čtení: 5.Mojž 16,13 - 15
Lk 14,15 - 24
text: 1.Tes 5,18
Sestry a bratři,
dnes budu mluvit jinak než obvykle. Nechci ten text, který jsem přečetl vykládal, nechci mluvit o vděčnosti. Chci tu apoštolovu výzvu, prosbu nebo snad napomenutí prostě vyslyšet a děkovat. K tomu je dnes přece čas, slavíme díkuvzdání. Není čas vysvětlování, je čas vděčnosti, je čas abychom díky vzdali.
Dnes to tedy nebude kázání, bude to modlitba. Ale vy při ní klidně seďte, nemusíte vstávat, nemusíte ani zaujímat navyklé modlitební postoje. Stačí, když budete v mysli se mnou. A jestli přitom alespoň na okamžik dojde k tomu, že moje slova budou i vaše, že to bude přesně to, co jste už kolikrát sami chtěli Bohu říct nebo řekli, že i vám při nich trochu zatrne a přinutí vás, tak jako mě, k přemýšlení, pak je to dobré. Pak se snad budu modlit, byť sám za sebe, i za vás, pak v tom budeme všichni a nepůjde jen o divadlo a exhibici, čehož bych se sám moc bál. Tak tedy?
"Za všech okolností děkujte..." Přiznám se, Bože, že to apoštolovo pobídnutí potřebuju. Že bych se každý ráno probouzel s vděčností za novej den, za ty, co mám okolo sebe a za práci, co mě čeká, taková šťastná povaha nejsem. Někdy ano, někdy jakoby mi svitlo - užasnu nad tím, čeho všeho se mi dostalo, najednou mi probleskne hlavou, jak málo je to všechno samozřejmé, Pane, a vděčnost se ve mně rozleje; ale - možná většinou - si ten život natahuju jako ráno kalhoty, tak - že je to zkrátka třeba. Děkuju tedy, Bože, předně za bibli, že mě k té vděčnosti pobízí. Díky ní pro mně život není jen obnošená vesta, díky ní mi častěji svitne a zahlédnu, že je, zač děkovat.
A tak právě dnes ti děkuji, Děkuji ti za všechno...vidíš, tady se zase často zarazím. Do úst nebo na mysl se mi derou různá zbožná klišé, ustálené formulace, tak, jak jsem je kdy v kostele slyšel nebo viděl, jako ten košík jablek, co dneska máme na stole Páně. Jo, i mně nad nima srdce poskočí a někdy žasnu, jak se ta krása a sladkost vlastně urodí... Ale, copak já žiju hlavně jabkama? Jistě, vím, je to symbol, ale, že by mi to při pohledu na ně vždycky hnedka sepnulo, abych si uvědomil že jde třeba i o telefon, pračku, postel, o ty kalhoty, co si ráno natáhnu, nebo o naše auto a benzín, to rozhodně ne. Spíš mě to, Bože, mate. Musím někdy hodně přemejšlet, aby se mi z té vděčnosti nestal jenom romantickej folklór, co se omezí jen na ty dary země a to ještě symbolicky, když zrovna nejde třeba o rodinej rozpočet.
A ještě jedna věc se mi do toho, přiznám, Bože, plete: stvořil jsi mne jako celkem schopnýho mužskýho a ostatní taky, nebo jako šikovné ženské. Je to někdy opravdu obdivuhodné, co všechno zvládneme. A tak se na tom také často zaseknu. Vidím jen ty naše schopnosti a dál už nedohlédnu. Někdy se kvůli tomu dmu, jindy štvu a jindy si zoufám. Jako bych jen nerozvíjel, co mi bylo dáno, jako bych se snad sám vymyslel a sestrojil, jakoby to, co se mi povede, nezáviselo na tolika věcech, o kterých nemám ani páru. Jenomže to mi často dojde až když si šáhnu na svou bezmoc. S překvapením pak zjišťuju, jak málo zmůžu, ale taky, jak všechno naštěstí nezáleží jen na mě. Za tyhle chvíle ti, Bože, děkuju. Cítím při nich nakonec svobodu, i když mi někdy dají pěkně zabrat.
A děkuji ti hlavně a předně za sebe, za to, co jsem a co jsem přijal a z čeho můžu žít; děkuji ti, abych to zase nepoplet, abych se uměl brát jako dar, abych byl k sobě, k tomu, co dělám a k životu vůbec svobodný. To bych rád uměl, Bože. Snad mě to ten apoštol naučí, snad mi to z tý bible jednou přejde do krve.
Zatím jsou to spíš jen takový chvíle milosti, Pane, kdy dovedu nechat věci na tobě s důvěrou, že tak o nic nepřijdu, kdy dovedu svůj život nezaplnit a nepřeplnit jenom tím, co pro něj sám pokládám za nezbytné, kdy si na tebe dovedu udělat volno a nespěchám hned, abych čas podle sebe nějak smysluplně využil.
Ale to ti asi neříkám vůbec nic nového, to ty přece víš nejlíp sám, jak se mi lidé sami štvem - i za svým odpočinkem, abychom si ho užili. A ono nás to spíš svírá věčným nestíháním a ještě se přitom často cítíme ošizeni. Proč bys nás jinak pořád pobízel k důvěře a ujišťoval, že je možné oddat se radosti, že je možné se aspoň jednou v týdnu zastavit a netočit se jenom kolem sebe, že je možné dělat i věci zdánlivě bez užitku, jen tak nebo dokonce rozdávat, čeho jsme se tím shonem domohli?
Jen mě, Bože, někdy napadá, jestli to s náma není marná práce. Vždyť my jsme i tu tvoji nabídku svobody pochopili zase jako povinnost. Plníme ji, nebo máme rozumné důvody, proč to nejde ? no, jako v tom podobenství: čas pro rodinu, pole nebo zahrádku, nějakej byznys, prostě práci - to musí každej pochopit. Myslím, že i ty to pochopíš, jen ti musí být hrozně líto, že když nám chceš něco dát, jsme tak natvrdlí. Mně to aspoň na druhých štve, jenže sám taky často nejsem jinej a vede mne spíš smysl pro povinnost než vděk.
Také o všech těch darech kolikrát přemýšlím spíš s tím, co se smí a co ne. Jako by ta chyba byla v těch věcech a ne ve mně. Točím se kolem vzornosti, místo abych děkoval a ta vděčnost mne vedla k tobě a ke svobodě.
Ale víš, za co ti chci nakonec opravdu poděkovat a možná vůbec ze všeho nejvíc? Já, setkat se s takovým nevděkem a ignorantsvím, tak už jdu o dům dál. Vždyť z vlastní zkušenosti aspoň trochu vím, jak to vyčerpá a bolí. A to mě na tobě vždycky znova udiví, že přes to všechno stále znova narážím na tvoji dobrotu - v bibli, u lidí, co tě ctí, i u těch, co se k tobě ani nehlásí, v tom, co ani nejsem sto zachytit a pojmenovat. Za to ti, Bože, děkuju, že jsi ve své dobrotě neoblomný, že, i když jsem se zatím z tvé ruky, tak jako jiní, moc brát nenaučil, tak ji nezavíráš a já mám šanci se k ní znovu vracet a učit se, co ke své škodě nedovedu a mám naději, že ta dobrota jednou moji nedůvěru přemůže.
Tak to vidíš, chtěl jsem ti děkovat a takhle to dopadlo. Zase jsem se spíš babral v sobě. Já bez Tebe snad ani na tu vděčnost nemám. Omlouvám se. Víš co, já za sebe radši nechám mluvit někoho jiného, moudřejšího, kdo uměl líp vyjádřit, co bych chtěl. Připojím se k jeho písničce. Za ty jsem, fakt moc vděčný, že je mám. Amen.