Čtení:    Mt 18,10 – 14

Text: Skutky 8,26 - 39

Potkal jste už někdy někdo anděla? Oslovil vás někdy anděl? Já myslím, že určitě. I mě. Jenom si člověk těžko může být jistý, že to byl anděl. S anděly je totiž potíž. I v bibli. Jednou mají křídla, dokonce čtyři, jindy jsou úplně bezkřídlí a vlastně ani nepoznáte, jestli jde o anděla, proroka, kněze nebo obyčejného pocestného. A někdy je to při čtení bible takový chaos, že ani nevíte, kdo to vlastně mluví – zda anděl, neznámý cizinec nebo rovnou Hospodin. Však i v té knize Skutků je jednou řeč o andělovi a hned vzápětí o Duchu Páně. Zkrátka to není tak ložený, jak se zdá. Je to vždycky bez záruky. Anděla můžete přijmout, aniž byste o tom věděli a můžete ho taky slyšet a přitom si říct: „Co je to za blbost?!“

                Ona ta andělská zvěst zní totiž většinou absurdně. Můžete se jí vysmát, jako to udělala Sára, můžete vás vyděsit, jako ženy v Ježíšově hrobě a můžete si taky říct, že je to proti zdravému rozumu, jako si to mohl klidně říct Filip.

                Jen se to podívejte jeho očima. Je v Samaří v plné práci. Jeho mise se mu daří. Zvěst o Kristu nalézá stále nové posluchače. Sbor mu přímo roste pod rukama. Bůh to dílo svým Duchem potvrzuje. I bývalí konkurenti jsou tím strženi. A apoštolů je tu třeba jako soli, aby se to nezvrhlo jen v prázdné kramaření s božím slovem. A teď mu najednou někdo řekne: „Nech to být a běž někam, kde není ani noha, kde leda tak lišky dávají dobrou noc.“ Cesta z Jeruzaléma do Gázy je opuštěná.

                Kolik dobrých a rozumných důvodů se nabízí, abyste odmítli: odpovědnost za započaté dílo; odpovědnost vůči lidem, vůči sboru; odpovědnost za dílo Kristovo v Samaří; odpovědnost vůči sobě a svým potvrzeným schopnostem….

                Jo, jenomže kdo to ví, za co máme vlastně odpovědnost? Kdo to ví, co je vlastně dílo Kristovo? Náš zdravý rozum? To si snad může říct ten, kdo v Boha nevěří. Nebo ten, kdo propadl iluzi, že je s Bohem tak za jedno, že se už na nic neptá a nepochybuje. Ke skutečné víře ta nejistota patří. Kdo věří v Boha, ten ví, že jím sám není. A tak zůstává otevřený i absurdním možnostem. Možná k té pravé odpovědnosti patří zrovna ochota vzdát se evidentního úspěchu a pustit se do něčeho, co vypadá jako naprostá hloupost a marnost; postavit se na opuštěnou cestu.

                Teprve na ní se asi ukáže, že zase tak úplně opuštěná není. Pro toho, kdo měří smysl na kusy nebo na počet obrácených duší to sice stejně argument nebude - jeden popletený cizinec, navíc eunuch, který podle božího zákona do kostela ani nesmí, mu nejspíš opuštění slibně se rozvíjejícího sboru neospravedlní - ale v božích očích to kupodivu význam má. Jeho představy o důležitosti se asi od těch našich diametrálně liší. V určitou chvíli pro něj má osud jednoho hledače přednost před celou církví. Tak jako v Ježíšově podobenství o ztracené ovci. Klidně nechá svých devadesát devět čekat, aby ji našel. Všechno se asi nedá přepočítávat na kusy nebo na duše a otevřenost pro boží oslovení závisí někdy právě na tom, jestli dovedeme jednat neúčelně, a jestli také společenství církve nebo sboru dokáže ustát, že je někdy až na druhém místě.

                Myšlenky, které se dnes šíří, jakoby péče o našince ospravedlňovala v lepším případě nezájem o cizince, v horším přímo averzi vůči nim, nemají s Bohem nic společného. Ty se snaží jen posvětit vlastní sobectví. Skutečná odpovědnost je o něčem jiném.

                Však také ten obvyklý pohled na cizince, který vidí v každém jen zavilého neznaboha a agresivního konkurenta, není práv věci. Eunuch etiopské královny byl hledač. Vykonal pouť do Jeruzaléma. Četl si právě Izajáše proroka. Mnohé pravověrné by tím množstvím energie, které vynaložil na to, aby byl Bohu blízko, strčil do kapsy.

                To jenom my křesťané míváme pocit, že je třeba druhé na víru obracet vidlema, že jim musíme všechno správně nadiktovat, jakoby oni za sebou ještě nic neměli, jakoby už vlastní cestou nešli.

                Duch svatý je ale skromnější, pokornější, má k druhým větší respekt. Vede Filipa jen k tomu, aby dvořana na jeho cestě jenom provázel: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho.“ To stačí. Buď mu po ruce. Místo přesvědčování je na místě pomoc. Vždyť on už na cestě je.

                A právě na ní je tvoje místo. Bible přece není kniha zrovna srozumitelná. Může mít mnoho významů. A ten, kdo opravdu hledá, ten si s ní nevystačí. Stojí o společenství. Stojí o rozhovor.

Mezi námi lidmi se úsloví „mít Filipa“ vžilo jako ocenění vlastní chytrosti, ale bible mluví o tom, že se pravda odhaluje jinak. K pochopení potřebuješ druhého. Číst si o beránkovi vedeném na porážku, který ústa neotevřel, nestačí. V tom lze přece také vidět jenom tragický lidský osud, který jen utvrdí v beznaději. Teprve s vírou se na tu bezmoc otvírá úplně jiný úhel pohledu:

• Věrnost, která se neřídí běžným „jak ty mně, tak já tobě“
• Věrnost, která nehledá jen, kdo za to může
• Láska, která člověku nedá sežrat, co si navařil
• Láska, která kvůli druhým unese i vlastní ponížení
• Oběť ve prospěch těch, kdo ji vedou na porážku

Je-li tohle opravdu Ježíš Kristus, Syn Boží, podstata božího i lidského příběhu, a nejen tragické hrdinství,  pak je to něco, co dává životu i víře úplně nový rozměr. Proto se tu najednou objeví ten otazník: „Co brání tomu, abych byl pokřtěn?“

                Tedy, ne že by toho z lidského pohledu bylo málo – cizinec bez tradice, eunuch, který podle ní nemá sebemenší nárok, správce pokladů tady na zemi, člověk, který se sám v bibli vůbec neorientuje…

                Jenomže je tohle všechno vzhledem k tomu beránkovi opravdu na překážku? O čem je vlastně křest? O čem je život s Bohem a jeho naděje? O naší uvědomělosti, zorientovanosti, o našich předpokladech a kvalitách, nebo o té lásce a věrnosti, které jsou tak svrchované a nezávislé, že trvají, i když je ubíjíme? Záleží život s Bohem na naší dokonalosti, nebo na tom, že on zůstává věrný i navzdory naší natvrdlosti a úletům a radši snese i porážku, než aby to hodil na nás? Otvírá se pro nás naděje díky tomu, že jsme tak dobří nebo alespoň náležitě kající, anebo díky boží dobrotě, která je tak stálá, že ji ani náš nevděk nevykolejí?

                Příběh neodpovídá žádnou teorií, ale skutkem: Filip i dvořan sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. A o žádných podmínkách tu původně není řeč. Teprve pozdější rukopisy doplňují 37. verš, který je v bibli pod čarou: „Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Jako bychom se my, křesťané, té nepodmíněnosti boží lásky lekli, jako bychom ji chtěli zajistit aspoň vzorovým vyznáním a vlastní upřímností. Je to jistě projev úcty a dobré vůle. Ale je otázka, jestli nás od té jedinečné boží lásky jenom nezavádí. My si totiž i z důvěry dovedeme udělat vlastní ctnost a zase jakoby záleželo hlavně na nás.

                Naštěstí nám Duch Páně pomáhá, abychom ze křtu neudělali jen vstupní rituál do nějaké party, byť třeba křesťanské. Každou závislost znemožní. Jakmile vystoupili z vody, zmocnil se Filipa a dvořan ho už neviděl. Nemohl se jenom přidat a zařadit. A Filip byl uchráněn pokušení stát se vzorem pravověří. Každý pokračoval s radostí svou cestou. Křest ústí do svobody.

        Apoštol Pavel bude dokonce v listu do Korintu děkovat za to, jak málo křtil. Pokušení stát se díky tomu pro lidi vzorem je veliké. Člověku to může lichotit. Ale apoštol dobře poznal, jak může být tahle loayalita destruktivní. Svoboda je nakonec radostnější a užitečnější pro každého, i pro církev.

        Život z Boha naštěstí nemá mustr. Je o svobodě, ve které můžeme být s radostí sami sebou, protože nežijeme jenom ze svých sil. Amen.