Milí rodičové Z. a P., milí kmotři, sestry a bratři,
křest si církev nevymyslela, ale křtem vlastně naplňujeme, co nám Ježíš Kristus svěřil: ?Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.? (Mt 28,18-20)
Pán Ježíš to řekl, když se jako vzkříšený setkal s učedníky. Učedníci se mu klaní, ale zároveň pochybují. Přece jen se děje něco nad jejich chápání. Ten, který zemřel, žije. Ten, který byl odsouzen a skončil jako zavržený bezvýznamný rebel, říká, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. To, co učedníci viděli na vlastní oči, je ještě jinak. Ani něco tak jistého jako je smrt, najednou vůbec není nic jistého a nezpochybnitelného. A s tím si lidský rozum těžko poradí.
Pochybnosti či nepochopení ale nejsou nepřekonatelnou překážkou. K víře patří, máme se s nimi nějak potýkat. A ti, kteří jsou pokřtěni, jsou na začátku téhle cesty, na níž se pochybnosti perou s důvěrou v Boha.
Na druhou stranu, hledáme-li na křtu to nejpodstatnější, není to ani učení, ani moment křtu, ani naše víra nebo porozumění, ale Ježíšova přítomnost. Ježíš říká: ?Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.? Tady to začíná ? ne u nás a u naší aktivity, ale v zaslíbení, že Bůh je s námi. Spása neleží na nás, není závislá na žádném skutku, který vykonáme či nevykonáme (byť by to měl být třeba dnes křest A.).
Pro A. nemůžeme udělat nic víc, než že ho budeme zvát k víře, která je tak jako tak darem. To ale ve křtu přijímáte ? jako rodiče a kmotři chcete A. myšlenkami, slovem i skutkem ukazovat, že cesta, po které se snažíme jít, je dobrá cesta i pro něj. Křest je možná prvním krokem na téhle cestě. Křest ? to je lidský krok, ke kterému (jak věříme) se Kristus přiznává. O křest jste požádali, přejete si ho a my spolu s vámi ? přejeme si, aby Bůh byl s A., aby se mu dal poznat.
Nedávno jsem slyšela pěkné vyjádření: křest není tečka (nechám své dítě pokřtít a hotovo), ale dvojtečka (po něm teprve přichází to naše vlastní vyznání). Křtem se naše křesťanství nezavršuje, ale začíná. Jak píše J. A. Komenský v prvních třech otázkách svého katechismu: Milovaný, jsi křesťan? ? Chvála Bohu, ano. Kdy ses stal křesťanem? ? Když jsem byl pokřtěn. Dělá křest křesťana? ? Je k tomu přístupem.
Křest otvírá bránu ke křesťanskému životu. Touto branou dnes chceme A. provést. V naději, že přes všechny naše nejistoty, pochybnosti a slabost naší víry ho za touto branou přijímá živý Kristus. Pán Ježíš, který je věrný a který si A. přes všechnu nedostatečnost našeho lidského svědectví sám povolá za svého učedníka.