Bohoslužby, 25. 11. 2012, V. Hrouda

Čtení: Ž25, 15-18

Kázání: Mt 2,18

Milé sestry, milí bratři,

nepřečetl jsem žádný biblický text, který by byl základem pro kázání!

Ano, kázání má vycházet z Písma. To je dobrá zásada! I já jsem ji přijal za svou a řídím se jí. Nicméně, nepokládám tuto zásadu za železné pravidlo, ze kterého nelze v žádném případě a nikdy ustoupit!

Jistě, když se v kázání pustím biblické opory, když vystoupím po způsobu astronautů do ´volného prostoru´, nutně riskuji. A vás nutím riskovat se mnou. Vím, že taková vesmírná procházka do okolí orbitální stanice dost svádí… svádí kázat ´to, co si myslím´, ne ´to, co je psáno´! Uvědomuji si to!

Ovšem zároveň si uvědomuji, že kazatelství má být riskantní projev! Živý pokus o otevřenost. Kázat znamená sdílet se… s vámi. Snad se mám snažit o jakousi upřímnou interakci se světem. Snad mám nabídnout svoje bloudění vám, kdo taky bloudíte a kdo si to taky přiznáváte!

Zkrátka, kázání by mělo být odvážným dialogem, ne ustrašeným monologem! Musí to být snaha pochopit život. Taky platí, že výjimky potvrzují pravidla!

Slibuji tímto, že se budu pokorně a rád vracet na pevnou půdu Písma. Dnešní kázání ovšem nebude začínat biblickým textem.

Nahota kazatelova

Kazatel měl těžký týden. Nejde o práci, mnoho lidí má hodně práce, a nestěžují si. Jde o břemena, o kterých kazatel nemůže mluvit, protože je vázán mlčenlivostí!

Pak je sobota, břemena jaksi ztěžkla, leží v mlze syrového, studeného rána, nikdo s nimi nehne… jako poražené smrkové kmeny v lese. Neděle je už zítra, ráno jsou bohoslužby! Jenomže květy na farářově duchu nebyly v týdnu opyleny, nebo snad pomrzly… co bude farář před bohoslužbami sklízet? Text nebyl vybrán, nebyl odpřemýšlen ani odmeditován, neproběhla základní homiletická práce. Tudíž nevznikl zárodek kázání, který by postupně mohl získávat tvar, který by začal růst, pomalu se zbarvoval, postupně vyzařoval vůně, chutnal po pokoji, po radosti, po hledání a tázání.

Vůbec tu nezačalo zrání… zrání do slov a výrazů, do metafor a souvislostí. Zrání do Božího slova, které by se dělo, které by se stávalo živým slovem! Je tu jen život sám! … a je to dost hořký život, jak říkal skvělý český spisovatel Josef Škvorecký.

Je sobota. Hodiny tikají a ukusují čas do nedělního rána. Kazatel vstane a jde do sadu, ve kterém pomrzly stromy v květu. I přes neúrodu sad stojí a je dále sadem. A jabloně vykvetou zjara znovu! Kazatel se opírá o pevné kmeny stromů, jelikož cítí svou slabost, tíhu a samotu, prázdnotu a mlčení… Opírá se o kmeny stromů, aby se udržel…

Žalmy

Kazatel se začne modlit, stejně jako se kdysi dávno modlil žalmista…

Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Vyveď mne z úzkostí. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy (Ž25).

Zachraň mne, můj Bože, vody mi pronikly k duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče. Volám do umdlení, hrdlo zanícené, Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá (Ž69).

Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň. Chvalozpěv našemu Bohu (Ž40).

Pozdvihám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina… (Ž121).

Utrpení je!

Sobota se překlápí do své druhé poloviny. Sad stojí a svět je plný lidského trápení! Utrpení je!

Kazatel si vzpomněl na Buddhu, na osvíceného Gautamu. Ten to takhle říkal, na tomhle faktu postavil svoje učení, svoje čtyři ušlechtilé pravdy, taky cestu vysvobozující z koloběhu utrpení. Říkal to přibližně v době, kdy byl Izrael v Babylónském exilu.

Kazatel myslí na Krista, který jako dvouletý ještě unikl své smrti, když ďábelský Herodes nechal vyvraždit všechny chlapce… miminka, kterým ještě nebyly dva roky, v Betlémě a v celém okolí. Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není. Když Ježíš vyrostl a dospěl, viděl mnoho utrpení, přímo vedle, v domě, ve vesnici, v člověku, se kterým šel po cestě nebo se kterým jedl chleba. I uzdravoval každou nemoc a každou chorobu (Mt 4,23)… a přinášeli k němu lidi postižené rozličnými mukami a trápením (Mt 4,24).

Ano, utrpení je! Ten nářek světa slyšíme, protože máme uši k slyšení… stejně jako jej slyšela Ráchel v Ráma a stejně jako ho slyšel Ježíš! Ten nářek máme přímo vedle sebe, v domě, ve vesnici, v člověku, se kterým jedeme v autobuse nebo který sedí u vedlejšího stolu v bufetu.

Bůh odpovědný za utrpení…

Utrpení je a my se ptáme: Jak je to možné! Co se to děje! Proč tomu, Bože, nezabráníš! Proč je to tak nespravedlivé? Job si na Boha stěžuje těmito slovy: Jeden zemře v plném květu, zcela bezstarostný, klidný… Druhý zemře s hořkou duší, aniž okusil co dobrého (Job 21, 22). Nejen, že utrpení je, ale jeden má naloženo mnohem víc než druhý!

Otázka po smyslu utrpení je jedna z nejtěžších!

Kazatel se vrací ze sadu, který bude stát i zítra. Ovocné stromy zjara znovu vykvetou. Utrpení bude i nadále, stejně jako otázka po jeho smyslu.

Job, muž bolesti, neuměl na tu otázku odpovědět: Co ti odpovím (Panovníku), když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. Jednou jsem už promluvil a nevím, co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat (Job 40,4).

Ani kazatel neumí odpovědět, jenom poslouchá hlas z Ráma, pláč a veliký nářek! Kazatel poslouchá. Poslouchá ušima, které jsou přeci k slyšení. Pláče s plačícími a bojí se. Cítí slabost, úzkost a prázdnotu, a tak se opírá o stromy v sadu. Neví, co má říct! Je si jistý, že i v tomhle utrpení je naděje. V každém utrpení je NADĚJE! Ó, ano - naděje pro Ráchel! Bože, prosím, ať ji ona uslyší, především ona!

Naděje v utrpení

Kazatel by za sebe vyjádřil tuto naději takto:

Naděje ve svobodě. Bůh utrpení na člověka nesesílá. Netrestá nás, protože je Bohem nesmírně milosrdným, Bohem, který je plný slitování (Jon 4). Utrpení je nevyhnutelný projev života. Je to projev svobody a mnohotvárnosti, a taky projev boje mezi různými organizmy. Svobodný život je vždycky riskantní život. Ano, lze si představit existenci bez tohoto rizika, a tudíž bez utrpení, ovšem taková existence není životem! Nelze mít svobodu bez utrpení. No, a svoboda je z principu nadějná, jelikož umožňuje rozhodnutí k činům solidarity, rozhodnutí k postojům, rozhodnutí přijmout Boží nabídku!

Naděje ve vztahu s Bohem. Jedna ´žena bolesti´ mi řekla něco, co si taky myslím, ale co bych neuměl tak výstižně vyjádřit. Řekla, že Bůh je z naší bolesti nešťastný! My přeci často voláme: Pane, pomoz! Buď se mnou a nes to se mnou. Ano, to je v pořádku, my trpíme a on pomáhá! Ale… napadne nás někdy, že to může být i obráceně? My toužíme, aby On byl s námi v naší bolesti, ale dokážeme my sou-cítit s tou jeho? Je živý, takže cítí bolest! Umíme si představit, co to je nést bolest celého světa? A nejen teď, ale v celých lidských dějinách! Naděje je v tom, že i my můžeme být solidární s tím, kdo má tolik solidarity s námi! Necítím v tom pýchu (pomáhat Bohu!), ale vztah lásky a lásku vztahu.

Naděje v Kristu! Bůh, který se pro nás stal člověkem! Přišel do těla a na zem.

Přišel si pro utrpení ´po lidsku´...  muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář (Iz 53)… Takhle to vyjádřil Izajáš.

Bůh ale nesestoupil proto, aby si bolest jen tak vyzkoušel na své kůži... byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal (Iz 53), to dodává stejný Izajáš.

Stal se Imanuelem, aby léčil našeho ducha, to nejhorší utrpení ze všech! Naděje je v tom, že už přišel! Už je tu s námi! Je to dobré! Už jest dokonáno (J 19,30)! Už to platí! Stačí to přijmout!

Je sobota večer a kazatel dopisuje kázání. Vidíte, nakonec bylo o Ráchel. Ráno bylo studené a břemena ležela jako těžké, nasáklé kmeny, se kterými nikdo nehne. Utrpení je, to věděl Buddha i Ježíš! I my to dobře víme! Utrpení je, ale je také Naděje! Je to dobré!

Tahle Naděje je od Boha, ne od člověka. To je vlastně největší útěcha. Jde k nám přímo, nezávisí to na našem neumělém tlumočení.

Astronaut se vrací z procházky vesmírem, vrací se na pevnou půdu Písma! Za jeden z nejdůležitějších biblických textů o naději v utrpení pokládám Ježíšovo slovo z jedenácté kapitoly Matoušova evangelia:

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit, Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

Amen