čtení: Izajáš 58,3 - 12 + Matouš 6,16 - 18
text: "Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci a ne oběť."
Matouš 9,13a
Sestry a bratři,
Minulou nedělí začalo postní období. Čtyřicet dní před velikonocemi. My evangelíci asi postu moc nedáme. Nevím, jestli se někdo z nás rozhodl v tomto období něco ze svých zvyklostí změnit. Půst de facto nedržíme. Má to svoje historické kořeny. Reformátoři se zhrozili karikatury, která se z postu v lidské režii stala, a radši se ho takřka zřekli. Odcizení, které v půstu vidělo jen záslužný čin, bylo tak hluboké, že evangelium možná nešlo zvěstovat jinak než jako Martin Luther s půllitrem v ruce. Je ovšem otázkou, zda jsme při tom odmítnutí karikatury nezavrhli i cenný originál.
Ani Ježíš půst neodmítá. Naopak, má pro něho takovou cenu, že se jej snaží očistit, vrátit k původnímu smyslu. Nekritizuje půst ale jeho pokrytecké zneužití. To se ovšem týká nejen postu. Divadlo lze udělat i z modlitby a dobročinnosti, což Ježíš zmiňuje v kázání na hoře těsně před tím. A nikoho by přece nenapadlo modlitbu nebo milosrdenství proto paušálně odmítnout.
Navíc se zdá, že dneska pro kladný postoj vůči půstu opět roste pochopení. Pod vlivem východních náboženství znovu dochází ocenění. Už v něm lidé nevidí jen pověrečné pánbíčkářství tmářského středověku, který prý člověka svazoval nesmyslnými zákazy. Odborníci na výživu oceňují jeho blahodárný vliv pro tělo, doporučují ho jako součást zdravé výživy a tělesné hygieny. Vedle semínek, zeleniny a multivitamínů se v době posedlé tělesným zdravím uplatní i půst. A ti, kterým jde nejen o tělo, ho zase doporučují jako dobré duchovní cvičení k vlastnímu sebezdokonalování. Pevná vůle, oproštění od pout tělesnosti, vyšší duchovní zkušenost - to jsou hodnoty, které postu přičítají. Pozvolna přicházíme na to, že omezení nemusí život jen nesmyslně podvazovat, že mu naopak může prospět. Ukazuje se také, že neomezená svoboda v omezeném světě může být zhoubná a tak sebekázeň a odříkání, alespoň u přemýšlivých lidí, opět dochází úcty a ocenění.
Mohli bychom tedy jako křesťané triumfovat: Vidíte, bible má pravdu. Vidíte, jak je to křesťanství moudré!
Jenomže Izajáš a Ježíš by asi dál protestovali. Je to skutečně pravda bible a moudrost Boží, oč v tom dnešním ocenění postu jde? Není to pořád na jedno brdo, jako za Izajáše, jako za Ježíše? Jen svévole?
Ono stačí, když si porovnáme, jaká slova a jaké představy se s postem pojí nám a jaké se k němu vážou v těch úryvcích, které jsme z bible četli: My s ním obvykle spojujeme "omezení, odříkání, snášení nouze, vážnost - opak veselí, potlačení tělesných potřeb a žádostí, možná skromnost". Ale Izajáš s Ježíšem mluví kupodivu naopak o nasycení a ošacení, o pohostinství, o volnosti a o svobodě od všeho, co tíží, o vzhledu, na kterém není žádná útrpnost nebo pochmurnost znát. A všimli jste si, že o odříkání a omezení tu nepadne ani slovo. Dokonce ani o skromnosti ne.
Půst, sestry a bratři, to není doba odříkání a skromnosti. Alespoň ne na prvním místě a především. Tam, kde se na první místo dostanou, tam se stanou živnou půdou pro lidskou tvrdost, soběstřednost a pokrytectví. Tam je člověk využívá jen pro sebe ? pro svou pověst, pro svou prestiž, pro to, aby měl nad druhými navrch, aby je druhým otloukl o hlavu, aby si z nich udělal posvěcení svojí lakoty nebo sobectví.
?Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky," volá Izajáš. "postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí." ?Postí se jenom proto, aby se ukazovali lidem,? říká Ježíš o pokrytcích, ?sami sobě chtějí dát vyniknout.?
Tak to dopadá, když se odříkání samo o sobě stane hodnotou. Využijeme je pak podle sebe, podle své moudrosti, podle své vůle, svévole. Staneme se jeho cílem my - náš prospěch, hmotný nebo duchovní, naše zdraví, naše přežití, nebo naše dokonalost, o které se domníváme, že bude po zásluze oceněna. Tak tomu bylo za Izajáše, tak tomu bylo za Ježíše a tak tomu bývá i dnes. V našich lidských očích je moudré a má smysl jen to, co je nám prospěšné. Není-li, ztrácí to pro nás smysl.
Proč se postíme, jestliže si toho nevšímáš? Pokořujeme se a nebereš to na vědomí, cituje Izajáš přirozeně lidské otázky a výčitky izraelců.
Proč to děláme, když to nemá žádný efekt? Když nám to nic nepřináší? Když tím ničeho nedosáhneme? A proč to nemá žádný efekt?
Právě proto, že to děláte jenom pro něj a jste přitom zaměřeni na sebe, odpovídá Hospodin ústy proroka. To je totiž karikatura postu. Ten pravý je o něčem jiném: právě o tom, aby tahle sebestředná svěrací kazajka pukla ? o volnosti pro všechny spoutané, o nasycení hladových, o přístřeší pro bezdomovce, o solidaritě, pohostinství, o štědrosti, o vztahu k druhým, ve kterém už nebudou jenom předmětem naší kontroly nebo obecenstvem našich výkonů. Pravý půst je o životě, který se nesoustředí na sebe, o životě ve prospěch druhých. Takový půst já schvaluji, říká Hospodin.
Tento půst máme dnes, sestry a bratři, rehabilitovat. Jeho moudrost znovu objevit. Jemu věnovat tento předvelikonoční čas - postu jako času štědrosti, solidarity, pomoci a pohostinství, jako času druhých, jako času, kdy se člověk nezříká něčeho, aby se prosadil a získal, ale kdy se vydává, kdy se rozevírá naše na sebe zaměřené já.
K tomu je jistě také potřeba skromnosti, odříkání a sebeomezení, ale už při nich nejde o výkon a oceněníhodnou oběť, kterou druhým okázale předhazujeme nebo s ní chceme kupčit s Bohem, ale o osvobození a volnost našeho života pro ty, kdo ho potřebují. Pokora a sebezapření nejsou devizou, která zvyšuje náš kurz. Mají smysl jenom tehdy, pokud jsou projevem a nástrojem solidarity a porozumění pro druhé. Pro ně se má v tomto postním čase otevřít naše srdce i ruce. To je jeho smysl.
A tak, sestry a bratři, je-li třeba se něčeho nyní odříci, pak toho, co brání životu otevřenému, vstřícnému a pohostinnému, co brání milosrdenství. Pro někoho to jistě může znamenat zříct se svého pohodlí nebo klidu, omezit se ve svých potřebách. Pro jiného to ovšem bude možná znamenat opustit právě svoji šetrnost a sebekázeň, na kterých si zakládá a hledá v nich svůj prospěch. Protože půst to je odhlédnutí od sebe ve prospěch druhých. Někdo se vzdá Růžové zahrady, aby měl čas na druhé a jiný si k ní naopak s druhým sedne. Někdo se vzdá své potřeby nepromarnit ani chvilku a někdo se třeba vzdá svojí šetrnosti, a koupí ženě květiny nebo se umeje, vyfikne a vezme ji na ples, aby z ní tak sňal jho, které jí tíží.
Odříkání bez štědrosti, pokora bez solidarity, sebekázeň bez vztahu k druhým - totiž nemá s půstem nic společného. V něm má místo jen to, co je projevem lásky k druhému. Proto v prvotní církvi potraviny ušetřené při postu rozdávali chudým. Půst to je čas pro milosrdenství, kdy svůj prospěch necháváme v důvěře na Bohu, abychom mohli svůj život věnovat druhých. A že tahle důvěra není marná, na to můžeme vzít podle Izajáše jed. Kdo dává, bude mít dost sám, kdo občerství duše svých bližních, sám bude jak zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. To je ovšem věc víry. Amen