čtení: Lukáš 24,13 - 31
text: Genesis 18,1 ? 15

Dlouhá, předlouhá je ? sestry a bratři - cesta víry. Čas běží a přes všechna zaslíbení se stále nic neděje. Žádný viditelný výsledek, žádný pokrok kupředu. Člověk je s Bohem stále na začátku. Abraham je opět při božišti Mamre ? stále jen se stanem, stále bezdětný ? jako když vyšel, jen o pětadvacet let starší. Žádný posun. Nic se nepohne jako při poledním žáru. A ta nehybnost je vysilující. Vysává z člověka všechnu energii těla i duše. Z původního elánu zbude jen hledání závětří, chladivého stínu, pozice, ve které se to dá vydržet, pokud možno pohodlně přečkat. Kam by se člověk hnal, když to pořád nikam nevede.
A přece ? právě ten čas ubíjející nehybnosti, vysilujícího čekání, které jakoby nikam nevede ? právě ten čas je časem navštívení. ?I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre?? Zrovna tehdy, když je všechno jakoby bez výsledku, objeví se nečekaná vzpruha. Tvá zemdlená, malátná víra dostane nečekanou injekci, která tě probudí k životu. Zvedneš hlavu a vidíš, je před tebou nové setkání, které tě postaví na nohy, které rozdmýchá pohaslou jiskru života, ve kterém k tobě přichází sám Bůh.
Je v tom ale jakýsi zmatek. Abrahamovi se ukázal Hospodin, ale spatřil vlastně tři muže. Vyběhl jim vstříc, ale oslovil ty tři ?Panovníku?. Pak zase mluví ke třem a ti mu odpovídají jednou jako tři a jindy jako Hospodin. Logicky to neštymuje. Cítili to i autoři nového překladu a tak doplnili, že prostě odpovídá jen jeden z těch tří. Jenomže logika není všechno. To nejpodstatnější se do ní často nevejde. Víra sděluje i to, co je očím neviditelné: V bližních je skryt Bůh. Chceme-li uslyšet jeho vzkaz, je třeba přijmout ten zmatek. Bůh k nám promlouvá skrze lidi a jeho andělé nemají výsostné znamení, ale třeba špinavé nohy a hlad. ?S láskou přijímejte ty, kdo přicházejí odjinud ? tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly?, stojí v epištole Židům. Abrahamův případ to dosvědčuje a zve nás k tomu, abychom přemýšleli, zda v setkání, která prožíváme, nejde o víc.
Neviděli jste Boha? Nemáte žádná mimořádná zjevení? Neslyšeli jste nikdy žádný tajemný hlas? Nevadí. To vás znepokojovat nemusí. To vám možná vyčtou někteří machři zbožnosti. Bible ví, že Boha nikdy nikdo neviděl. Ale svědčí o tom, že Bůh k nám přichází v lidech a oslovuje nás skrze jejich hlas. A s lidmi ? s lidmi se setkáváme denně. Každý. A tu je třeba přemýšlet a hledat a mít srdce i uši otevřené.
To je boží a biblická otázka: Zahlédli jste mne v lidech, s nimiž se setkáváte? Zaslechli jste můj hlas ve slovech člověka, který k vám mluví? Nepropásli jste setkání s Bohem, protože jste s láskou nepřijali ty, kdo přicházejí odjinud? - odjinud nejenom místem, ale asi především jiným pohledem na život a na situaci, ve které jste? Nepropásli jste setkání s Bohem, protože jste s láskou nepřijali ty, kdo vás třeba vyruší z vaší polední siesty, nebo z pocitu, že stejně nikam nic nevede? Možná že půjde o jejich potřebnost ? ?Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných bratří, mně jste učinili.? ? možná jde ale daleko víc o naši naději, o vyvedení z naší únavy a ubíjející malátnosti.
V otevřenosti pro druhé, v pohostinnosti a štědrosti daleko víc přijímáme než rozdáváme. V ní se může stát ten div, že se znovu obnovuje víra a únava a rezignace mizí. Zas je tu nadšení, chuť a síla ? horko nehorko, stáří nestáří. Uprostřed suchopáru najednou vytryskl nový pramen. Abraham, staletý stařík, najednou běhá jak zamlada: ?Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se až k zemi? rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: ?Rychle vezmi tři míry bílé mouky a zadělej a připrav podpopelné chleby.? Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil.? To je najednou frmol, to to sviští. Abraham kmitá a hostí příchozí tak štědře, že to zase zdánlivě pozbývá logiku. Tři míry bílé mouky ? to prý bylo šestatřicet litrů. To se snad ani ve třech nedá sníst.
Abraham neškudlí. Nic nepovažuje za ztrátu. Stojí mu to za to. Protože vytušil, že tady jde o víc, než o chvilkové rozptýlení, o víc než o vítané zpestření nudy. Prosí: ?Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.? Ano, on rozeznal, že jde o boží navštívení, o boží přítomnost v lidském životě, o milost, která celý lidský život proměňuje a obdaří neskonalou nadějí. A když tohle člověku dojde, pak je schopen prodat všechno, co má, aby tu perlu získal. Pak jdou stranou všechny kupecké počty, pak neexistuje nic důležitějšího a člověk jenom prosí: ?nepomíjej svého služebníka? ? ?Zůstaň s námi, Pane.? Jako Abraham, jako učedníci na cestě do Emauz. I jim se díky neznámému pocestnému při společném jídle otevřely v beznaději oči pro živého Boha.
Při společném jídle se děje něco důležitého. To není jen žánrový obrázek, jen malebná kulisa toho podstatného. Společenství stolu patří naprosto základně k víře, k setkání s Bohem, k nalezení milosti. Kde schází pochopení pro pohoštění, pro společné posezení u stolu, třeba u kávy, tam víře něco podstatného uniká. I tak strohý reformátor, jako byl Jan Calvin, k tomu poznamenává: ?Mnohé naše hospody svědčí proti nám, neboť ukazují, jak to jde s kopce s tak přirozenou povinností, jako je pohostinnost.?
Připravit jídlo pro druhé, společně je sníst, zasednout s druhými ke společnému stolu ? v tom je úplně základní princip společenství, lidské vzájemnosti a solidarity. Antropologové prý docházejí k tomu, že právě tím se člověk odlišil od primátů. Ale nejen to. Vzpomeňte na ta četná stolování Ježíše s publikány, na jeho podobenství o hostině a konečně na Večeři Páně, na hod Beránka. V tom společenství u stolu jde o víc ? o boží lásku, která z hříšníků činí bratry a sestry, která zve všechny zchromlé, všechny lazary na duchu k účasti na radosti věčné, která nás, dobrovolně se svou nedověrou vyřazující, vrací zpátky do hry.
Tady se znovu potvrzuje slovo zaslíbení. A už ne ?až jednou?, ale naprosto konkrétně: ?po obvyklé době se k tobě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.? A tohle ujištění tu není jenom pro tvojí zemdlenost a nedověru. Ať ho slyší i ta, která se už považovala za odepsanou a nabídla ti místo sebe svou otrokyni. Sáro, poslouchej: Bůh s tebou stále počítá!
Jenomže ? a bible to opakovaně připomene ? nám lidem to zní tak neuvěřitelně, že máme pro boží slovo jen skeptický úsměv: ?Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše?? Sára se v duchu směje. Jako v předcházející kapitole Abraham. Boží slovo zní nám lidem bláznivě. To je třeba mít vždycky znovu na paměti. Pokud máme každou bláznivou naději jen za směšnou naivitu, pak lze o důvěře mluvit stěží. Pokud dáme jen na svoji uondanou zkušenost, pak nám budou boží zaslíbení k smíchu. Třeba nepřiznanému, ale faktickému.
Pousmějeme se v duchu nad odvážnou nadějí víry, ať už před několika lety počítala s tím, že bezbranná věrnost může pohnout kolosem moci, ať už dnes uprostřed diktátu financí má za to, že je možné a dobré být štědrý a udělat si čas i na to, co se nezpeněží. Usmějeme se tomu. A je marné zapírat jako přistižení školáci: ?Nesmála jsem se.? ?Ale ano, smála ses.? Smál ses.
Naštěstí i pro nás, ten náš smích o věcech nerozhoduje. Boží slovo platí. Sára bude mít syna. Ta bláznivá naděje se naplní. Ze suchého pařezu vyrazí výhonek. Poslední budou první a první poslední. Bůh je věrný i pochybujícím. Úsměšky se změní v radostný smích. Amen.