Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   1.Korintským 15,35 – 57

Matouš 9,16 – 26 (Ježíš zde říká….)

Sestry a bratři,

                k tomuhle evangelijnímu příběhu se mi od začátku mého farářování váže jedna silná zkušenost. Jak víte, v Soběslavi dala Rutka dohromady středisko Diakonie Rolnička. Já tam chodil dvakrát týdně vyprávět dětem biblické příběhy. Na každý týden jsem si připravil jeden. Při prvním setkání jsem ho vyprávěl, při druhém jsme ho opakovali jinou formou – hráli jsme ho jako divadlo, vymyslel jsem hru, která jeho poselství nějak zvýraznila, nebo jsem rozdal dětem obrázky, aby se ho podle nich pokusily dát samy dohromady.

Při opakování tohoto příběhu o vzkříšení dcerky představeného synagogy mě ale najednou jedna malá holčička zarazila. Byla po dětské mozkové obrně upoutaná na vozík. Nemohla se hýbat, ale myslelo jí to dobře. Rázně hned na začátku prohlásila, že to o té uzdravené holčičce už nechce slyšet. Nejdřív mě to zaskočilo, nevěděl jsem, co mám dělat.

Ale pak mi to začalo docházet a zastyděl jsem se: já tady samozřejmě vyprávím o uzdravené ženě a o holčičce, kterou Ježíš vzkřísil, a ona se přitom pořád potýká se svojí nehybností a uzdravená není; nikdo jí nevezme za ruku, aby vstala. Já to tu klidně vykládám a vůbec mi nedochází, co to pro ni asi může znamenat, jak jí to může zraňovat, do jaké beznaděje jí to může zahnat. Je snad ona Ježíšovi lhostejná? Nebo je snad horší než ta dcerka představeného? Nebo za ní nikdo neprosí? Nebo si snad Ježíš ten její handicap dokonce přeje? Co jiného může postiženého člověka v takové situaci napadat?

A tak pokaždé, když tenhle a podobné příběhy v evangeliu čtu, vybaví se mi tahle scéna a nemůžu jednoduše pokračovat. Prostě to nejde. Rozumějte, to není nějaký intelektuální problém, že bych třeba kvůli moderní racionalitě odmítal zázraky. Kdepak. To je věc vztahu. Lenku znám, jsme pořád kamarádi, a tak vidím svět taky trochu jejíma očima. Nebo očima těch mladých lidí s postižením, s kterými jezdím na tábory, a jejich rodičů. Proto tu samozřejmost, s jakou my křesťané často mluvíme o uzdravování a vypravujeme nebo čteme tyhle příběhy, nemůžu jednoduše přijmout.

Zdá se, že pomoc je snadná – prostě ty příběhy přeskočit, obejít, vynechat, vypustit je. Na to je jich ale v evangeliu trochu moc. Co by z něj potom zbylo? A hlavně, pomohlo by to něčemu? Pomohlo by to těm handicapovaným? To bychom je ze své víry spíš úplně vytěsnili.  Možná by si tak člověk vyřešil svoje rozpaky, ale na pomoc druhým by tak úplně rezignoval.

Mě naopak právě ten příběh, který jsme četli, když jsem ho nedávno na biblické hodině vykládal, dovedl k něčemu jinému. Nejdřív jsem se zase zarazil a nevěděl si s tím samozřejmým uzdravením a vzkříšením rady. Ale pak jsem si všiml, že jsem se nezarazil sám.

Matouš ten příběh taky jednoduše nepřejal. Oproti ostatním evangelistům ho víc než o polovinu zkrátil. A hlavně ho vypráví jinak. Víc než o samotném uzdravení a vzkříšení píše právě o té víře, která se jich týká. A zdá se, že jsou pro něj přitom důležité zvláštní detaily.

Žena, která trpěla dvanáct let krvácením, se podle něj dotkla třásní Ježíšova roucha. Nám to může připadat nepodstatné, jestli šlo o třásně, o rukáv, o límec nebo šos. Ale původním čtenářům evangelia, kteří dobře znali starozákonní tradici, se jistě vybavilo ustanovení Mojžíšova zákona, které říká: „Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha.“ (Nu 15,39-40)

A jedno z takových přikázání se týkalo právě ženy postižené krvotokem. Její dotyk znečišťoval, vyřazoval z bohoslužebného společenství, diskvalifikoval pro vztah k Bohu.

Dotkla-li se přesto Ježíše, musela přitom zápasit s tradicí své víry. Musela se rozhodnout – buď dám za pravdu tomu tradičnímu pohledu, ve kterém jsem byla vychována, a nechám se jím od Boha oddělit a ochromit, nebo se ho i s rizikem odsouzení vzdám a jemu navzdory se spolehnu jen na boží milosrdenství. Buď zůstanu v očích věřících i svých pravověrná a Bůh i naděje budou mimo můj dosah, nebo se těch pravověrných jistot vzdám a chytnu se boží dobroty s nadějí, že je přesahuje, že může být všechno ještě jinak, než jak jsme to vždycky z bible brali.

Nerespektovat to, co člověk doposud z bible vyčetl, není pro věřícího určitě snadné. Je to risk, při kterém ztrácí pevnou půdu pod nohama, a u „svých“ se dočká nejspíš odsouzení. Ale nemusí to být projev nedůvěry. Naopak – právě proto, že důvěřuje boží dobrotě, položí nad tu samozřejmost, s jakou doposud bibli rozuměl, otazník. Není to snadné. Chce to kuráž. Ale Ježíš jí dává za pravdu. „Buď dobré mysli dcero, tvá víra tě zachránila.“

Věřím, bratři a sestry, že takhle je to i s těmi příběhy o uzdravení. Svědčí jistě o boží moci a dobrotě a nechci se jich vzdát. Ale nemají-li nás od nich jenom oddělovat a vzdálit, pak je třeba opustit tu samozřejmost, s jakou je často chápeme. Naděje pro nemocné, kterou zvěstují, nemusí být v tom, co my samozřejmě považujeme jejich obsah. Lepší je se toho vzdát a s důvěrou ty příběhy znovu a znovu číst, abychom skutečnou záchranu objevili, než někomu, kdo se už léta marně potýká se svým handicapem, svojí jistotou Boha odcizit.

A to platí asi dvakrát tolik i o vzkříšení. Matouš na to zase upozorní detailem. Podle něho Ježíš velice rázně vyžene hudebníky a hlučící zástup z domu představeného hned, jakmile tam vstoupí. Není to až reakce na jejich posměch nebo pochybnosti. Vykáže je hned, jak je uvidí. Ještě než cokoli jiného řekne.

                Jenom na vysvětlenou – ti hudebníci a hlučící zástup tu netropili žádný nepřístojný povyk, ani rozruch, ani nerušili pietu v domě, kde rodičům zemřelo dítě. Právě naopak. To vše patřilo k řádným a nezbytným pohřebním obyčejům. Kdo chtěl řádně pochovat svého zesnulého, musel si zjednat nejméně dva pištce a jednu plačku, jejíž nářek byl většinou doprovázen bubínky a tlučením na prkénka.

Ale Ježíš tenhle běžný pohřební servis a obvyklou pietu, které převzaly režii situace do svých rukou, vyhodí ven. Má-li tu být vůbec místo pro zvěst o vzkříšení, pak je třeba dát nejdřív sbohem téhle profesionální samozřejmosti, které jako by bylo všechno, co se týče smrti, jasné. Pokud smrt vidíme stejně jako ta pohřební služba, pak asi není možné ke vzkříšení vůbec dojít. I kdybychom je přijali jako zázrak, který je protikladem toho pohledu, pořád jsme v jeho zajetí. Možná proto líčí Matouš to, co by jinak nejspíš pro každého bylo vrcholem příběhu, tak střízlivě a cudně, jako by šlo opravdu jenom o probuzení ze spánku.

        Biblické poselství o vzkříšení ho opravdu nepředstavuje jen jako možnost prodloužení tohoto života. Právě tuhle představu označuje apoštol Pavel jako tu největší bláhovost. A o vzkříšení píše především jako o zásadní změně, která se týká jak mrtvých, tak živých. Na mnoha místech je také spojuje se křtem a ne s pohřbem.  Abychom tomu aspoň trochu porozuměli, je nejdřív třeba dát sbohem tomu, jak o smrti běžně přemýšlíme, a naslouchat pořádně tomu, jak o ní Ježíš a celá bible mluví. Bez toho můžeme zvěstí o vzkříšení nadělat víc škody než užitku.

                Však také Matouš celý tenhle příběh uvádí Ježíšovými slovy: „Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. A mladé víno se nenalévá do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar.“

                Poselství o uzdravení a o vzkříšení si žádá asi něco víc, než ho jen přidat k našim běžným představám. Jinak může nadělat pěknou paseku. Amen.