne…

Všiml jsem si jednoho kazatelského stereotypu – u sebe i u kolegů. Zpravidla se káže na biblický text. Od Bible se pak v kázání přejde k životu. Tohle pořadí (Bible – život) je jistě dobré, teologicky odůvodněné, vžité a osvědčené, nijak je nechci zpochybnit. Jenom se ptám, jestli to jde obrátit (aspoň někdy). Uvažovat a kázat jaksi v obráceném pořadí! Začít od toho, co žijeme a v čem se třeba moc nevyznáme, začít od bolavého místa… a teprve potom přejít k Božímu Slovu! K Pravdě, k biblickým příběhům!

Zkusím dneska kázat v tomhle obráceném gardu, uvidíme, kam to povede…

Občanský průkaz. Občanka! Jste-li starší 15 let, máte ji někde v kapse nebo doma. Jako puberťáci jsme říkali, že občanka je důvod naší existence!

To byla tenkrát jistě nadsázka, humor, taková trochu nahořklá totalitní ironie. Nicméně, dnes v tom chci cítit (a cítím) zárodek toho bolavého místa, které chci dnes lokalizovat, na které si chci posvítit…

Pojďme dál. Anglicky se občanka řekne ´Identity card´. Američani říkají jenom ID, od toho slova ´Identity´, česky je to ´identita´.

Identita není jenom totožnost, není to jenom přiřazení k nějaké skupině, nebo ´být součástí nějaké kultury´, nebo členství v nějaké partaji (to všechno taky). Identita je hlavně něco, co stojí v základu života každého člověka.

Takto pojatá osobní identita, to je také něco, co je ohroženo! … abych se vyhnul příliš dramatickému tónu: co je možná, u někoho, do jisté míry, ovšem jak-kde, ale nejspíš i v Evropě, a tudíž i v Česku, a možná dokonce i tady mezi námi, tak nějak … ohroženo! Taková ne moc velká, vlastně nepatrná, úplně prťavá krize identity. Krizička, nic významného…!

Musím přeci jen vysvětlit, co tou identitou míním. Každý si pod tím totiž představuje něco jiného. Někdo třeba dva identické jedince, tedy shodnost, stejnost. Já mám teď na mysli ten druhý význam: znát a žít svou identitu… tedy sebeuvědomění. Abych věděl, kdo jsem a kam patřím.

Dobrá, tomu je myslím rozumět, ovšem tahle identita (jako sebeuvědomění), má mnoho rovin: tak třeba národní identita (jestli je pro mě důležité, že jsem Čech nebo Maďar), nebo pohlavní, genderová identita (jestli je pro mě důležité, že jsem muž/žena), nebo profesní identita, identita cechu (jestli je pro mě důležité, že jsem pekař nebo učitelka). Identita člověka se rozvrstvuje stejně, jako se rozvrstvuje život… do různých oblastí a struktur života.

Prosím, pořád mě sledujte, jdu po stopě, snažím se být chvíli takovým traperem (stopařem?): kde je to bolavé místo! Kde ta identita bolí!

Pojďme ještě o kousek dál! V diagnostice je třeba najít nějaké ložisko, v kázání je potřeba téma taky zúžit, aby bylo možné se v tom vyznat. Takový fokus, zacílení jenom na něco.

Když už jsem začal s tou občankou ´od patnácti´… ten fokus by mohl být na dospívání. Řekl bych, že identita se formuje v dospívání! Dospívající člověk hledá kým je a kam patří. Víme dobře, že zpravidla dost bolestně. Tady je to bolavé místo!

A naopak, znakem dospělosti je to, že člověk ví kým je a kam patří. Z toho vyplývá, že měřítkem dospělosti není ani tak věk (jestli je mi 15 nebo 40), ale spíš zralost identity. Mnozí dospělí podle věku dosud nedospěli, a naopak, mnozí podle věku mladiství jsou zralí a dospělí. Víte, jak to myslím!

Tady bych chtěl skončit tu stopařskou práci, lokalizovat bolestivé místo. Takže identita jako sebeuvědomění. Potom ta souvislost s dospíváním. Ale abychom si pod tím bolavým místem (jaksi společně) něco představili… zkusil jsem si pro sebe představit tři typy dospívajících – nedospívajících, ty, které mě napadly jako první. Tady jsou:

Jeden typ dospívajícího: Rowdies, hooligans (chuligáni, z irského slova Hooley – divokost), prostě divocí fotbaloví fanoušci. Myslím, že ty mladé lidi přivede do fotbalového kotle na stadionu hledání vlastní identity. Potřebují se identifikovat, tak se identifikují s kotlem, s klubem, s nějakou fotbalovou hvězdou. Nakonec mají válečné barvy klubu na obličeji a jasný obraz nepřítele!

Druhý typ dospívajícího: Pařič (pro vás, kdo nerozumíte slovu ´pařit´, to neznamená ´pářit se´, ani to nesouvisí s párou… znamená to hrát počítačové hry)… osamělý pařič, který se vnitřně identifikuje, přímo ztotožňuje s bizarními a obskurními pseudohrdiny virtuálního, simulovaného světa na obrazovce kompu (schválně jsem teď řekl šest cizích slov v řadě za sebou). Podívejte se do tváře Jamese Holmese, pařiče z Colorada… taky nejdřív hledal kým je a kam patří… nikdy ale nedospěl. Nedospěl, protože dal přednost uměle vytvořené, nelidské a zrůdné identitě, inspirované jakýmsi Jokerem! Proč se potřeboval stát někým jiným! Chytil se jenom do pasti nastražené mediální masáží? Šel, klidně a vyrovnaně a začal střílet v kině plném lidí, do dětí a těhotných žen… bez stopy soucitu!

Třetí typ dospívajícího: Hulič. Nejde mi teď o kuřáctví. Jde mi o identitu huliče, o halucinogeny, o trávu (drogu), o šizení svého vlastního vědomí, o snahu identifikovat se se skupinou, a to skrze jistý druh vzrušení. Může to být vzrušení ze zakázaného ovoce. Vzrušení z konspirace a z anarchie, vzrušení z popření všeho obvyklého a osvědčeného, vzrušení z destrukce. Z porušení norem, v extrémních formách dokonce vzrušení ze zla nebo z utrpení (zvířete nebo člověka). Snažím se teď spíše odtušit… to hledání identity, které zabloudí, které může sklouznout k perverzi, k deviaci, k ďábelství, jak tomu rozuměli naši křesťanští předkové.

Takže, abychom se prokousali k druhé části (která bude méně depresivní než ta první, slibuji!) V čem je tedy fokus pro dnešní kázání? V čem je to bolavé místo? Vyjádřil bych to nakonec takto: Dospívání, kterému se nedaří nebo nepodařilo dospět… a hledání identity, které se dostalo do slepé uličky. Nedospělá identita, která bolí jak čert!

Tak jsme ve druhé půlce. Traper (což je stopař) odkládá občanský průkaz a bere do ruky Bibli. Ještě než začnu hledat naději pro chuligány, pařiče a huliče, nesmím vynechat důležitou technickou poznámku...

Bible není ´kapesní rádce´. Máme různé kapesní rádce, možná skoro na všechno: kapesní rádce pro nezadané, pro houbaře, pro modeláře… Prostě: mám problém, tak nalistuju v knížce radu! To Bible není.

Bible není ani Strážná věž. Víte, co myslím… jo, jo, počkej příteli, říkáš ´násilí na stadionech´, znáš Bibli? Mt 5,44: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují… Buďte tedy dokonalí… Bible není Strážná věž. Konec technické poznámky.

Tu naději chci hledat v dalším abrahamovském příběhu. Už jste si nejspíš všimli, že poslední dobou kážu hodně na Abrahama. Tenhle příběh je tedy opět o Abramovi a Sáraji, a taky o Hagaře (což byla Sářina egyptská otrokyně), a o Izmaelovi. Izmael byl Abramův prvorozený syn. Ten příběh jsme už dneska slyšeli, v prvním čtení.

Nuže, nejprve o co jde, a pak jak to souvisí s identitou a nedospěním. Abram a Sáraj touží po dítěti, ale dítě nemají. Jsou staří, už nevěří, že se naplní, co jim Bůh zaslíbil… že Sáraj počne a porodí syna. Sáraj už nechce čekat. Přeje si, aby Abram zplodil dítě s Hagarou, s její otrokyní. Takto se tenkrát neplodnost řešila, nebylo to nic neobvyklého nebo nemravného. Plán vyjde, Hagar porodí Abramovi syna. Abram mu dá jméno Izmael. Z příběhu vyplývá, že Abram své dítě miluje, Sáraj bere Izmaele spíš jako levobočka – jako zplozeného jinou ženou. Byť to takhle sama chtěla, nedostala se přes to…

Možná už začínáte tušit, kam mířím… hledáme naději pro chuligány, pařiče a huliče. Tohle chci udržet před očima, v tom kuželu světla, v tom fokusu! Tuhle naději při hledání identity! Naději pro čas, kdy se dospívající ve svém dospívání ztratí a nedospěje!

V příběhu se divadelní reflektor zastavuje na Izmaelovi (kupodivu!). On byl takové dojednané, domluvené dítě. Jakési provizorium, takové zoufalé plácnutí do vody – už nemůžeme čekat! Izmael se stal problémem, ještě než se narodil. Ještě se koupal v děloze, a už ta, která ho nejdřív chtěla, pokořovala tu, která ho nejdřív nechtěla… která jenom poslechla.

Hagar nakonec utekla, do stepi, nemohla to vydržet. Hospodin se jí zastal, proto se později vrátila. Pak se narodil Izmael. Když se o 14 let později narodil Izák (Gn 16,16 a 21,5), Sára zapudila Izmaele definitivně! Přesněji: Sára přiměla Abrahama, aby Izmaele vyhnal. Řekla Abrahamovi: Zapuď Hagar i jejího syna! Přeci nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem. (Gn 21,10)

Uf!! Izmaeli, kdo jsi a kam patříš! Kde je lék na tvou bolest! Kde je tvoje naděje! Jakou naději ukazuješ ty, a právě ty, těm našim chuligánům, pařičům a huličům! Reflektor se posouvá k těm veršům, kde se mluví o tom útěku i zapuzení, o té stepi. O stepi se mluví dvakrát, nejdřív v 16. kapitole, potom ve 21. kapitole. Co se tam dělo… to je podstatné:

Poprvé: když těhotná Hagar uprchla. Sáraj ji pokořovala, ale Hospodin Hagar v jejím pokoření slyšel (16,11). Bůh slyší (16,11), to je překlad jména Izmael. Bůh přišel, i když ho Hagar nevolala. Přišel za ní i za dítětem, které nesla pod srdcem. Přišel! Tam, kde nikdo nebyl, ve stepi! Ke studni, k místu setkávání. Bůh slyší, přichází a promlouvá! Říká, že Izmael se bude s lidmi prát, doslova bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu (16,12).

Podruhé se stane něco podobného. Abraham zapudí Izmaele i jeho matku. Je to pro Abrahama těžké, vždyť propouští ty, které miluje. Posílá je pryč. Nechme teď stranou, proč to dělá, nehodnoťme jeho skutek ani jeho. Důležité je, že Bůh přijde opět za těmi, které člověk zapudil…a zase ve stepi, kde nikdo není, u studny, kterou Hagara spatří, až když jí Bůh otevře oči (21,19). Hospodin se zastane matky: Co je ti Hagaro, neboj se! (21,17), a zastane se také Izmaele: A Bůh byl s chlapcem (21,20). Když Izmael dospěl, stal se lučištníkem (21, 20), oženil se (21,21) a vzešel z něho veliký národ (21,18).

Milí chuligáni, milí pařiči a huliči. Nechtěl jsem mluvit za vás. Nevím, jestli se vy sami cítíte ztraceni ve svém dospívání. Nevím, jestli rozumíte slovu ´identita´ a jestli je to něco, co je bolestivé pro vás! Nevím nakonec ani to, jestli můžete vyprávění o Izmaelovi uslyšet a jestli by vám ten příběh mohl pomoct a ulevit. Možná, že člověk uslyší opravdu až ve stepi... kde nehučí fotbalový kotel, kde člověk potřebuje skutečnou studnu, protože z její počítačové simulace se nenapije a kde může mít vidiny jedině ze žízně a horka. 

Prostě jsem jenom zkusil vyjádřit svůj dojem, svou domněnku… že člověk potřebuje někam patřit. Někam, odkud ho nevyhánějí a odkud sám neprchá. Člověk potřebuje vědět, že má pro někoho cenu. Potřebuje vědět, že si ho někdo váží… taky si potřebuje vážit sám sebe. Potřebuje vědět, že se ho někdo zastane, když není tím očekávaným dítětem, tím vyvoleným, zaslíbeným a oblíbeným. Chtěl jsem asi taky říct, že skutečná dospělost je něco těžkého. Najít tu jistotu (a sebejistotu), že život je dobrý, to není snadné! 

Jestli jste mě dobře poslouchali, tak jste neuslyšeli výroky typu: Bůh tě miluje, tak vo co de! Mohli jste ale ode mě slyšet příběh o Izmaelovi. Příběh, který dneska už málokdo zná a který já jenom opakuji. Příběh o Izmaelovi, který svou identitu nakonec našel a stal se lučištníkem, dospělým mužem a otcem.

Amen