čtení: Jan 1,1 ? 14 + 3, 16 ? 21
Text: 1.Janův 1,1 ? 10

Bratři a sestry,
není to vůbec nic zvláštního a neobvyklého, když člověk zapochybuje o tom, zda je život, ke kterému nás Písmo zve, v tomto světě opravdu reálný a možný.
O jeho dobrotě nepochybujeme. Ve svém nitru s ním s radostí souhlasíme. Toužíme po vztazích, ve kterých by vládla láska a porozumění, toužíme po štědrosti, nezištnosti a vstřícnosti, po pokoji, po upřímnosti a pravdě. To ano.
Jenomže v reálném životě je mnoho okolností, které takový ryzí život prostý sobectví problematizují. Naše tělo má svoje meze a potřeby. Je nutné z něčeho žít. Člověk má také odpovědnost za rodinu. Musí se starat o dům, o zahradu a třeba i o kostel. A pak ? u některých lidí s láskou nepochodíte, i kdybyste se rozkrájeli. Do vztahů, které se snažíte řešit, vstupují jiní, a často jen přilévají olej do ohně. Máte, co do činění s lidmi, které jste si nevybrali, kteří jsou zatížení svými předsudky, osobními dispozicemi nebo ješitností. A často prostě narazíte na lidskou malost, zášť a sobectví. Je pak všechna ta biblická dobrota reálná a možná?
Jo, kdyby šlo se od toho všeho oprostit, nezatěžovat se tím! Povznést se nad všední starosti, oddělit se od žabomyších sporů, které stejně nikam nevedou, nechat tenhle svět být ? stejně je jen do času ? a těšit se z boží blízkosti ve svém srdci, popřípadě ve společenství těch, kdo to vidí stejně a nebudou radost ducha komplikovat nějakými praktickými malichernostmi.
A není to nakonec právě to, co máme udělat? Není právě tohle smysl těch biblických výzev? Nenapadlo vás to taky někdy?
Nebyli bychom první ani poslední. Tahle poloha je stará jak křesťanství samo. Mnozí k ní došli a skýtá jim vyrovnanost, nadhled a pokoj. Vidí ji jako ideál víry.
Jenomže právě proto začíná apoštol Jan svůj dopis tím prologem o slovu života. Aby ukázal, že zvěst o Kristu je něco úplně jiného, že slovo života, které zvěstuje, je o něčem jiném. Zdůrazňuje, že jde o něco, co ?slyšeli, co na vlastní oči viděli, čeho se jejich ruce dotýkali?. Není to jenom záležitost niterná a duchovní, ale naprosto viditelná, hmatatelná, konkrétní skutečnost, která se stala v tomto světě, nikoli mimo něj. Na začátku Janova evangelia jsme četli totéž. Jen to bylo trochu jinak vyjádřeno: ?A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi??. My nezvěstujeme nějaký jiný, niterný, duchovní svět ideálů. Zvěstujeme vtělení, uskutečnění Boha v tomto světě, zvěstujeme Boha v lidském životě, v lidském příběhu, v lidském těle, se vším, co k němu náleží.
Kde se tohle vytratí, kde se Bůh a život z něho oddělí od okolností, ve kterých žijeme, tam jsme vedle, byť bychom byli sebeduchovnější a mezi svými se nám dařilo se na sebe jenom vřele usmívat. Právě taková zbožnost, která se uzavírá do sebe, a nad konkrétní okolnosti života se povznáší, přispívá k odcizenosti, k tomu, že se od sebe čisté a dobré slovo života a reálný život vzdalují. Vytváří dva oddělené světy ? svět vlastní zbožnosti, nitra, umělé duchovnosti a pak ten druhý, ze kterého jsme ve skutečnosti neunikli, ve kterém stále žijeme, jenom jsme v něm svou víru vzdali, nechali ho svému osudu, přisvědčili skepsi, která říká, že na něj Bůh nestačí.
A proto slyšme znovu, Bůh přišel za námi do tohoto světa. Boží život se právě v něm uskutečnil a cesta k němu nevede jinudy než tímhle světem. Jen tak je možné skutečné společenství s Bohem i mezi námi navzájem. Na konci tohoto listu to apoštol napíše přímo: ?Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.? Pokud nedovedeme milovat ty, které máme před očima ? konkrétní, neideální lidi, v situaci, kdy nejsme vyjmuti ze všech starostí běžného života, pak je pro nás každé opravdové společenství nedostupné a radost s ním spojená také.
Právě kvůli té úplné radosti ve společenství s lidmi i s Bohem je dobré si opakovat: Věříme v Ježíše Krista, ve slovo tělem učiněné. Vyznáváme lásku v těle, nikoli v duchu nebo v chráněné rezervaci, kam trable a potřeby lidí nedolehnou.
Po tomto úvodu se může zdát smysl následujících slov: ?Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu? jasný. Jde o nekonkrétní zbožnost. Ústa jsou plná zbožných řečí, ale skutek utek. To je přece věčný problém. Proti tomu kázali už starozákonní proroci: ?Lid tento ctí mne rty, ale jejich srdce je ode mne daleko.? To je ta lež a pravda neuvedená ve skutek.
A stejně jasná se nám většinou zdá i ta kladná alternativa ?chodit ve světle?. Vybaví se nám při ní Ježíšova výzva ?Vy jste světlo světa? tak ať svítí vaše světlo před lidmi? nebo napomenutí Pavlovo ?Sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět?, a rozumíme jí jako výzvě k vzornému životu, k tomu, abychom byli pro své okolí příkladem. My evangelíci si přitom asi vzpomeneme na Karafiátovi Broučky. Ti jsou výrazem takového pochopení. Máme poslušně, pilně a vzorně svítit. Jen tak, když se naše vyznání nebude rozcházet se životem, když budeme vzorní, bez poskvrny, může být naše společenství s Bohem skutečné a pravdivé a nebudeme dělat z Boha lháře.
Na tom je jistě mnoho pravdy, ale když budeme číst v apoštolském listě dál, nebude nám to vycházet, protože tam hned vzápětí stojí: ?Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.? Chodit ve světle a být hříšný se nevylučuje, právě naopak.
Ono je to totiž, sestry a bratři, celé jinak. Světlem podle Jana nemáme být a nejsme my, ale je jím Bůh sám. A to, co nás od Boha, který je světlo, odděluje a co je podstatou naší lži, nejsou ani tak naše hříchy, jako právě ta touha, aby nevyšly najevo, abychom si je nemuseli přiznat. Tak o tom píše Jan v evangeliu: ??světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.?
Ve světle chodíme, ne když jsme bez hříchu ? kdo si myslí, že je, ten klame sám sebe a pravda v něm není ? ve světle chodíme, když je nám pravda tak drahá a vzácná, že ji nedovedeme zamlčet, ani když odhalí naše selhání, když jí vítáme a dovedeme přijmout, přestože se v ní ukážou naše nedostatky a pochybení. Chodit ve světle může jenom ten, kdo se nechce pouze ospravedlnit, kdo má důvěru, že i když vyjdou najevo jeho nepravosti, je to díky Bohu nadějné.
A právě proto, abychom ji měli, ujišťuje nás apoštol o boží věrnosti a odpuštění. Díky boží lásce můžeme chodit ve světle, nemusíme se bát ani pravdy o sobě, nemusíme dokazovat svoji vzornost za tu cenu, že budeme šířit lež. Bůh nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. To není svoboda ke svévoli, to je prostor pro upřímnost, pro otevřenost, pro pravdu.
A všimněte si, že přitom nejde jenom o vztah k Bohu, ale o naše spolužití. ?Chodíme-li ve světle, máme společenství mezi sebou.?
Předpokladem dobrých a pevných vztahů, opravdového společenství je upřímnost, ve které dovedeme otevřeně přiznat svoje nedostatky, chyby a selhání.
My si často myslíme, že společenství ? ať už sboru, církve nebo společnosti ? ohrožuje lidská nedokonalost. Máme za to, že kdybychom vyřadili ty špatné, bude všechno dobré. Ale už prvotní příběh o lidském selhání v bibli ukazuje, že je to trochu jinak. Vztahy se rozpadají tam, kde chce být člověk jako Bůh, a proto, si vinu nemůže přiznat a aby nezůstala na něm, svádí ji na druhého. Adam na Evu, Eva na hada atd. Osudová není díky boží lásce nedokonalost, ale samospravedlnost, samospravedlnost zbožných, kteří si hrají na Boha.
A ještě jeden, možná mnohem důležitější, význam pro naše vztahy ta neskrývaná hříšnost má. Pokud přiznám, jak přes veškerou dobrou vůli a při vší snaze dostát své odpovědnosti, selhávám, pak mohu úplně jinak vidět druhého, který selhal a třeba mi i ublížil. Nemusí to být zloduch, nemusí to být nepřítel, nemusím hledat za jeho jednáním zlý záměr. Můžu v něm zahlédnout bratra, který chce naplnit svou odpovědnost jako já a jako já prohrává sám před sebou. Jestliže ani já nedovedu být takový, jaký bych být chtěl, pak ten druhý nemusí být darebák, ale stejný neumětel jako já. Můžeme se potkat na stejné lodi. A to, i když křivda jen tak nepřebolí, nás nemusí vzdálit nadobro. Amen.