čtení: Lk 9.28-36
kázání: Gn 15,1-21
Milí v Kristu sourozenci, Abram se právě vrátil z válečného tažení - vítězného a stalo se mu ve vidění slovo Hospodinovo:?Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna?. Abram ví, že zvítězil v boji díky zaštítění Hospodinově. Jmění, které mu bylo nabízeno, se vzdal. Co také s dalším jměním, když nemá dědice. A když Bůh mluví o tom, že je přehojnou odměnou, nechce se Abram jen tak spokojit. Něco si dovolí Hospodinu připomenout. Bůh se dotkl svým slovem o jedno velmi citlivé místo. Abram má sice početná stáda i čeleď, ale to nedůležitější dosud nemá. Chybí mu dědic. Ten, ve kterém se uskuteční Boží zaslíbení, že se Abram stane velkým národem a že v něm dojdou požehnání veškeré čeledi země. A tak to Bohu sice uctivě, avšak důrazně připomene: ?Ach, nedopřál´s mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?? Posteskne si nad tím, že bude muset adoptovat svého správce, aby vůbec dědice měl. Onen šafář se sice jmenuje Elíezer - Můj Bůh je pomoc, ale Abramovi připadá nehodné, aby se velké Boží sliby naplnily adopcí šafáře. Copak má Bůh pro něj pomoc ve formě adopce otroka? Copak Bůh pro něj nemá řádnou budoucnost založenou na skutečném potomku?
Abram není hrdina, který by nezakolísal a neznal mučivé otázky. A Pánu Bohu nevadí, že takový není. On si tento výlev nechá líbit a neurazí se. Ale rozptyluje tu člověčí úzkost, do které Abram upadl, když už celé desetiletí chodil s Bohem a bezvýsledně čekal. Bůh bere naše námitky a obavy vážně, když nám jde o jeho zaslíbení. Jenže často je naše představa o naplnění jiná než jak zamýšlí Bůh. Abramův příběh mohl mít rychlý konec ? Sáraj by přišla a oznámila svému muži, že spolu čekají dítě. Jenže je to jinak. Bůh pouze Abrama ujistí, že zmiňovanou adopci správce nebude mít zapotřebí a že bude mít syna ze svého lůna. A následně jej vyvede pod hvězdy a přirovná k nim jeho budoucí potomstvo. Hospodin nedává víc, než ?pouhé? slovo. Žádnou hmatatelnou jistotu, jen jasnou slovní odpověď na jeho otázky. A Abram se s tím spokojil, uvěřil. Neochabl ve víře, když pomyslel na své již neplodné tělo i na to, že Sára nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení. Proto mu to bylo ?počítáno za spravedlnost?.
Milé shromáždění, také v našem vztahu k Bohu to chodí tak, že v rozhodujícím okamžiku nemáme v ruce nic. Buď se spolehneme na to, co nevidíme nebo ne. Po nás sice Bůh většinou nechce, abychom ve stařeckém věku věřili, že zplodíme potomka, ale chce po nás víru ve zvěst. Nazýváme jí evangelium ? tedy dobrá zpráva. Ve skutečnosti je šílená, bláznivá - ukřižovaný Ježíš je živ a je Spasitel. Taky máme věřit, že církev, jak ji známe, je založená na skále a nepodléhá pokušení a brány pekel ji nepřemohou. Abram Hospodinu uvěřil, spolehl se a on mu to připočetl jako spravedlnost. A stvrzuje: ?Já jsem Hospodin, já jsem Tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.?
Podle čeho poznám, že ji obdržím? ptá se Abram. Chce znát nějaké okolnosti, které nastanou při uvedení do vlastnické držby. Nebo chce nějaké věštebné znamení. Hospodin to kupodivu nebere jako nedověru; Hospodin neslyší z té otázky zpochybnění svého slibu. Jde o vlastnictví, a každé vlastnictví je pečetěno smlouvou. Vezme tohle dožadování vážně a přikáže Abramovi, aby připravil všecko k obvyklému obřadu při uzavírání smluv. Porazit a rozpůlit dobytčata, zaříznout ptáky a položit proti sobě, prostě připravit smluvní uličku, kterou procházejí obě smluvní strany se slovy: ?Ať se každému, kdo poruší tuto smlouvu, stane jako těmto zvířatům.?
Abram připravuje prostor pro přísahu a celý den zvládne ten prostor udržet neporušený ? odhání dravce, kteří představovali zlé znamení. Slunce se chýlilo k západu, když tu padly na Abrama mrákoty. Když má dojít k uzavření smlouvy, spí těžkým spánkem. Obestřely ho mrákoty podobně jako prvního muže, když dostal ženu - pomoc sobě rovnou; a podobně jako učedníky ve chvíli, kdy byl Ježíš proměněn. Na Abrama dopadá přístrach a veliká temnota. Do ní uslyší Hospodinovo slovo předpovídající celou cestu jeho potomků k zemi zaslíbené. Slunce dočista zapadlo a nastala tma tmoucí, když tu hle - dýmající pec a hořící pochodeň, coby znamení Hospodinovy přítomnosti. Bůh přichází uzavřít smlouvu ve vší své stvořitelské svrchovanosti, a ta děsí. Kdyby otec věřících nespal, blízkou přítomnost svého smluvního partnera by neunesl.
Milí bratři a milé sestry, všimněme si, že Hospodin Abrama po svém příchodu vůbec nebudí, nepřikazuje mu, aby vstal a prošel uličkou mezi půlkami zabitých zvířat. Jednoduše jí projde sám v podobě hořící pochodně. Z toho vyplývá, že Hospodin je jediný, kdo za smlouvu ručí. Ona stojí a trvá Jeho věrností, nikoli naší vírou. Bůh v ní ukládá povinnosti jen sám sobě. Spící Abram, stejně jako my, nemá nic, co by do smlouvy vnesl. Smlouva je darem, který k němu sestupuje shůry, darem, k němuž nemůže nic přidat.
Sestry a bratři, to jsem nám chtěla připomenout před začátkem postního období, které vybízí k následování. Nebudeme nakonec o nic lepší než Ti učedníci, kteří jsou v důležitých chvílích obestřeni spánkem, nebo nechápou (event. zrazují a zapírají). Ale stejně jako Abram i my jsme se bez zásluh stali smluvní stranou. Za ?naši? smlouvu ručí Ježíš Kristus vlastním tělem.
Pane, vyznáváme, že tváří v tvář Tvé věrnosti nemůžeme nic slíbit. Dej, ať nová smlouva má důsledky pro náš život a stále promýšlíme co znamená Kristův příběh. Amen
píseň: 246