Exodus 12,25 ? 27 + Dt 6,1-2 + 4-9 + 20-23
Bratři a sestry,
předat svoji víru, předat dětem to, co člověk považuje za důležité, není věc jednoduchá. Mnozí z vás to jistě jako rodiče zakusili, mnozí s tím doposud zápasí, nebo to už předem tuší. A pohled do našich kostelů a modliteben tu obtíž často názorně ilustruje.
Přitom je asi jen málo věcí tak důležitých jako je výchova, jako je právě tohle předávání. Jeden bohoslovec napsal: "Prokážeš větší službu, vychováš-li dobře děti, než kdybys rozdal celý svět k podpoře chudých" (Giovanni Dominici ) a Jan Amos Komenský vysvětluje, proč je to věc tak podstatná: "...pod nebem - totiž - jiné cesty k napravení zašlostí našich není, jediné mládeže dobré vedení." Proto také, když svitla naděje na vítězství saských protestantských vojsk a tím i na zvrat poměrů v Čechách, píše u vědomí potřeby obnovy národa "Informatorium školy mateřské". Uprostřed světodějných zvratů obrací se k těm nejmenším, věnuje se batolátkům. A nemá to ze sebe. Poctivě přiznává zdroj svého přístupu. Ta citovaná věta začína slovy: "Tomuto nás pak Písmo svaté učí..."
A my, bratři a sestry, kteří jsme teď slyšeli těch několik veršů z 2. a 5. knihy Mojžíšovy, mu musíme dát za pravdu. V nejvypjatější chvíli dějin Izraele, kdy se tento de facto formuje jako skutečný Boží lid, kdy se rozhoduje o jeho bytí a nebytí, kdy jde o osudy národa a říší, začne najednou Bůh mluvit o dětech, pamatuje na jejich otázky i na odpovědi na ně. Jsou v jeho očích tak důležité, že na ně právě v takové přelomové chvíli soustřeďuje pozornost.
Snad to tedy máme učinit také, i když jsou volby za dveřmi a kandidáti nás častují slogany o tom, co všechno změní. Naše víra nás vede k tomu, že hledáme-li opravdu cestu k napravení zašlostí našich, bez dětí to nejde. Dát jim prostor ve své bohoslužbě a v myšlení víry je přinejmenším stejně důležité jako dbát o dobré řády a nařízení pro celou společnost. Jde-li o nový začátek, o nový kvas, o nový život, pak se to neobejde bez dětí. A není jim přitom vyhrazena jenom role pasivního diváka nebo posluchače. Ony v tom mají roli klíčovou.
Je to inspirativní, bratři a sestry, jak se bible na předávání víry dívá. Podnětem k němu je otázka dítěte: Až se vás vaši synové budou ptát..., Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá - odpovíte:... Zájem dítěte - to je to, nač má naše řeč o Bohu navázat, co pro ni vytváří ten pravý prostor, na co se máme připravit a na co je asi také třeba si udělat čas.
No jo, jenomže, co když se nezeptají? Co když je to nezajímá? Tak to dnes přece často bývá. Děti se ptají na všechno možné, ale že by se ptaly zrovna na kostel, na víru, na bohoslužbu? Že by je právě tohle zajímalo?
Proč je tomu tak? A co potom s tím?
Jistě by tu bylo možné mluvit o přesycenosti informacemi a podněty, které se netýká jen dospělých, ale i dětí a ubíjí zájem o cokoli. To je určitě třeba brát v úvahu, zvlášť co se formy vzdělávání ve víře týče. Nostalgie, která vzpomíná na to, jak si vystačila s biblickou dějepravou a básničkami, ustrnula snad ještě před Komenským, který už svoje učebnice ilustroval.
Ale slovo Hospodinovo nás vede ještě jiným směrem. Ono to všechno totiž nezačíná až dětským zájmem. Tím začíná teprve naše přímé oslovení dětí. Právě proto, že bible staví na zájmu dětí, začíná celá věc už dřív: "Až přijdete do země, kterou vám Hospodin dá, jak přislíbil, dbejte na tuto službu. " Mojžíš nejdřív říká: ?Ty máš bedlivě dbát na všechna Hospodinova nařízení? Ty je budeš mít v srdci??A pak teprve přijde ta otázka.
Ano, všechno to začíná důrazem na život nás dospělých. Ten je předpokladem zájmu dětí. Nemají-li mladí zájem o víru, pak to není důvod k pohoršování se nad zkažeností mladé generace, pak je to důvod k zamyšlení nad tím, jaká je naše víra, jaká je naše bohoslužba, že nevyvolává žádný zájem, že neprovokuje děti k žádným otázkám, že jim za ně nestojí. Není do velké míry příčina absence toho zájmu u mladé generace v tom, že život, v němž se naše víra projevuje, je často tak ustrnulý a konvenční, tak málo výrazný, tak málo tou vírou formovaný, že děti při svém hledání životní cesty nemají žádný podnět, aby se ptaly na bohoslužby, na to, co pro nás ta služba znamená?
Samo sebou nejde přitom jen o bohoslužby. K Hospodinovým ustanovením dodává Mojžíš zcela konkrétně: ?Budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma, nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat? Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.? To ne snad, že bychom měli, jako teta Kateřina v Saturninovi lidovými moudry, každého častovat biblickými verši a pověsit si je nad dveře do kuchyně. To jenom, že o tom, čím člověk opravdu žije, vypovídá nejlépe to, o čem se běžně baví ? doma u stolu, ale i na ulici, na veřejnosti; co je pro něho směrodatné v soukromí, ale i v otázkách práva a soudu, který se tehdy odehrával právě v branách. Bez setkání se zápasem o důvěru a odpovědnost vůči Bohu, která zahrnuje všechny rejstříky našeho života, není na co se ptát.
A možná, že ten nezájem také souvisí s tím, že otázky většinou nevyvolává ten, kdo si je sám neklade a nepřipouští. Víra příliš samozřejmá, víra, která se sama neptá, která nezápasí, která je sama bez zájmu, může jen stěží nějaký zájem vyvolat. Taková víra nevyzařuje. Jen si všimněte, o kom Ježíš mluví jako o světle světa - "Blahoslavení chudí duchem, plačící, tiší - tedy pokorní - hladovějící a žíznící..." to jistě nejsou lidé, kteří všechno vědí, kterým je všechno jasné a na všechno mají hotovou odpověď. A přece právě o nich Ježíš říká: "Vy jste světlo světa."
Boží slovo, bratři a sestry, prostě předpokládá, že tam kde jsou víra a tradice živé a skutečné a kde jim také mohou být děti přítomné, kde je nevyšoupneme někam vedle, aby nerušily, tam otázky dětí vznikají spontánně a samovolně, tam jsou prostě vyvolány jednáním dospělých. Pokud tomu tak není, je to úkol pro nás dospělé a ne důvod k tomu, abychom výchovu ve víře stavěli na donucení a mentorování. Namísto přísnosti je třeba žít poctivě z víry a nejen pro sebe. Pak je možné slyšet z Božího slova ujištění: Nebojte se, zájem se dostaví!
Ovšem důraz na naši dbalou službu neznamená, že ze sebe máme udělat pro dítě vzor. Odpověď na dětskou otázku je úplně o něčem jiném, než bývá obvyklé: "To já když jsem byl ve tvém věku...apod."
Až se vás vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: " Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil." ?Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou.?
Taková má být odpověď na dětskou otázku - ne o tom, co my děláme, ale co Bůh udělal pro nás. A všimněte si, že se to netýká jenom nějakého individuálního štěstí, pohody, klidu nebo pokoje v duši. Jde o událost, při které darovaná záchrana a svoboda mají dějinný a společenský rozměr.
A mně se na té odpovědi zdají důležité dvě věci:
Zaprvé - mluvit o tom, že jsem byl vysvobozen, znamená také mluvit o tom, že jsem se nevysvobodil sám, že to, co se stalo, nestalo se díky mým kvalitám, že jsem si nevystačil, že jsem tu pomoc potřeboval. Přiznat se k tomu zvlášť před dětmi nebo před mladými bývá pro nás dospělé velice těžké. Bojíme se, že ztratíme autoritu, vážnost, úctu. Ale právě tím se asi liší svědectví víry od trapného poučování.
A to druhé s tím prvním souvisí. Otázkou i odpovědí končí ustanovení hodu beránka. Ten byl zabit, aby byly jeho krví potřeny veřeje izraelských domů a aby tak soud nad Egyptem nedopadl i na ně. I oni totiž měli podíl na deformovaných a zotročujících pořádcích, i oni vězeli ve svazující nevěře. Je-li místo zaslouženého trestu možný život ve svobodě, pak proto, že z boží lásky někdo jiný, nevinný, bere následky zlého na sebe, vylévá svou krev za druhé. Ta slova o pominutí domů synů Izraele, to není svědectví o ocenění víry, která vytrvala, ale o boží lásce, která zachraňuje provinilé vlastní obětí.
Ta odpověď synům zní jinými slovy takto: Synu, i já patřím k těm, kdo se provinili a žiju díky boží milosti, díky odpuštění.
Z tohoto vědomí, bratři a sestry, roste pokora a vděčnost, která se sklání před Bohem a která se ani před dětmi nestaví do role učitele a mistra, neboť ví, že jediný je náš učitel, totiž Kristus. Právě v ní je možné, abychom své děti výchovou nedoháněli ke vzdoru, ale vychovávali je skutečně v kázni a napomenutích našeho Pána. Amen.