Uložit kázání jako mp3.

Lukáš 15,11 - 32

čtení: Jeremjáš 31,7 - 14

Sestry a bratři,

                na začátku července mě bratr farář Janoušek z Fryšavy poprosil o kázání při ekumenických bohoslužbách. Ve Fryšavě se totiž konal sraz rodáků. Přemýšlel jsem, co k takové příležitosti z bible vybrat.

Její poselství usazenosti a zabydlenosti zrovna moc nepřeje. Boží lid nám představuje spíš jako věčné poutníky, kteří zde nemají místa zůstavajícího, ale vyhlížejí a putují k tomu budoucímu. Ježíš také svým následovníkům říká, že lišky mají svá doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. A apoštol to potvrzuje: jako křesťané máme své občanství v nebesích. To určitě neznamená, že bychom tenhle svět neměli považovat za svůj a neměli se o něj zajímat, ale přece jen to vyjadřuje jistou distanci, která umožňuje zdravou nezávislost na stávajících pořádcích, zvycích a tradicích, a která také připomíná, že naše odpovědnost sahá ještě dál, než jenom k rodné hroudě.

                S touhle výhradou lze ale jistě i v bibli najít příběhy, které s ní souvisí. Třeba právě to známé Ježíšovo podobenství, které jsem četl. To je přece kromě jiného také o rodném domě, o vztahu k němu a o domovských právech. A snad je aktuální nejen pro fryšavské rodáky, ale pro nás všechny v situaci, kdy se o tom, kdo je kde doma a co to znamená, vzrušeně diskutuje.

                Tenhle biblický příběh patří k těm nejznámějším. Stačí přečíst nadpis „Podobenství o marnotratném synu“ nebo „Návrat ztraceného syna“ a myslím, že nejen lidé z církve tuší, oč jde. Ovšem právě ten vžitý název ukazuje, že jsme v té samozřejmosti, s jakou mu rozumíme, nejspíš vedle. Copak je to příběh jen o jednom synovi? Hned v první větě přece Ježíš říká: „Jeden člověk měl dva syny.“ Ten starší, který se drží doma, nějak uniká naší pozornosti. Ale já se za chvíli dostanu k tomu, že Ježíš to podobenství vypráví asi hlavně kvůli němu.

A je opravdu hlavním tématem toho příběhu marnotratnost nebo ztracenost? Pravda je, že celá patnáctá kapitola Lk evangelia vypráví příběhy o ztracených. Ale všechny ústí do radosti z nalezeného. I v tom našem podobenství se opakuje jako refrén: „Radujte se a buďme veselí. Máme proč se radovat a veselit – protože se syn znovu našel, protože znovu žije!“ Na marnotratnost a vlastní zásluhy se soustřeďuje spíš ukřivděná závist, evangelium je o radosti. A právě v tom, že pro ni máme kolikrát málo pochopení, jako ten starší syn, bude asi ten problém.

                Víte co, pojďme si to podobenství ještě jednou projít, abychom si ujasnili, o čem vlastně je.

                Jeden člověk měl dva syny. Takhle často začínají pohádky, ve kterých jde o rozdílnost těch synů a o vztahy mezi nimi. A většinou se v nich ukáže, že ten podceňovaný nebo zatracovaný, nakonec dopadne nečekaně nejlépe. V pohádkách díky své dobrotě. V evangeliu je to trochu jinak, ale výsledek bývá stejně nečekaný.

                Ten mladší řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.“ To určitě nebylo moc taktní. Říct si o dědictví, když je otec ještě naživu, to je jakoby ho už zaživa pohřbíval. Zkrátka pěkná drzost!

Možná to ale nemusíme tak hrotit. I tady na Vysočině bylo dřív určitě běžné, že nejstarší syn dostal grunt, kdežto mladšího otec vyplatil, dal ho na studia, třeba na kněze. Prostě druhého nějak kompenzoval. Starší měl hospodářství, mladší se musel o živnost postarat sám. Snad je jen trochu nevycválané, že si o to řekl sám a možná předčasně. Nejspíš už chtěl být z domu. Chtěl se udělat pro sebe. Nechtěl už mít tátu neustále za zády. Pořádky v jeho domě nejspíš vnímal jako svěrací kazajku a té se chtěl zbavit. A tak odešel.

To pro otce jistě nebylo lehké, ale všimněte si toho, že mu v  touze po samostatnosti nebrání. A ani, když v ní syn ztroskotá, tak mu ji nevyčte. Kvůli tomu, že člověk opustil rodnou hroudu, ještě není odpadlík a samostatnost také není hřích. Podobenství kuráž k ní nekritizuje. Spíš ukazuje, jak teprve v ní může člověk přijít sám k sobě.

Někdy je to ovšem drsná škola. A tady hraje roli ta marnotratnost. My si pod ní asi představujeme bohapusté hýření, pití a děvky, jako ten starší syn. Ale to je spíš pohled ukřivděnosti, která jen nepřiznaně závidí a žárlí. V původním jazyce bible je to slovo, které charakterizuje, jak mladší syn s penězi zacházel, odvozeno od slova spasení. Těžkopádně by se dalo říct, že s nimi zacházel nespasitelně. My bychom možná spíš řekli beznadějně – totiž beze smyslu, bez perspektivy, bez výhledu. A to hned nemusí znamenat nějakou prostopášnost. Možná to byly skvělé investice, ve kterých se na nic jiného než na zisk neohlížel, aniž by mu došlo, že může přijít také nouze, krize, hlad, kdy jsou důležitější jiné hodnoty.

A ony přišly, a tak se ocitl u prasat, což byla pro žida ta nejhorší sebeironie. Prasat se dotýkali jen pohané. Hůř už klesnout nemohl.

Ale padnout na dno neznamená jenom krach. Právě tady nastává v tom příběhu podstatný obrat. Právě odsud, zdola, z té krize uviděl syn otcův dům z jiné perspektivy. To, co doposud vnímal jen jako překážku svobody, najednou uviděl jako záruku života, jako výraz milosrdenství, jako projev dobroty. A v důvěře v ni se rozhodne k obratu. Ne, že by si na ni ještě dělal nějaké výsadní právo. Jen doufá, že se v ní pro něj snad najde místo, jako pro mnoho jiných. Vrací se s vyznáním viny na rtech.

Jenomže otec ho předběhne. Doslova. Než stačí cokoli říct, vyběhne mu vstříc. Ani ho nenechá domluvit a už rozkazuje, ať ho obléknou jako jeho syna, včetně pečetního prstenu, který tehdy fungoval jako kreditka nebo podpisové právo k rodinnému účtu. Dává mu znovu plnou důvěru. Uspořádá hostinu, nechá zabít vykrmené tele a všechny zve k radosti, protože tenhle návrat je jako znovuzrození. Tento můj syn byl mrtev a zase žije!  „Hodujme a buďme veselí.“

Nepřijde vám to až trochu moc? Jednali byste na místě toho otce stejně? Přišlo by vám to rozumné a spravedlivé?

Tomu staršímu bratrovi to tak rozhodně nepřišlo. Ta radost mu byla od začátku podezřelá. A když se dozvěděl její důvod, tak se totálně naštval. Taková nespravedlnost, taková křivda! Já se tady celý roky dřu, jak mezek, poslouchám tě na slovo a nic. A teď se vrátí nějakej hejsek, co tvůj majetek rozfofroval, bůh ví s kým, a ty mu uspořádáš hostinu! No, nebyli byste na jeho místě taky naštvaní?

Já myslím, že je to jeho rozhořčení celkem pochopitelné. Tedy bylo by, kdybychom nečetli dál. Otec mu totiž odpovídá: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.“ Žádná křivda se ti neděje. Nikdo tě o nic nepřipravil. Ty jsi přece mohl dobrotu mého domu užívat stále.

Potíž ovšem je, že takhle to starší syn asi nevnímal. Jeho pohoršení prozrazuje, že po celou dobu viděl otcův dům úplně stejně, jako ten mladší syn na začátku. Jen jako zátěž, jako břemeno, jako omezení. Zůstal-li doma, pak ne proto, že by si domova cenil, ale asi jen proto, že neměl tu kuráž k samostatnosti. Proto žádný klad ve svém postavení neviděl. Proto teď žárlí. I ten tragický úlet svému bratrovi závidí. Celé podobenství se jevil jako bezproblémový syn, až ten nedostatek smyslu pro radost prozradil, že je to jinak. Když se někdo v životě najde, když objeví skutečné hodnoty, tak je to přece důvod pro radost! Žárlit může jen ten, kdo neví, co má. Kdo ty pořádky otcovského domu považuje jen za břemeno.

A právě kvůli tomu Ježíš ten příběh vypráví.  On ho vypráví zbožným a vzorným lidem, kteří se opravdu snažili, ale žárlili na hříšníky, kteří si přišli Ježíše poslechnout, a on je přijímal. Asi také nevěděli, co mají. Víra pro ně byla jen povinnost, kterou Ježíš dostatečně neocení. Sama pro ně žádnou hodnotu neměla, jen jako příležitost vysloužit si domnělá privilegia a odměny. A tak žárlili, místo aby se radovali z toho, že hodnotu víry, kterou žijí, někdo další objevil, že jim dal de facto za pravdu.  Důvod k radosti jim unikal. A Ježíš jim pro něj chce otevřít oči.

Máme proč se radovat! Vždyť tento tvůj bratr zase žije, našel se. To není tvůj konkurent, to je ten, kdo objevil hodnotu toho, co ty dávno sdílíš, co žiješ.  Jeho návrat ji přece potvrzuje! Sdílí ji s tebou. Máš zase bratra. A to je důvod k radosti, ne?

Zbývá dodat jedna věc. Já jsem na začátku říkal, že v pohádkách se často ukáže, že ten podceňovaný nebo zatracovaný syn, nakonec dopadne nečekaně nejlépe. Ale pozor! V Ježíšově podobenství je to trochu jinak.  Je otevřené. Jak dál reagoval starší bratr, se v něm už nedočteme. To je totiž na nás. Jestli ten příběh skončí veselicí  jen pro ty příchozí a navrátilce nebo pro nás pro všechny, to záleží na tom, jak ho svojí vlastní reakcí dopovíme – zda budeme nevraživě žárlit, nevěda, co máme, nebo se díky svému otci spoluradovat a sdílet v jeho domě. Amen.