Bohoslužby, 27.5.2018, V. Hrouda

Čtení: Ez 43,1-5

Pak mě zavedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele. Zvuk jeho příchodu byl jako zvuk mnohých vod a země zářila jeho slávou. Vidění, které jsem nyní uviděl, se podobalo vidění, které jsem viděl, když přišel zničit město, a také tomu vidění, které jsem viděl u průplavu Kebaru. I padl jsem na tvář. Hospodinova sláva vstoupila do domu branou s průčelím na východ. Duch mě zvedl a uvedl mě do vnitřního nádvoří. A hle, Hospodinova sláva naplnila dům.

Kázání: Ez 47,1-12

Sestry a bratři,

po více než roce se vracím k Ezechielovi, k tomu pozoruhodnému prorokovi a ke starozákonní knize, jež nese jeho jméno. Vybral jsem text ze samého závěru Ezechiele, ze čtyřicáté sedmé kapitoly. Přečtu verše 1 až 12 (Ez 47,1-12):  

Ten muž mě znovu přivedl … ke vchodu do domu. A hle, zespodu prahu domu vytékala k východu voda; průčelí domu je totiž obráceno k východu a voda tekla dolů zpod pravého boku domu na jižní straně oltáře. A vyvedl mě branou severní a vedl mě venku okolo k vnější bráně směrem na východ. A hle, voda se řinula z pravého boku domu. Když odcházel ten muž na východ, měl v ruce měřicí šňůru. Odměřil tisíc loket a provedl mě vodou; vody bylo po kotníky. Znovu odměřil tisíc a provedl mě vodou; vody bylo po kolena. Odměřil další tisíc a provedl mě; vody bylo po bedra. Odměřil ještě tisíc a potok nebylo možno přebrodit; voda vystoupila a muselo se v ní plavat; byl to potok, který se už nedal přebrodit. Řekl mi: „Vidíš, lidský synu?“ Vedl mě dál a znovu mě přivedl k břehu toho potoka. Když jsem se tam vrátil, hle, na břehu potoka bylo po obou stranách velmi mnoho stromoví. I řekl mi: „Tato voda odtéká do východního obvodu, teče dolů do Araby a vlévá se do moře. Tam, kde vtéká do moře, stávají se vody zdravými. Každý hemžící se živočich bude žít všude, kam se vlévá potok. A ryb bude velmi mnoho. Neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá. I postaví se u něho rybáři; od Én-gedí až k Én-eglajimu se budou rozprostírat sítě. Ryb rozličného druhu bude velmi mnoho jako ryb ve Velkém moři. A však jeho bažiny a mělčiny nebudou ozdravěny, bude se tam získávat sůl. Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“

SNAD EZECHIEL PROSPĚJE I NÁM

Na konci knihy prorokuje Ezechiel s velkou silou, to je fakt.

V jeho proroctví slyším zvuk hřebíčku trefeného na hlavičku.

I přes velký časový, kulturní a náboženský odstup je Ezechielova vize živá a životodárná. Dnešním jazykem by se řeklo, že je výživná.

Ezechiel chtěl prospět svému lidu. Mně jde o to, aby jeho vidění prospělo i nám.

CHRÁM V KONTEXTU EXILU

Bez řečí připomenu základní souvislost: Šesté století před Kristem. Izraelci živoří v babylónském exilu, daleko od vlasti a bez chrámu. Byli zajati a odvedeni, avšak ponecháni naživu. Ezechiel je s nimi a snaží se povzbuzovat jejich slábnoucí a docela těžce zkoušenou víru.

Ten dům, o němž je řeč v textu, to je CHRÁM v domovském Jeruzalémě. Hospodin Ezechielovi ve vidění popisuje, jak bude vypadat nový chrám. A jak v něm bude probíhat bohoslužba. Je to hodně podrobné, padne na to celých 8 kapitol!

Může skutečně být něco takového k užitku dnešním lidem? V sekulárně sebevědomé střední Evropě?

CHRÁM Z VLAKU

Myslím, že ano. Začnu u Japonců!

Přesněji, začnu u japonských turistů, kteří v hojném počtu jezdí vlakem z Prahy do Kutné Hory. Rád je ve vlaku pozoruji. Jsou tiší, spořádaní, podobní si jako vejce vejci. Jsou vybavení selfie tyčkami a nezbytnými HiTech aparáty. Všichni navštíví starou dobrou Barboru – tedy křesťanský CHRÁM v Kutné Hoře, skvost vrcholné a pozdní gotiky.

CHRÁM JAKO ZDROJ ŽIVOTA

Japonci vystoupili a já jsem zůstal v kupé sám.

Co je podstatou chrámu?, přemýšlím. Ezechiel vidí, jak z chrámu vytéká potůček. Vody je v něm zprvu po kotníky, ale proud sílí, brzy jste v něm po kolena, potom po pás. Z pramene se stane řeka, ve které člověk nestačí. Ta řeka přinese vyprahlé zemi trvalý život … poslechněte si to znovu: Na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“

Taky vám připadá, že to je popis ráje? Takle je ráj vylíčen v knize Genezis (Gn 2,8-11): A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě … dal tam vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu ... Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. To jenom na okraj.

Podstatou CHRÁMU je tedy to, že z něj prýští život?

CHRÁM JAKO PŘÍBYTEK BOŽÍ SLÁVY (ŠEKINA)

Vlak se točí kolem Sázavy. Řeka je blízko, takřka nadosah.

Přemýšlím znovu o tom, co Ezechiel říká: Ten chrámový pramen tu není samosebou. Není tu jen tak, z ničeho. Voda vytéká pod prahem, nikoliv ze dveří. Podprahově, tedy jaksi mimo naše plány, projekty, koncepty, schémata, představy. Rajská řeka není výsledkem umu stavitelů, byť nepochybně postavili velkolepý chrám. A dokonce ten proud ani není proudem vody, byť jej Ezechiel k vodě sugestivně přirovnává.

Připomeňme si, co se píše o 4 kapitoly dříve a co jsme slyšeli v prvním čtení: Hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele. Zvuk jeho příchodu byl jako zvuk mnohých vod a země zářila jeho slávou. … I padl jsem na tvář. Hospodinova sláva vstoupila do domu branou s průčelím na východ. Duch mě zvedl a uvedl mě do vnitřního nádvoří. A hle, Hospodinova sláva naplnila dům.

Ten silný proud, který přináší světu krásu, který léčí a který dává život, to je Boží přítomnost. Teprve ona učiní z bezduchých zdí, schodišť, sloupů a nádvoří skutečný CHRÁM. Vytryskne z něj a oživí svět.

Pro Židy byla, a snad dosud je, přítomnost Boha ve světě natolik konkrétní, že pro ni mají jméno: Šekina.

EZECHIEL PROSPÍVÁ I NÁM

Začíná to dávat smysl. Mám dojem, že jsem zahlédl pointu. I přes špinavé okno vlaku, které se nedá otevřít. (mimo kázání – řekl jsem o tom průvodčímu, který opravdu nevypadal kompetentně, chvíli se v okně šťoural jakousi kličkou a pak prohlásil: „No, s tím vám asi nepomohu!“ Škoda.)

Pointa: Ezechiel nás v oddílu o obnově chrámu nenapomíná. Nedoporučuje, abychom se sebou něco dělali, abychom se vzmátožili, nevzdávali, pochlapili, polepšili či něco podobného. Neposílá nás nic budovat, ani CHRÁM ne. On prostě vidí, že to tak bude. Vidíš to, lidský synu? (par 47,6), takhle to bude vypadat! 

Ezechiel nám předloží obraz, který nás má zasáhnout. Zasáhl vás?

Ten obraz můžeme spatřit, nejspíš vnitřním zrakem, duchem.

Spatřit, i to je slovo, které samo promlouvá, slyšíme v tom „patřit“. Ten obraz můžeme uvidět tak, aby nám patřil, abychom ho uchopili, abychom ho udrželi, měli, abychom z něj měli užitek. Můžeme spatřit přítomnou Boží slávu, Šekinu, a můžeme spatřit, jak z ní vytéká proud života.

Můžeme! Pointa je v tom, že to je příležitost. Ať jsme kovaní křesťaně, nebo hledači bez pod-kov. Ať se hrdě nazýváme věřícími, nebo ať se hrdě nazýváme nevěřícími. Můžeme se o cosi pokoušet. Můžeme s vnitřním zrakem vědomě pracovat. Používat ho. Tříbit ho. Pořád nic ne-vidím! Tak to zpropadené okno budu asi muset rozbít, nebo vystoupit z vlaku, nebo začít žít!

Opravdu můžeme leccos – vcházet do chrámů, ať v Novém Městě nebo v Kutné Hoře, ať ve skalách nebo na břehu moře. Můžeme si prohlížet Šekinu na oltáři nebo ve farářově pochybnosti. Můžeme zůstat před kostelem, posadit se v noci na schody a dívat se, jak se na nich v záři vesmíru lesknou pramínky vody. Můžeme padnout na tvář před svatostí a posléze dovolit Duchu, aby nás zvedl ... jako zvedl Ezechiele.

Můžeme toho tolik zkoušet. 

Možná se to bude dařit, možná to půjde pomalu. Smysl to má vždycky. Možná ještě zůstaneme slepými, možná na chvíli spatříme. Buď pramen zahlédneme, nebo ne. Buď nám bude voda sahat po kotníky, nebo jí bude tolik, že nedosáhneme na dno. Vždycky můžeme cosi dělat pro to, abychom spatřili neviditelné. Vždycky můžeme cosi dělat pro to, abychom věřili.

Radostně. Přirozeně. Normálně. Fascinovaně. Bolavě. Nevěřícně.

CHRÁM Z VLAKU

Skončím u Japonců.

Ti kluci japonští vystoupili už před hodinou. Mimochodem, tenhle rychlík, ve kterém sedím, se jmenuje Porta coeli, což znamená Brána nebeská. Brána nebeská jede z Prahy, z Hlaváku, v 8:05.

Teď už nejspíš obzukují kolem Barbory, jako mravenci šplhají po jejích vysokých zdech a gotických klenbách, zalézají do škvír, fosforečnatě světélkují, dotýkají se tykadly svých dotykových displejů a proměňují se v přenosy dat. Nevím, jestli tuší, co je CHRÁM jaksi doopravdy …

Brána nebeská se šine rychlostí evropského rychlovlaku nad sázavskými chatkami, nad lodičkami uvázanými u břehu, nad kvetoucími olšemi. Na jezu sedí dívka a koupe si v řece nohy. „To je Šekina!“

Běží mi mráz po zádech, třesu se bázní, nevím zda o ni, nebo o řeku, aby nevyschla, o její pramen pod Žákovou horou. Třesu se posvátnou bázní, což není strach ale údiv, fascinace, pokora a pocit přijetí. Cítím, že vším prostupuje síla života.

„Změna průvodčího. Předložte jízdenky, prosím...“. Zmateně prohledávám kapsy, abych před úřední osobou prokázal své právo na život …

Amen