čtení: Genesis 30, 25 - 43
text: Genesis 31,1 - 18

Bratři a sestry,
mzda - to je vždycky citlivá záležitost. Jak jde o výplatu, to hned každej zpozorní. Kolik má Franta? Kolik dostal Novák od vedle? A koukněte se na platy poslanců! Zprávy o odměnách vrcholných manažerů zaručeně zvednou sledovanost. To nás dovede rozehřát.
Ale on ten zájem o výši platu nemusí být vždycky jen projevem hrabivosti. I Jákob si v té dnešní epizodě posteskne: ?Ale kdy budu konečně pracovat také pro svou rodinu.? Ta starost o živobytí i o mzdu může být také projevem odpovědnosti vůči těm nejbližším, vůči rodině. V téhle souvislosti nás možná až překvapí slovo apoštola, který v jednom listě píše: Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. ( 1.Tim 5,8 ) Samozřejmě, že tu nejde jen o finanční starost, ale i ta k té péči o nejbližší patří a může tedy být zcela adekvátní. Ovšem právě jen může, také být nemusí. A právě o to v tom dnešním příběhu jde.
Tak se tedy podívejme, jak tuhle záležitost zvládá praotec Jákob a jak jeho strýc Lában. Jak si v takové věci počíná muž víry a jak vypočítavý vyžírka. Co v tomhle případě znamená důvěra a co nevěra, lakota a hrabivost:
Lában zjistil, že požehnání je výhodná, lukrativní záležitost a tak nabízí obchod: Požehnání je pro mne užitečné, ty mi je přinášíš; dobře, abych si tě udržel, jsem ochoten zaplatit: Urči si přesně mzdu a dám ti ji. Uznávám, že si můžeš diktovat. To je postoj Lábana. Má to dobře spočítané a je ochoten dát to, co bude nutné, k čemu jej synovec dotlačí.
Jenže Jákob na tuhle hru nepřistoupí. Místo aby se chopil šance a diktoval, místo aby požehnání výhodně zpeněžil a vyrazil ze strýčka, co jen půjde, řekne na rovinu, že nemá s čím by obchodoval; a že ani on - Lában - nemá, co by mohl nabídnout: to Hospodin ti požehnal na každém mém kroku. Ano, nejsme majitelé, abychom mohli se vším kupčit, jak se nám zlíbí. Oba jenom spravujeme darované. Tady vůbec nejde o to, k čemu tě dotlačím a co si na tobě vymůžu. Nejde o soupeření obchodníků. Oba jsme podílníci jednoho a téhož - Božího požehnání. A ty sám víš, koliks toho dostal a víš i to, že já nemám odpovědnost jen za sebe. Jákob apeluje na Lábanovu soudnost.
Lában ovšem dál vede svou - majitelskou, obchodnickou: Co ti mám dát?
A tak mu to Jákob musí říct po lopatě: Nic! Nemusíš mi dávat vůbec nic! Nebudu s tebou obchodovat. Budu dál pást a střežit tvé ovce...a o mé mzdě ať rozhodne Hospodin. Na něj se spoléhám, jemu důvěřuji, jemu se vydávám. Nemusím to mít spočítané, nechávám to na něm. On vidí i to, co tobě zůstává skryto. Nemusím tě tlačit ke zdi, naopak mohu si vybrat jako mzdu to nejméně pravděpodobné: skvrnité, strakaté a načernalé kusy, které se obyčejně nerodí. Taková je řeč důvěry.
Nedůvěra to ovšem nikdy nemůže nechat na někom jiném. A tak Lában sám všechno roztřídí, zkontroluje a zabezpečí. Řekne sice: ?Nuže, ať se stane podle tvého slova?, ale vyloží si to slovo po svém a strakatá stáda nedá Jákobovi jako mzdu, ale svěří je svým synům. Jákobovi dá až stádo probrané a stanoví mezi stády tři dny cesty, aby Jákob neměl nejmenší šanci. Neponechá nic náhodě. A ukazuje přitom svou pravou tvář - tvář nepřejícího škudlila, který co výslovně nemusí, opravdu nedá.
A jak to všechno dopadne? Lábanovi je všechna jeho vypočítavost houby platná a Jákob se i navzdory těm nejnevýhodnějším podmínkám nebývale zmůže.
Jak to bylo s těmi pruty, tomu opravdu nerozumím. Kdyby záleželo jen na tom, nač se rodiče při početí svých mláďat dívají, musela by většina z nás být černá jako noc. Ono asi nepůjde jen o větší chytráctví Jákoba, který napřed věděl, co Lában neznal, a tak ho šikovně převezl. Jákob sám nakonec vyznává, že nezvítězil vlastní chytrostí, ale díky Boží ochraně. A ta se zase nemusí projevit jenom něčím nadpřirozeným, ale třeba právě tou darovanou schopností a vynalézavostí, která si i v nepříznivé situaci dovede poradit.
Zkrátka ani uprostřed samých vyžírků není třeba se bát a není třeba se sám vyžírkou stát. I v té odpovědnosti vůči nejbližším, vůči rodině, i co se výdělku a odměny týče, je možné nechat to na Hospodinu. Samozřejmě, že to neznamená složit ruce do klína a nic nedělat. Ale znamená to, že si nemusíme nechat vnutit, že je třeba každého tlačit ke zdi, že je třeba ze všeho vytřískat, co se dá, že musíme všechno, co jsme od Hospodina dostali, výhodně zpeněžit, že není možné dělat něco jen tak, třeba i bezplatně a doufat, že při tom nebudeme škodní. A znamená to taky, že je možné i ten výhodnej flek opustit, jestliže Boží slovo vede jiným směrem.
A to je to poslední, co dnes smíme z Jákobova příběhu slyšet: Boží požehnání, kterého se navzdory veškerým podrazům Jákobovi tak bohatě dostalo, ústí do nového povolání: Vyjdi..., vyjdi teď hned z této země a navrať se do své rodné země!
Ten úspěch, který jsi zaznamenal, nepotvrzuje neotřesitelnost tvojí pozice proto, aby ses v ní zabydlel, aby ses usadil a rozdával rozumy, jak na to. Ten úspěch má sílit tvoji důvěru, aby ses uměl znovu spolehnout na Boží slovo a znovu vydat na cestu, abys měl odvahu opustit i to, co se ti daří, a ve víře v Boží zaslíbení jít do situací, které se na první pohled zdají stejně beznadějné ? stejně beznadějné, jako čekat uprostřed bílého stáda kropenatá jehňata - třeba do situace bratrských vztahů, zablokovaných zlobou, vinou a nenávistí.
Amen.