Uložit kázání jako mp3.

Čtení:    Lukáš 17,7 – 19

Základem kázání je dnes úplně kratičká výzva apoštola z 3.kapitoly listu Koloským – necelý 15.verš, pouhá tři slova: A buďte vděčni.

Bratři a sestry,

kdo chodíte na biblické hodiny, víte, že je většinou začínám otázkami. A na náboženství to dělám také tak. Nerad poslouchám jen sám sebe a doufám také, že nás ten rozhovor může soustředit a uvést do tématu. Když jsem jednou vyprávěl ten příběh o deseti malomocných dětem, ptal jsem se jich tedy na začátku, kdo – když k nim přijdou na návštěvu kamarádi a maminka připraví nějaké pohoštění – kdo spíš poděkuje, zda ony nebo kamarádi. Jak jsem předpokládal, odpověděly spontánně a upřímně, že spíš kamarádi. A když jsem se ptal proč, řekly, že je to přece normální a samozřejmé, že mamka něco připraví.

Trochu mne pak překvapilo, když na otázku, zda je lepší oběd doma nebo na návštěvě, odpověděly, že doma. Prý proto, že na návštěvě se musejí chovat slušně a spořádaně. Jak je vidět, my dospělí dovedeme svým mentorováním dětem leccos pěkného otrávit. I přesto si ale myslím, že na návštěvě bývá všechno lepší. Máme pro to totiž jiné oči, uši  a proto také víc zážitků.

Stačí, když si vybavíte, jak jinak všechno vnímáme, jen co přejedeme hranice. Zkuste si někdy schválně projít naše město a koukat se na ně očima cizince, co je tu na návštěvě, jako byste ho viděli poprvé. Vsadím se, že objevíte nové věci a mnoho krásného.

A proč o tom mluvím zrovna teď, v kostele, při bohoslužbách?

To proto, abychom si uvědomili, jak nás samozřejmost ochuzuje, a jak naopak to, co za samozřejmé nemáme, obohatí a zkrásní. Myslím, že je to moc důležité, abychom dobře porozuměli tomu, co jsme slyšeli z bible.

Ježíšovu radu o neužitečných služebnících, příběh o deseti malomocných, které uzdravil, i Pavlovu výzvu k vděčnosti lze totiž pochopit různě. Čtenáři, posluchači i vykladači v nich často slyší jen mravoučné napomenutí – abychom si o sobě moc nemysleli a abychom nikdy nezapomněli poděkovat. Bůh se pak jeví na jednu stranu jako přísný škarohlíd, který nám nepřeje ani radost z povedeného díla ani zasloužený odpočinek, a na druhou jako sebestředný vypočítavec, který si vším dobrým dáním jenom kupuje naši vděčnost. A pro nás to znamená jen další povinnost a nároky.

Rozumím-li ale bibli dobře, mají ty texty úplně jiný význam. Ve všech třech případech se nejedná o úkol a o povinnost, ale o záchranu.

Radu, abychom si vždycky řekli, že jsme udělali jenom to, co jsme měli a neodvozovali z toho žádná privilegia a nároky, neříká Ježíš proto, aby podlomil naše sebevědomí a udržel nás v nějaké podřízené roli. Chce nás uchránit před zhrzeností a vyprahlostí domněle zasloužilých. Chce, abychom se nepřipravili o radost z ocenění.

Vyprávění o tom jediném, který poděkoval, není v evangeliu jako vzor slušného chování, ale jako svědectví o tom, kterého jeho víra a vděčnost zachránily.

A Pavel nás nenapomíná a neumravňuje, ale zve k tomu, co je základem života bez zapšklosti, nouze a svíravého pocitu ošizených a nedoceněných. „A buďte vděčni“ – to není další povinnost, to je ukazatel z chudoby a nudy, ukazatel ke svobodě života plného a bohatého. Bez díků je život chudý. Člověk může dostat tak úžasnou věc, jako je navrácené zdraví, a přesto může dál zůstat vězet v životě bez naděje. Život se před ním může znovu otevřít a on si ani nemusí všimnout, co dostal, a záchrana je mu pořád na hony vzdálená. Do té se totiž vstupuje vděčností. Deset jich bylo uzdraveno, ale jen jediný byl skutečně zachráněn. Ten, který děkoval. Ostatním devíti se sice dostalo totéž – byli uzdraveni, byli očištěni, život pro ně znovu začal – ale se záchranou se minuli. Život pro ně byl nejspíš dál šedivý, nuzný, nudný, neobdarovaný. Žádný z nich v něm neviděl nic, zač by mohl děkovat.

Čím to je?! Co je tak oslepilo? Co jim i nám často brání, abychom vyšli z chudoby a vyprahlosti a uzřeli svůj život bohatý, plný a obdarovaný? Čím se ten jeden od těch devíti liší?

Jedinou věcí – byl to cizinec. Nebyl žid, byl Samařan. Přičemž nejde ani tak o národnost, ale o víru. Samařan byl z pohledu židů heretik, nepravověrný, ten, který neměl nárok počítat se k božímu lidu. Na rozdíl od těch devíti se před Bohem nemohl ničeho dovolávat, na nic si nemohl dělat samozřejmé právo. A příběh ukazuje, že právě tohle mu otevřelo oči pro bohatství, kterého se mu dostalo, že právě tohle bylo zdrojem vděčnosti a důvěry, která ho zachránila.

Právě v tom, že člověk nemůže uplatňovat žádné nároky a proto považovat věci za samozřejmé, je kupodivu jeho největší štěstí. Nesamozřejmost je domovem zázraků a štěstí. To Ježíš vyhlásil už ve svých blahoslavenstvích. Blaze chudým v duchu, blaze těm, kdo si nepřipadají duchaplní, zasloužilí a oprávnění. Neboť jejich jest království nebeské. Oni žijí tím obdarovaným životem a mají, nač se spoléhat.

Je to zvláštní paradox, bratři a sestry. To, co si snažíme celý život vydobýt, co z nabytých zkušeností, vědomostí, věku, vlastní píle, uvědomělosti, poctivosti a dalších ctností včetně víry odvozujeme, totiž právo a pocit, že si dobrý život zasloužíme, nás od něj jenom vzdaluje a ochuzuje. Přispívá totiž k pocitu samozřejmosti, ve kterém zůstáváme k zázrakům slepí, ve kterém si ani nevšimneme, čeho se nám nezaslouženě dostává a namísto vděčnosti se v nás pak usadí prašivina sebelítosti, pocit křivdy a závist.

„Proto i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Nehledejme ve svém řádném životě, ve svých ctnostech ani ve své víře základ nároku, neochuzujme se o to největší, na čem v prvé řadě záleží bohatství a plnost života. Neochuzujme se o vděčnost. Je to ten největší statek, který máme. Buďme vděční.

Přitom mě, bratři a sestry, napadá jedna obecnější souvislost. Dlouhou dobu mě už pronásleduje dojem, že jsme to s lidskými právy vzali za špatný konec. Všeobecná lidská práva jsou bezesporu skvělá věc. Paní profesorka Božena Komárková také poukazuje na to, že se v naší euro-americké kultuře nevzala jen tak, z ničeho nic. Hodnověrně dokládá, že jde o přímý důsledek biblického dědictví. Nicméně i tenhle poklad může život jenom ničit. Záleží na tom, jestli je budeme ctít především jako závazek vůči ostatním, nebo jestli pro nás budou jen zdůvodněním našich vlastních samozřejmých nároků. V tom druhém případě se asi jen propadneme do věčné nespokojenosti, do blbé nálady a pocitu ošizení.

A podobně je to asi i s demokracií. Chyba není v ní, jak se dnes často ozývá. Chyba je v té samozřejmosti, s kterou z ní odvozujeme svoje nároky, aniž bychom ji přijali jako závazek. Kvůli ní nevidíme, zač bychom měli děkovat.

A tak je to i s vírou. Kdo věří proto, aby byl zachráněn, ten se se záchranou nejspíš mine. Kdo věří proto, aby byl obdarován, ten nejspíš zůstane ke všemu bohatství slepý. Protože víra sama je veliký dar a záchrana.  Třeba z té slepoty, která si ani nevšimne, čeho se jí v životě dostalo.

Začal jsem u dětí a tak také skončím jednou dětskou říkačkou:

Bez díků je život chudý,

I když budeš všechno mít.

Zachrání tě z věčné nudy,

Zázraky se budou dít.

Amen.