Čtení:                   1.Královská 17,8 – 24

Skutky 20,1 - 12

Bratři a sestry,

                dneska musím říct na začátek jednu věc. Když jsem se na podzim rozhodl vykládat knihu Skutků, vůbec jsem netušil, že na poslední neděle před mým odchodem vyjdou vyprávění, ve kterých Pavel opouští sbory, které budoval a loučí se s nimi. Neplánoval jsem to. V našem sboru, kde se kazatelé střídají, to ani moc nejde. Není to tedy záměr, je to náhoda. Nevztahujte tedy, prosím, moje kázání jen k téhle situaci. Jistě se jí také týkají, ale doufám, že mají obecnější význam.

                Dvacátou kapitolou začíná Pavlova cesta do Jeruzaléma. Z mnoha narážek je patrné, že ji autor knihy Skutků líčí jako paralelu k Ježíšově cestě do Jeruzaléma. Pavla provází skupina učedníků, slaví s nimi jakousi poslední večeři a dále bude předpovídat svoje utrpení a vydání do rukou pohanů, vyzná, že je odhodlán položit svůj život, chápe to jako završení svého poslání a poroučí svůj život boží vůli. A posléze bude vyslýchán a souzen nejprve veleradou, pak římským místodržitelem i Herodem. Jako Ježíš. Třebaže se Pavlův příběh od Ježíšova také v mnohém liší a jistě nemá vzbudit dojem, že by byl Pavel novým Ježíšem, autor vyprávění nepochybně chce, abychom ho vnímali ve světle Kristova utrpení, abychom mu rozuměli jako jeho následování.

                To totiž vůbec není samozřejmé. Když se úspěšný církevní pracovník rozhodne opustit sbory a navíc riskovat i samotnou možnost práce pro ně kvůli něčemu, co mu mnozí rozmlouvají, objeví se určitě i jiné pohledy. A zdaleka ne všechny to chápou jako následování Krista. Vzpomínám například na výtky, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ozývaly z církve vůči farářům, kteří kvůli veřejné angažovanosti přišli o státní souhlas. Za jediné kriterium odpovědné služby evangeliu se vydávala péče o sbor. To, co ji ohrožovalo, se pokládalo za neodpovědnost, za dílo osobních ambicí a nedostatek pokory. Bible to ale vidí jinak. Věrnost a blízkost Kristu může mít různé podoby a může se projevit i v tom, co na první pohled nechává sbory ve štychu.

                Pavel se nejdřív vydal do Makedonie. Z jeho dopisů vyplývá, že účelem té cesty byla sbírka pro jeruzalémský sbor. Kniha Skutků se o tom ale nezmiňuje. Podle ní Pavel procházel tamější krajiny, aby vytrvale povzbuzoval bratry slovem božím. Zase to vypadá, jakoby její autor lakoval skutečnost na růžovo – jde o výzvu, o žádost a o peníze, a on přitom píše o povzbuzení a potěšení. Otázkou ovšem je, jestli ten rozpor, který v tom vidíme, neprozrazuje spíš něco o nás. Pokud člověk na Boha opravdu spoléhá, pak totiž asi vůbec nejde o dvě různé, natož protichůdné, věci. Stačí si připomenout, jak Pavel o té sbírce ve svém dopise píše (2.Kor 8), abychom pochopili, že jde o rub a líc téhož: „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo…“ Štědrost a solidarita se rodí právě z důvěry. Sdílet se a být opravdu štědrý může jen ten, kdo ví, jak byl obdarován, kdo důvěřuje boží štědrosti, a proto se o sebe nemusí bát. Povzbuzení ve víře a výzva ke štědrosti si neprotiřečí, ale jdou ruku v ruce. Schopnost dávat není otázkou sebezapírání a náročné obětavosti, ale svobody. Je výsadou těch, kdo poznali boží štědrost, věří jí, a proto nemusí žít úzkostlivě.

                Výzva také nepředstavuje jenom nárok. Potvrzuje i to, že od nás někdo něco čeká, potvrzuje důvěru, kterou k nám má. A tahle důvěra inspiruje a povzbuzuje. Díky ní se dokážeme přiznávat ke své dobré stránce. Boží slovo nejsou, Bohu díky, jenom útěchy. V jeho očích nejsme jenom chudáčkové, kteří na nic nemají. Bůh nás zve ke spolupráci. Výzvy jsou uznání důstojnosti. Bohu díky za ně.

                Součástí zprávy o Pavlově cestě je také seznam těch, kdo ho provázeli. Autor Skutků je neopomene vyjmenovat. Na první poslech se ty výčty cizích jmen mohou zdát nadbytečné a nudné. Ale ony mají svůj význam.

                Jednak konkrétně ukazují, že svědectví víry a vznik a život společenství sboru nejsou nikdy sólová záležitost, nezáleží jenom na mimořádných jedincích. Je to vždycky věc mnohých. To potřebují slyšet jak ti jednotlivci – aby nepodlehli přílišnému pocitu důležitosti, ani se nezhroutili z odpovědnosti, kterou si přičtou – tak ovšem i jejich okolí – aby si bylo vědomo své úlohy a odpovědnosti a nezůstávalo jen v roli pasivních diváků a posluchačů.

                A jednak – ten výčet obsahuje nejenom jména spolupracovníků, ale i místa, odkud pocházeli.  Jde vlastně o přehled sborů, které Pavel založil. Neodchází z nich tedy jen Pavel, ale i další výrazní pracovníci. Mimo jiné je to doklad toho, že ty sbory nežili jenom každý sám pro sebe. Cítili odpovědnost, která je přesahovala – a nejen za celek církve, ale za boží dílo ve světě vůbec. Měli pochopení pro poslání, které nesloužilo jenom jim. A to i v té náročné situaci, kdy se loučili s Pavlem a mohli se soustředit jenom na sebe. I v tom se projevuje svoboda důvěry.

                A teď k té asi nejvýraznější epizodě celého vyprávění – k nedělnímu shromáždění v Troadě. Než se dostanu k tomu, co možná dnešního čtenáře nejvíc zaujme, tedy k pádu a oživení mládence Eutycha, chci upozornit na dvě věci, které snadno přeslechneme. Máme tu jedno z nejstarších svědectví o tom, že se církev schází v neděli k bohoslužbám. A teď si dobře všimněme dvou drobností:

                Za prvé – schází se k nim večer. A není to výjimka, v bibli bychom asi našli víc opor pro večerní než pro ranní bohoslužby. Odpovídá to například i Ježíšově poslední večeři nebo jeho stolování s učedníky v Emauzích. A mělo to také asi praktické důvody. Mezi prvními křesťany byli také otroci, kteří se jindy uvolnit nemohli. Nebojte se, nechci dělat na poslední chvíli revoluci v čase bohoslužeb. Upozorňuji na to jen proto, abychom si uvědomili, že i my evangelíci nevycházíme vždycky z bible, máme svoje zvyky a často jim přikládáme větší význam, než mají. To je podle mne důležitý předpoklad, abychom se o sborových záležitostech bavili věcně a měli přitom víc pochopení pro potřeby druhých než pro domněle posvátnou tradici.

                A za druhé – četli jsme, že se v Troadě sešli k lámání chleba, tedy k Večeři Páně nebo eucharistii. A to také není výjimka. Podle biblistů byla v prvotní církvi Večeře Páně součástí každých bohoslužeb. Ani v tomhle ohledu neodpovídá naše praxe bibli, ačkoli často našim bratrům katolíkům často předhazujeme, že my se řídíme jenom jí, kdežto oni lpí i na svých zvyklostech a tradici. Není to tak úplně pravda. My na nich lpíme stejně a i pro nás je těžké přijmout příklad bible jako důvod ke změně toho, nač jsme zvyklí a všelijak si to zdůvodňujeme. A zase dodám, že nechci na poslední chvíli dělat revoluci, ale myslím, že je důležité si to připustit. Díky tomu můžeme bratřím katolíkům víc porozumět a pochopit, že jsou na tom úplně stejně jako my. I oni poctivě zápasí o věrnost, ale mají stejně jako my svoje meze. Nejsou na druhé straně, ale na stejné lodi jako my.

                A teď se vraťme k mládenci Eutychovi, k jeho pádu a vzkříšení. Tohle vyprávění lze číst dvojím způsobem – buď očima dneška, které vidí všechno jen z hlediska přírodních věd. Pak půjde o neuvěřitelný zázrak, který se kdysi stal. Můžeme ho s úžasem evidovat, ale asi nic víc. Pro současnost a pro naši situaci nás k žádné důvěře nepovede.

Anebo je možné číst ho očima bible. Její obzor netvoří biologie, nemluví reportážní řečí, ale odkazuje k biblickým souvislostem a vždycky se přitom jedná víc o naši důvěru a náš postoj než o pouhou změnu okolností. Teprve biblické narážky, souvislosti a odkazy naznačí, jak tomu celému rozumět.

                Důležité podle mne je, že je celý ten příběh zasazen do souvislosti Večeře Páně. Ta nás upomíná jednak na Kristovu věrnost, která je naději i pro naše slabosti, jednak na spánek učedníků při Ježíšově modlitbě v Getsemane, který plyne ze slabosti těla a jehož důsledkem je také pád – odpadnutí, zapření. A nelze také přehlédnout, jak nápadně se podobá příběhu o Elijášovi, který navrátil život synovi vdovy ze Sarepty.

                Pokusím se říct, jak mu v těchto souvislostech rozumím:

Máme dobrou vůli. Přijímáme pozvání víry, chceme dát na boží slovo – jako vdova ze Sarepty, jako učedníci, kteří chtějí být s Kristem, jako ten mládenec Eutychos. Jenomže ono to není jen tak. Někdy je to nad naše síly. Duch je odhodlán, ale tělo je slabé. Dochází nám dech. Přichází temnota, spánek a pád.

                A co to vlastně znamená? Je to obvinění nás lidí a naší slabosti? Je to varování, jak skončíme, když nevydržíme? Nebo je to výčitka Bohu, který přišel, jen proto aby nám tu slabost připomínal, který nás zve schválně k něčemu, co je nad naše síly?

                Tohle všechno nás lidi napadá. „Vidíš, jak to dopadá, když nedáváš pozor, když chrápeš na bohoslužbách!“ nebo naopak, jak to říká vdova ze Sarepty: „Co je ti do mých věcí, muži boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?“ Jaký jsi, Bože, když nás trestáš za něco, na co nemáme?!

                Ale ono je to tu právě jinak. Tam, kde se láme chléb, tam se nestraší trestem. Kde je Bohem ten, který sám sebe za druhé vydává, se nevyčítá, z lidské slabosti se nedělá odstrašující případ a ona také není osudová. V lásce, která se obětuje, se Bůh skrze své služebníky sklání, objímá a přivádí zpátky k životu – k životu, který není jenom věcí biologie, ale odpuštění, naděje a vzájemnosti. Pro Petra, který zapřel, měl podobu odpuštění a znovu dané důvěry: „Buď pastýřem mých ovcí.“ Pro Eutycha zase toho společného ponocování, pro které ani nekritická upovídanost kazatele nebyla osudná. Mohl bych tedy klidně pokračovat, ale nebudu to radši pokoušet, aby se někdo nesvalil. Amen.