Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Lukáš 24,13 – 26

Skutky 9,1 – 19a

Někteří z vás se mě ptali, jak jsem se měl na dovolené. Děkuji za optání, zájem vždycky potěší. A tak v dnešním kázání vydám trochu počet z toho, co mě na ní zaujalo.

                Minulou neděli jsem byl na bohoslužbách v Soběslavi. Richard Dračka – mimochodem moc ho potěšily vaše pozdravy a také vás všechny pozdravuje – měl zajímavé kázání o modlitbě a o setkání s Bohem. Takové typicky dračkovské – jak se chce modlit, ale vlastně nechce, protože je modlitba šílené riziko, které může člověku život úplně přeorat a odhalit i to, co o sobě člověk vědět ani nechce. Zaujalo mě a zaujaly mne ještě dvě knížky, které jsem četl  – jednak od anglického dominikána Timothy Radcliffa „Proč být křesťan?“, který mimo jiné píše o tom, že se víra a církev vlastně zrodily z krize naděje; jednak od profesora naší fakulty Pavla Hoška „Islám jako výzva pro křesťany“, který zase upozorňuje na to, jak často bible představuje události jako boží otázku pro ty, které oslovil. Chtěl bych vám něco z toho trojitého zaujetí předat. Přivedlo mne právě k tomu vyprávění o Saulově obrácení z knihy Skutků.

                Abychom mu dobře rozuměli, musím nejdřív připomenout, že ho v té knize najdeme hned třikrát. A sám apoštol ho pak ještě několikrát líčí ve svých dopisech. Když si ty verze pozorně srovnáte, zjistíte, že se nejen liší, ale v mnohém si dokonce protiřečí. Jednou je Saul oslepen světlem a nic nevidí, podruhé je naopak řeč o jeho nebeském vidění. Jednou jeho průvodci slyší hlas, ale nikoho nespatří, podruhé zas vidí světlo, ale nic neslyší, a tak dále.

Neříkám to proto, abych svědectví bible zpochybnil nebo lacině zrelativizoval poučením, že ji není možné brát doslova. Naopak, poukazuji tím na to, že když bibli opravdu bereme poctivě doslova, tak nás sama dovede k tomu, že v ní nejde o pouhý dokumentární záznam toho, co se stalo. A to je důležité. Jinak se nám snadno stane, že k ní budeme přistupovat stejně absurdně, jako kdyby člověk hledal na zemi kámen, který někomu spadl ze srdce.

                Těm nejpodstatnějším okamžikům a událostem našeho života zkrátka odpovídá jiná řeč. Když se je pokoušíme vyjádřit nebo sdělit – třeba jak jsme se zamilovali, proč někomu důvěřujeme, nebo co pro nás znamenalo určité setkání – brzy zjistíme, jak jsou na to slova krátká, jak na to žádný popis nestačí. Abychom to aspoň trochu přiblížili, použijeme naprosto spontánně přirovnání, symbolickou zkratku, obrazné vyjádření. Jinak se to prostě sdělit nedá.

                A o totéž jde v tom vyprávění ze Skutků. Stalo se něco opravdu zásadního, mimořádného, neslýchaného, vskutku zázračného. Ale tím zázrakem není světlo z nebe, tajemný hlas bez viditelného řečníka, nebo náhlá slepota a stejně náhlé prohlédnutí po třech dnech. Tím neuvěřitelným zázrakem, který to všechno vyjadřuje, je proměna horlivého udavače, samozvaného a iniciativního inkvizitora v jednoho z nejvýraznějších svědků víry. Saul se setkal s Kristem. To se jednoduše popsat nedá! Hledat nějaký mimořádný světelný úkaz nebo dočasnou zrakovou indispozici je asi totéž jako hledat ten kámen, který někomu spadl ze srdce.

                Já jsem si ale díky tomu trojímu dovolenkovému zaujetí všiml, jak zvláštně biblický autor těch obrazných přirovnání a symbolických zkratek užívá. Mluvit v souvislosti s Bohem o světle a v souvislosti se setkání s ním o osvícení to zvláštní není, to ne. Tak to v bibli můžeme číst mnohokrát. Tak se to i v běžné mluvě často užívá. Ale jak tomu obvykle automaticky rozumíme? No, že se něco – nejspíš celý život – prosvětlí, projasní, že nám svitne, že prohlédneme, něco lépe uvidíme a poznáme, že pak budeme mít zkrátka konečně jasno, získáme ten správný vhled.

Jenže Saulovi, který doposud jasno měl, naopak díky tomu světlu z nebe všechno potemnělo. I s otevřenýma očima neviděl ani na krok dopředu. V tom světle se najednou všechno, co mu bylo tak jasné, ztratilo a zhroutilo. Ten, kdo si tak cílevědomě všechno naplánoval a zařídil, najednou bez cizí pomoci neudělal ani krok a vůbec nevěděl kudy kam.  Jako by ho to světlo z nebe nepřivedlo k životu, ale naopak do hrobu. Zmínka o třech dnech, kdy Saul nic nejedl, nepil ani neviděl, k němu v bibli většinou odkazuje.

                Jistě je možné to chápat jako zdůraznění předělu, který je nutný na cestě k víře projít. Pohled na život se s Bohem radikálně mění. To, na čem si člověk doposud zakládal, se může ukázat jako jeho největší manko. 

O leccos přijde, leccos se mu zhroutí, lecčeho se musí vzdát. Začíná skutečně nanovo. Proto se o začátku života z víry mluví také jako o obrácení nebo znovuzrození a v souvislosti se křtem o smrti starého člověka. Jsme pokřtěni ve smrt. Začátek nového je vždycky také konec starého, na to někdy zapomínáme. Chtěli bychom začít nově, ale beze ztrát, které bývají bolestné a těžké. Ale člověk se nejdřív ocitne na mizině, bez opory, ve zmatku. I tahle fáze k přijetí víry patří. Tomu bychom snad i rozuměli.

                Má to ale jeden háček, bratři a sestry. Saul nebyl nevěřící. Naopak. Byl horlivým zastáncem víry v Hospodina. Jasno, o které v setkání s Kristem přišel, se týkalo právě jí. Světlo z nebe ho nepřipravilo o konzumní jistoty života bez Boha, ale o jistotu jeho víry. Setkání s Kristem ji přivedlo do krize, která se mu stala neproniknutelnou tmou, v níž neviděl ani na krok.

                A není to v příběhu s Ježíšem poprvé, ani se to nedá vysvětlit prostě rozdílem mezi vírou bez Krista a s ním. Jeho učedníci na cestě do Emauz prožili při setkání s ním totéž. Tolik doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Jenomže když se jejich naděje střetly s tím, co skutečně k jeho životu patřilo, zhroutily se. To střetnutí je v jejich důvěře v Krista naprosto vykolejilo. I oni byli najednou jako slepí. Setká-li se člověk ve své víře skutečně s Bohem, pak se mu vždycky nerozjasní, pak se mu z ní může stát ta nejtemnější noc, kdy nebude vůbec vědět kudy kam. Teď už možná chápete tu Ríšovu bázeň před modlitbou. Kdo by si přál ocitnout se najednou v tom neprůhledném zmatku, kdy se mu vše, v co doposud věřil, zhroutí?

                Bůh totiž, když nás oslovuje, nepřichází jednoduše s odpovědí, ale s otázkou: „Proč mě pronásleduješ?“ A nejen v Saulově případě, ale vlastně už od začátku. Jedním z prvních slov, které slyší Adam, je otázka: „Kde jsi?“ A vzápětí klade Bůh další Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? Proč máš tak sinalou tvář?“ a „Kde je tvůj bratr Abel?“ A další příklad – když prorok Elijáš dorazí ve své beznaději k hoře Choréb, ptá se ho Bůh: „Co tu chceš, Elijáši?“ A možná nejznámější příklad – celá kniha spravedlivě rozhořčeného proroka Jonáše nad tím, že se boží soud nenaplnil, ústí do božích otázek: „Je dobře, že tak planeš?... Tobě je líto rostliny… a mně nemá být líto Ninive, toho velikého města?“ A ty nejvrcholnější okamžiky naší víry jsou otázkou i pro samotného Krista: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

        Bůh nás uprostřed naší samozřejmé zbožné i bezbožné horlivosti, uprostřed nadějí i beznaděje i uprostřed plnění jeho vůle, konfrontuje s otázkou. Ať už přímo nebo v tom, co nás potkává, se ptá: „Proč to děláš? Je opravdu tak samozřejmé to, co se ti tak jeví, co za samozřejmé třeba i ve své víře považuješ? Co tu vlastně chceš? Kde vlastně v životě jsi? A kde je teď tvůj bratr?“ Klade otazník nad naši samozřejmou víru i nevěru.

Ptá se po důvodech našeho jednání, ba víc, po důvodech naší existence a spoluexistence: Kde se teď nacházíme? Kde právě jsme? A kde jsou naši bratři? Neodřízli jsme se od nich právě v té horlivosti pro spravedlnost a pro víru?

                A když se s tím božím otazníkem člověk skutečně setká, když si ho připustí k tělu, tak nejednou stojí s prázdnýma rukama, nejednou tápe jako slepý a nevidí ani na krok dopředu. Všechny cestovní mapy života, které mu v jeho víře připadaly tak jasné, jsou najednou ty tam a on se právě díky tomu světlu z nebe ocitne v nejčernější temnotě a ochromujícím zmatku.

                A právě v něm, jak dosvědčuje to biblické vyprávění, začíná ten skutečně nový příběh života s Bohem. Není to trest, ani soud, ani konec, kterému je žádoucí se vyhnout, ale prostor pro skutečně nový začátek. Skutečná důvěra, jak píše Timothy Radcliffe, se zrodila z krize víry. Protože, jak pokračuje: „Naděje neznamená jen spolehnout se na to, že dobro bude silnější než zlo. Není to jen naše důvěra, že Bůh bude mít poslední slovo – jako nějaký hrdina z westernu, který nás v posledním okamžiku přicválá zachránit… Světlo je v srdci temnoty; rozbřesk přichází, když jsme plně vstoupili do noci.“               

                Zní to mysticky, ale náš příběh to nelíčí jako cestu nějakého hlubinného osobního duchovního usebrání. Je-li člověk v krizi a nový život nemá stát zase jenom na vlastních silách, tak si prostě nemůže pomoct sám. Je to věc vztahů, věc poskytnutí důvěry. A právě při něm máme my věřící nezastupitelnou úlohu.

                Strach jako reakce na zlou zkušenost je naprosto logický a pochopitelný. Co jiného než nebezpečí a ohrožení lze čekat od toho, kdo naprosto záměrně způsobil tolik zla? Je přirozené, že se člověka zmocní sebezáchovná panika. Jenže k víře patří právě ten boží otazník nad tím, co nám přijde tak jasné. Protože nepočítá jen s lidskými předpoklady, ale i s tím, co jim navzdory může učinit Bůh. A tak má šanci odolat přirozeným pudovým reakcím, i když jsou pochopitelné. A ta navzdory vlastním obavám poskytnutá důvěra je nesmírně důležitá. I díky ní padají z očí šupiny, tma se projasňuje a rodí se ten nový život v důvěře.

                Když šel Ananiáš do domu Judova v ulici, která se jmenuje přímá, asi se mu třásla kolena, ale šel. Zázraky nejsou dílem sebejistoty, které je všechno jasné. Rodí se spíš tehdy, když jsme s to se se vším strachem a nejistotou odhodlat k modlitbě: „Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp než já víš, co vede k tobě blíž a kdy začít má tvé ráno. Haleluja.“ Amen.